Koho mám u sebe schovaného?
Kdyby Ježíš řekl, že je v chrámu tržiště, asi bych tomu rozuměl hned. Jsou tam prodavači, tak je vyhání. Jenže on řekne doupě. A to mě u čtení zastavilo. Když si představím lupiče, jak se vrací do svého doupěte, má už loupež za sebou. Teď hledá místo, kde za sebou může zavřít a kde se ho nikdo nebude ptát, odkud to všechno má.
Ten obraz si Ježíš vypůjčil od proroka Jeremiáše. Prorok stojí v bráně chrámu a mluví k lidem, kteří tudy přicházejí za Bohem. Připomíná jim docela konkrétní věci. Jak se vede cizinci, který u nich žije? Co vdova, co sirotek? Jak je možné někoho obrat, křivě přísahat, a potom se v Božím domě cítit v bezpečí a jít zase dělat totéž? Najednou mi to doupě dává smysl. Člověk může vstoupit do chrámu a přinést tam úplně všechno. Potíž začíná tam, kde spoléhá na to, že mu návštěva chrámu dovolí všechno při starém také nechat.
Jak by to mohlo vypadat u nás? Třeba mi někdo u stolu řekne, že se ho dotklo, jak jsem o něm před ostatními mluvil. Vysvětlím mu, že jsem to přece myslel dobře. On se pokouší ještě něco říct, ale já už mám jasno. Večer se za něj dokonce pomodlím. Přeju mu dobré, myslím to upřímně. Jen pořád nějak obcházím tu jeho větu. Bolí ho něco, co jsem udělal já. A dokud se ptám jenom na to, co potřebuje změnit on, jsem ve svém doupěti docela v bezpečí.
Proto se mi vybavila ta babka u hrobu. Rád bych ten film viděl znovu. Ve vzpomínce mi zůstalo hlavně to, jak se jí do Zdrávasu vejde i to dost peprné zahánění slepic. Je snadné se tomu zasmát. U sebe takovou věc postřehnu hůř. Třeba umím někoho zahnat docela slušnými slovy. Nechám ho domluvit, podívám se na hodinky a on příště ví, že za mnou s tímhle chodit nemá.
Přitom jsem rád, že se můžeme modlit i tehdy, když nás někdo štve. Představa, že musím nejdřív přijít do kostela pěkně srovnaný, by mě asi nechala stát venku dost dlouho. Můžu vzít do ruky růženec a někde mezi dvěma zdrávasy Bohu říct, že se mi tomu člověku vůbec nechce volat. Třeba se mi při tom vybaví ještě něco. Že se vlastně bojím, co uslyším, když ho tentokrát nechám povědět všechno. I o tom můžu s Bohem chvíli zůstat.
A kdopak je tedy ten lupič? V téhle příhodě by to mohla být moje potřeba vyjít z každého rozhovoru jako ten dobrý. Dost mi toho bere. Připravuje mě třeba o možnost dozvědět se, jaké to je být se mnou u jednoho stolu. A druhému bere chuť ještě mi něco říkat. Čím déle ho u sebe nechávám bydlet, tím víc mi jeho hlas zní jako můj vlastní. Asi proto se ho tak těžko zbavuju sám.
Líbí se mi, že Lukáš po vyhnání prodavačů přidává jednu zdánlivě obyčejnou větu. Ježíš v chrámě každý den učil. Zůstává tam a lidé mu rádi naslouchají. Zkouším si to vztáhnout i na ten chrám, kterým jsme my. Když Ježíše pustím dovnitř, můžu se od něj taky něco dozvědět. A můžu se vrátit zítra, i kdyby se mi mezitím ten můj lupič zase nastěhoval zpátky.
Dnes by mi vlastně stačilo zvednout telefon. Říct tomu člověku, že mi v hlavě zůstalo, co včera u stolu nestačil dopovědět. Pak ho chvíli poslouchat. Možná právě tudy povede cesta od jednoho obyčejného Zdrávasu k druhému člověku. A právě tolik místa dnes v tom svém chrámu dokážu udělat.
Josephův příklad s detektorem kouře mi připomíná chvíli po hádce. Ještě ve mně něco pípá. Můžu si dopřát tolik ticha, abych vůbec uslyšel, odkud to jde.