Přisednout si dnes
Ježíš stojí před Jeruzalémem. Dívá se na město, které má svůj každodenní život, své starosti, své naděje. Žijí tam lidé, kteří někoho milují, na něco čekají, něco si plánují. A Ježíš nad nimi pláče. Když čtu ta tvrdá slova o obležení a zkáze, nechci přeskočit právě tento začátek. Dřív než slyšíme, co se stane, vidíme slzy.
Zkouším si představit, jak se na to město dívá. Mám zkušenost, že nad někým člověk pláče právě proto, že mu na něm záleží. Vidí, jak se trápí nebo jak ubližuje sám sobě, a nemůže za něj rozhodnout. Může být blízko, může mluvit, může nabídnout ruku. A někdy mu zbudou i ty slzy. V Ježíši zahlédneme něco z takové Boží blízkosti.
Všechno tím vysvětlené není. Zůstává otázka, proč Bůh nezastaví to, co nás ničí. Proč tolik lidí trpí, aniž si to vybrali. Nad tím se nechci tvářit jako někdo, kdo už zná odpověď. Dnes se držím toho, co v evangeliu skutečně vidím: Ježíš pláče. Bolest lidí se ho dotýká. Když se k němu obrátíme se svým trápením, obracíme se na někoho, komu nejsme lhostejní.
„Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji!“ V té větě slyším velikou touhu. Abychom poznali, co nám dává život. Abychom si všimli, kdy už se ženeme někam, kde o sebe přicházíme. Někdy to může být potřeba všechno zvládnout. Jindy stará hádka, kterou si v hlavě vedeme už několik let. Nebo přesvědčení, že odpočívat a radovat se smíme teprve tehdy, až budeme mít hotovo.
A hotovo pořád nemáme. Ještě jeden telefon, ještě jedna povinnost, ještě něco napravit. Někdo nám nabídne kávu a my už u prvního doušku myslíme na to, co přijde potom. Je docela možné projít celým dnem a nevšimnout si, že v něm pro nás bylo připravené něco dobrého. Sám to znám. Pozvání přijde, ale já už jsem v duchu o několik hodin dál.
Proto mě k dnešnímu evangeliu napadá obraz hostiny. Bůh nám ji každý den připravuje. Někdy má podobu prostřeného stolu a lidí kolem něj. Někdy telefonátu, který jsme potřebovali slyšet. Nebo chvíle venku, kdy se konečně nadechneme. Takové chvíle rád přijímám jako projev Boží přízně. Něco dostávám. Nemusím si to všechno vyrobit, zařídit a zasloužit.
Na fotografii je dlouhý stůl. Sklenice, ubrus, lidé v pozadí. Vpředu dvě ruce, které se drží, a papírová lodička. Ten obraz ve mně probouzí chuť přisednout. Být s někým. Nemuset mít připravené nic zvláštního, co řeknu. Jen si všimnout, že někdo prostřel a počítá se mnou. I takhle si někdy představuji Boží pozvání.
A potom je tu eucharistie. U stolu, k němuž nás Ježíš zve, se dává on sám. Přinášíme tam i všechno, čemu nerozumíme, co nás bolí a co se nám nedaří. Jeho blízkost nemusíme odkládat na lepší období. Můžeme přicházet se životem, který právě máme. S radostí i se slzami. Při každé mši se znovu učím přijímat, že Bůh chce být se mnou i dnes.
Možná někdo právě prožívá tak těžké období, že slovo radost skoro nedokáže slyšet. I pro něj bych chtěl u toho stolu nechat místo. Bez požadavku, aby se usmíval. Bez spěchu, aby se už cítil lépe. Člověku někdy pomůže právě to, že vedle něj někdo vydrží a dovolí mu být tak, jak mu zrovna je. Ježíšovy slzy mi dávají odvahu takové blízkosti věřit.
A pokud dnes radost přijde, můžeme ji přijmout. Třeba bude malá a za chvíli se znovu ozve starost. Ta chvíle tím neztratí svou cenu. Můžeme si vychutnat oběd, zasmát se s někým blízkým, chvíli držet druhého za ruku. Nemusíme předem vědět, jak dlouho to vydrží. Dnes jsme něco dobrého dostali a dnes z toho můžeme mít radost.
Rád věřím, že se v takové chvíli raduje i Bůh. Ten, který pláče nad naším trápením, má radost z našeho života. Možná právě teď stačí přestat na chvíli odbíhat, přisednout si a přijmout, co je připravené. A u stolu nechat místo i někomu dalšímu.
Špidlík ukazuje, že v přijatém pokrmu se můžeme setkat s tím, kdo nám jej dává. K myšlence každodenní hostiny mi připomíná právě tento vztah: někdo na nás myslí, něco nám nabízí. V eucharistii se Ježíš sám stává darem. Tento úryvek je tematickým doprovodem, nikoli výkladem Lk 19,41–44.
Přejít do ticha