Když nevíme, jak se modlit
Nemusíš nejdřív prokázat, že to umíš
Na té zprávě mě zasáhlo, že se ta žena nejdřív trochu omlouvá. Je křtěná, ale za pořádnou křesťanku se nepovažuje. Jako by si potřebovala ověřit, jestli se vůbec smí ozvat. Přitom to nejpodstatnější už v její zprávě je: má někoho ráda a neví, jak mu pomoci. Chce se s tou láskou a bezmocí obrátit k Bohu.
Asi to známe i my, kteří jsme v kostele často. Přemýšlíme, jestli jsme se modlili dost soustředěně. Jestli jsme něco nevynechali. Jestli by jiná modlitba nebyla účinnější. Zvlášť když jde o někoho blízkého, velmi bychom chtěli najít něco, co opravdu zabere. Té touze rozumím. Také bych někdy rád věděl, co přesně říct, aby se věci změnily.
Do toho přichází prosba učedníka: „Pane, nauč nás modlit se.“ Viděl Ježíše při modlitbě. A chce se učit. Můžeme k němu přisednout i my, se vším, co umíme, a ještě víc s tím, co neumíme.
Začít oslovením
Ježíš začíná: „Otče.“ Dřív než vyslovíme svou prosbu, smíme vědět, ke komu přicházíme. Pro mě je to pozvání k důvěře a blízkosti. Nemusím si připravovat obhajobu, proč se ozývám až teď. Můžu přijít s pravdou o sobě. S vděčností i se strachem. S láskou k babičce i s otázkou, proč se musí trápit.
Pro někoho ovšem slovo otec snadné není. Nese s sebou zkušenost nepřítomnosti, tvrdosti nebo zranění. Ani tu nemusíme v modlitbě zakrývat. K důvěře se nedá přinutit. Můžeme začít prostým: „Bože, nevím, jak Ti věřit. Ale chtěl bych s Tebou mluvit.“
Ježíšova slova nám mohou pomoci právě tehdy, když vlastní nemáme. Někdy nás známá modlitba podrží, protože ji nemusíme vymýšlet. Jindy potřebujeme přestat odříkávat a konečně vyslovit to, co nás doopravdy bolí. Obojí může být poctivé setkání.
Boží jméno a dnešní chleba
„Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.“ V těch slovech slyším touhu, aby se mezi námi ukázalo, jaký Bůh je. Aby jeho jméno nebylo záminkou ke strašení nebo k povyšování. Aby bylo možné zakusit jeho dobrotu také v tom, jak se k sobě chováme. U babiččiny postele třeba v trpělivosti, v péči, v ochotě zůstat.
A hned potom je tu chléb. Každý den. Ježíš nás učí prosit také o docela obyčejné věci, které potřebujeme k životu. Když sedíme vedle nemocného člověka, mohou mít naše prosby podobně konkrétní podobu: ať se mu uleví, ať přijde dobrá pomoc, ať dnes máme sílu být spolu.
Smíme prosit i o uzdravení. A když nepřijde, není to důkaz, že jsme našli špatná slova nebo měli málo víry. To bychom k bolesti jen přidali další břemeno. Modlitba nám nedává jistotu, jak to dopadne. Můžeme v ní ale svěřit Bohu člověka, kterého sami nedokážeme ochránit před vším.
Odpuštění i pomoc ve zkoušce
V Otčenáši je také místo pro všechno, co se nám mezi lidmi nepovedlo. Pro odpuštění, které potřebujeme dostat, i pro to, které se učíme dávat. Někdy právě v blízkosti odcházení vyplavou nedořečené věci. Můžeme je Bohu přinést. A pokud je to možné a druhému to pomůže, vyslovit také obyčejné: „Promiň.“ Nebo: „Děkuju.“
Odpuštění ovšem nemusí přijít na povel. Není třeba předstírat smíření tam, kde je pořád otevřená rána. I prosba „Pomoz mi, zatím to neumím“ má v modlitbě své místo.
Závěrečné „neuveď nás v pokušení“ můžeme modlitebně rozvinout jako prosbu o ochranu a pomoc ve zkoušce: nenech nás v tom zůstat samotné, pomoz nám nepodlehnout zoufalství a neztratit se. K tomu bych vlastními slovy přidal ještě prosbu o návrat, když přece jen sejdeme z cesty. To už je naše navazující modlitba, ne doslovné znění poslední věty evangelia.
A tak to zkus svými slovy
Vděčnost může vyrůst z toho, že se odvážíme být Bohu blízko. Někdy přijde snadno: za babičku, za společné roky, za to, co nám předala. Jindy se k ní přes strach zatím nedostaneme. Nemusíme si ji vynucovat. I upřímné „Mám strach“ je něco, co může zaznít mezi blízkými.
Otčenáš se tedy můžeme modlit celý. Můžeme zůstat u jediného slova. A můžeme se opřít o jeho důvěru a mluvit docela obyčejně: „Bože, mám ji rád. Nevím, co pro ni můžu udělat. Prosím, buď s ní. A pomoz mi poznat, co ode mě dnes potřebuje.“
Pak třeba chvíli nic neříkat. Sedět vedle ní. Naslouchat. Držet ji za ruku, pokud je jí to příjemné. Být s ní a s tím vším před Bohem. Myslím, že právě tam může začít modlitba, i když bychom si pořád ještě netroufli říct, že ji umíme.
Rohr tu posouvá pozornost k tomu, co se děje mezi člověkem a Bohem. Nečtu to jako zákaz prosit o pomoc nebo uzdravení. Spíš jako pozvání, abychom v modlitbě směli být i tehdy, když nemáme v rukou výsledek.