Nerozumím.
Zatím.

27. LEDNA

Naděje nám dává odvahu žít. Nemáme záruku, že se to podaří. Ale doufáme v to. Kdysi se kohosi zeptali, proč tak rád chodí na stadion fandit na fotbalové utkání. Odpověděl: Je to napínavé, když nikdo neví, jak to dopadne. Jde tam v naději, že vyhraje jeho mužstvo. Nemá však jistotu. Hráči se pouštějí pokaždé znovu odvážně do utkání. I když je protivníkovo mužstvo v tabulce o pár příček výš a většina fanoušků se domnívá, že jejich mužstvo prohraje, obě mužstva nastupují do zápasu s tím, že vyhrají. Pokud by od samého začátku naději postrádali, zápas by docela jistě prohráli.

Se životem se to má stejně. Nikdy nevíme, jak dopadne, vždycky je to skok do tmy, pokaždé je to riziko. V tom slově se skrývá obojí: odvaha i nebezpečí. Život je vždycky plný rizik. Ten, kdo by se chtěl proti riziku pojistit, vydá na pojištění veškeré úspory. Už mu nezbudou peníze na život ani energie k odvaze žít.

Mnohým dnes chybí odvaha. Raději se snaží zajistit se v životě tak, aby sklízeli úspěch. Jenomže život se pojistit nedá. Člověk se jej musí odvážit. Vždycky se najde spousta rozumných důvodů, proč se před ním stáhnout. A tehdy potřebujeme ctnost naděje, aby nám dodala odvahu pustit se do života.

28. LEDNA

Naděje zanechává konkrétní obrazy. Nefixuje se na určitá očekávání. Mnozí si přesně malují, jak má jejich život vypadat, aby byl dobrý. Na své představy se však upínají tak pevně, že jim realita může přinést jedině zklamání. A protože se představy nedají jen tak snadno uskutečnit, dotyčný to často vzdá.

Doufat znamená překročit veškerá konkrétní očekávání. Můj život nezávisí na tom, zda absolvuji všechny zkoušky, dostanu pracovní místo nebo najdu ideálního partnera a založím rodinu. Naděje znamená spíše všechny ty obrazy překročit, a přesto důvěřovat v to, že se můj život podaří a Bůh mé cestě požehná. Naděje vždycky nějak souvisí se svobodou. Neupoutávám ji ke konkrétní představě. Dýchá svobodou a nezávisle na obrazech jde s důvěrou dále svou cestou.

Každý si vytváříme konkrétní představy o životě. Je to tak dobře. Můžeme to a také to tak máme dělat. Zároveň bychom měli doufat v naději ve vlastním srdci, která nás pohání kupředu i přesto, že se naše očekávání nenaplňují. Naděje nemůže být zklamána. To si musíme neustále opakovat. Přestáváme si sami překážet vlastním strachem, že se naše představy nenaplní. S odvahou se pouštíme do života a troufáme si žít.

29. LEDNA

Naděje se neupíná na určitá očekávání, nýbrž se orientuje na tom, že vrůstáme do podoby, již si o nás vytvořil Bůh. V naději už v sobě jaksi spatřujeme „záblesk“ našeho skutečného bytí, jedinečného Božího obrazu v nás. Naděje nás přivádí do kontaktu s vlastní duší, dává jí křídla. Odvádí nás od vnějších věcí do vnitřního prostoru duše. V žádném případě však nejde o únik z reality. Naděje, která je v nás stále přítomná, nám dává důvěru pokračovat vlastní cestou, i když se nám do ní staví řada vnějších překážek.

V naději se mohu cvičit procházením chaotickými emocemi, jako je strach, smutek, zoufalství a únava na dně mé duše. A tam, na dně mé duše, jak si představuji, je už přítomná naděje coby božská ctnost, jakožto Boží dar. Záleží jen na jediném – abych s ní byl v kontaktu. V tom případě mě osvobodí z konkrétního strachu, zda je ten či onen cíl dosažitelný, jestli na té či oné cestě neztroskotám. Mé niterné bytí nemůže zklamat. Naděje mi dává jistotu, že budu žít zdařilý život. Možná nebude takový, jak jsem si představoval. Ale podaří se. Naděje se tak stane hnací silou, která mě bude povzbuzovat, abych šel svou cestou, i když se řada mých očekávání nenaplní. Nejde totiž o očekávání, nýbrž o skutečné bytí.

Když už mluvíme o překvapení, je tu s evangelii jeden problém: některé jejich příběhy jsme už slyšeli tolikrát, že snadno přehlédneme, jak jsou v prvé řadě zvláštní. Ztratili jsme schopnost nechat se jimi překvapit. Stávají se z nich staré mince s ohmatanými okraji. Jedním z takových příběhů je i povolání prvních učedníků v Markově evangeliu. Toto vyprávění znepokojuje, až šokuje: jak mohli čtyři rybáři odejít od všeho – od práce, od rodiny, od celého dosavadního způsobu života – a následovat nějakého tesaře?

Petr a jeho bratr Ondřej i Jakub a jeho bratr Jan – čtyři Galilejci – mají plno práce se svým řemeslem a těžce se lopotí na pobřeží. Galilejské moře bylo domovem prosperujícího rybářského průmyslu a jeho břehy byly hustě osídleny. Romantická představa, že Ježíš míjel malou skupinu mužů tiše opravujících sítě, je tedy dost možná nepřesná. Třeba na ně narazil uprostřed davu uspěchaných rybářů na rušném pobřeží.

Markovo evangelium skutečně vykresluje scénu kypící dějem. Petr a Ondřej stojí na břehu a vrhají sítě do moře, zatímco Jakub a Jan je zde „neperou“, ale „spravují“ (nebo snad i „připravují“), a chystají se, že brzy vyplují lovit ryby.

Podle Markova vyprávění se Ježíš nedávno vrátil ze čtyřicetidenního pobytu v poušti (což byla rovněž taková duchovní obnova). Teď kráčí podél pobřeží nedaleko Kafarnaum, městečka, kde se usadil, a nepozorován sleduje dva rybáře.

Na co při tom myslel? Tak jako u mnoha podobných příběhů to ani tady nemůžeme vědět. Pokud ale věříme evangelijnímu vyprávění o pobytu v poušti, o období zkoušek, přemýšlení a přípravy, můžeme si představit, že je připravený a téměř netrpělivý, aby začal konat své poslání.

Bez úvodních fanfár tedy tento tesař přistoupí k Petrovi a Ondřejovi, možná je pozdraví, a řekne slova, která jim změní život: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!“

Přestože se Ježíš už stihl zapsat v Kafarnaum jako ten, který koná zázraky, stále mohl být pro lidi velkou neznámou. Smáli se Petr a Ondřej jeho slovům? „Rybáře lidí?“ Co tím pro všechno na světě chce tenhle tesař z Nazareta říct? Zbláznil se snad?

Mimochodem, hned několik biblistů mi říkalo, že to od Ježíše mohla být vtipná hříčka – říct profesionálním rybářům, že budou dělat něco tak absurdního jako „rybařit lidi“. V takovém případě je to jeden z mnoha dokladů Ježíšova smyslu pro humor. Přesto je divné říct rybářům něco takového.

Ještě podivnější je ale jejich reakce: „Ihned nechali sítě a následovali ho.“

O něco dál na pobřeží narazí Ježíš na Jakuba a Jana, syny muže jménem Zebedeus. Když na ně ze břehu zavolá, i oni odcházejí a zanechají na lodi svého otce a najaté „pomocníky“.

Možná jsme tento příběh slyšeli tolikrát, že nám Petrovo a Ondřejovo jednání připadá jako cosi očekávaného. Samozřejmě, že následují Ježíše, myslíme si, to přece učedníci dělávají. Stejně jako u dnešních lidí ale nebylo toto rozhodnutí předurčené. Měli ostatně své závazky a odpovědnost, byli usazení. Mimo jiné víme, že Petr se už oženil, protože Lukášovo evangelium se zmiňuje o jeho tchyni.

A těm, kdo se domnívají, že to byli nuzáci bez střechy nad hlavou (pro které by bylo snadné se sbalit a jít jinam), je dobré připomenout, že rybolov na Galilejském moři byl výnosný podnik a tamní ryby se často rozvážely i poměrně hodně daleko. Jakub a Jan také opouštějí člun s najatými „pomocníky“, jak zmiňuje evangelium, což naznačuje, že Zebedeovo podnikání prosperovalo. Stejně tak Petr a Ondřej pracovali společně – v rodinném podniku. Tehdy to bylo dobré zaměstnání a nemáme důvod předpokládat, že se mu nevěnovali naplno.

Měli také rodinné závazky: Petr byl ženatý a Jakub a Jan zase pracovali se svým otcem, kterého pak opustili. (To, že i Petr opouští svou ženu – pokud tedy není vdovec pečující o tchyni –, do příběhu vnáší prvek zmatku. Co se stane s ní?) A kdo by chtěl tvrdit, že Zebedeus si nedělá naděje, že jeho synové převezmou rodinný podnik? Povinnost vůči jejich otci stála na prvním místě – nejen jako profesní povinnost, ale také jako odraz synovské úcty, což je společenská hodnota spojená se ctí, která byla v oné době nesmírně důležitá.

A konečně tu existují vazby, jako je zvyk a bezpečí. Rodiny těchto učedníků s největší pravděpodobností žily a lovily na pobřeží Galilejského moře po celé generace. Na takový život byli zkrátka rybáři zvyklí.

V tom se tito rybáři podobali mnohým z nás. Je těžké něco opustit – a ještě těžší je nechat něco za zády jen kvůli pár slovům docela cizího člověka. Každého z těchto mužů svazovaly nejrůznější a skutečné závazky. Sítě, které měli v rukou, jsou výborný obraz složitých vztahů, které je spojují se starým životem – se spletitými vazbami.

Máme-li jít ve víře až na dřeň, musíme být přesvědčeni – a to jak v našem osobním životě, tak i v záležitostech světa –, že Bůh je dostatečně dobrý a mocný na to, aby k našemu prospěchu dokázal použít i veškeré zlo a utrpení, jakkoli se může zdát absurdní a zbytečné. Nelze to ověřit žádným matematickým ani filosofickým důkazem, můžeme tomu jen věřit. Ale právě k takovému skutku víry nás vyzývá zvěst o Vzkříšení, které chápeme a přijímáme jako definitivní vítězství Boha nad zlem.

Zlo je tajemství, je nám pohoršením a zůstane jím i nadále. Máme dělat všechno pro to, abychom ho odstranili a zmírnili utrpení, jenže ono tu zůstává; je přítomné v našich osobních i světových dějinách. Jeho místo v ekonomii spásy zjevuje Boží moudrost, která není pouhou lidskou moudrostí – a tak v ní pro nás bude vždycky něco nepochopitelného. „Neboť mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho“ (Iz 55,8-9).

V jistých okamžicích svého života bude tedy křesťan nutně konfrontován s výzvou, aby doufal proti vší naději a věřil proti všemu zdání – tak jako Abraham, otec věřících: „Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil“ (Řím 4,18). Nevyhnutelně nastanou situace, kdy nechápeme, proč Bůh jedná tak či onak, nerozumíme smyslu Božího konání. Neboť tady už nepůsobí jen lidská moudrost, která je nám blízká, srozumitelná a pochopitelná lidským rozumem, ale moudrost Boží, tajemná a nepochopitelná.

A ještě štěstí, že jí někdy nerozumíme! Kdybychom Boží moudrost chápali, copak bychom jí dovolili svobodně uskutečňovat své plány? Kde by bylo místo pro důvěru? Je pravda, že spoustu věcí bychom dělali jinak než Bůh. Zřejmě bychom si nevybrali jako prostředek vykoupení bláznovství kříže! Ale naštěstí všechno řídí Boží moudrost, nikoli ta naše, přičemž ona je nekonečně mocnější, láskyplnější a hlavně milosrdnější než jakákoli moudrost lidská.

Avšak jestliže jsou pro nás Boží cesty nepochopitelné a přesahují-li nás Boží plány, zaručeně nás bude přesahovat i to, co Boží moudrost připravuje těm, kdo v ni doufají. Neboť to, co pro nás zamýšlí, svou slávou a krásou vždycky nekonečně překračuje cokoli, co si dokážeme představit nebo vymyslet: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9; ČEP).

Lidská moudrost může tvořit jen díla v lidských měřítkách; jedině Boží moudrost může uskutečňovat věci Boží. A právě ona nás předurčuje k velkým Božím záměrům.

Naší posilou v otázce zla tedy nebude filosofická odpověď, ale dětská důvěra v Boha, v jeho lásku a moudrost. Můžeme vyznávat s apoštolem Pavlem, že „víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ a že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,28.18).