Tlučte.
I když je za dveřmi břevno.

Richard Rohr / Žebráci před Bohem a vesmírem

Čím déle žiji, tím víc věřím, že pravda není abstrakce nebo myšlenka, kterou lze vyjádřit nějakou formulí nebo pouhými slovy. Naše skutečná pravda souvisí s tím, jak se stavíme k tomuto světu. Německý katolický filozof Josef Pieper před mnoha lety řekl, že „přirozené prostředí pro pravdu je v mezilidských vztazích“, jenže my jsme z pravdy udělali ideu na papíře. Existují způsoby života a vztahů, které jsou poctivé, udržitelné a spravedlivé, a existují takové, které jsou naprosto nepoctivé. To je naše reálná, faktická a operativní „pravda“, bez ohledu na to, jaké teorii nebo teologii věříme. Naše životní situace a to, jak se vztahujeme k druhým, je „pravda“, kterou si skutečně bereme s sebou do hrobu. To je to, kým jsme, spíš než nějaká naše teorie o tom nebo onom. Ježíš to říká ve svém podobenství o dvou synech (viz Mt 21,28–32).

Přímluvné nebo prosebné modlitby jsou jedním ze způsobů, jak svůj život uvést do naprosté upřímnosti a strukturální pravdy. Není náhodou, že jak první františkáni, tak mnozí buddhističtí mniši byli oficiálně mendikanty čili žebráky. František i Buddha chtěli, abychom neztratili toto ústřední poselství, které se dnes v naší kultuře sebeprosazování a šplhání vzhůru téměř dokonale vytratilo. Ztratil se poctivý vztah k zemi a k sobě navzájem, ztratila se i základní pokora. To, jak žijete, je vaše skutečná a konečná pravda, ne to, jakým myšlenkám věříte. Před Bohem a vesmírem jsme všichni navždy žebráci.

Svou vlastní transformaci neboli obrácení si nikdy nemůžeme sami řídit. Pokud se o to snažíme, bude z toho jen sebestředná a plně ovládaná verze obrácení, přičemž většina našich preferencí a závislostí bude pořád na stejném místě, jen teď budou dobře skryté. Jakékoli pokusy o obrácení sebe sama vyznívají jako snaha alkoholika určit si vlastní pravidla střízlivosti. Tím, kdo musí radikálně změnit centrální vztažný bod našeho života, je Bůh. Vždyť ani nevíme, kde hledat jiný referenční bod, když se až dosud všechno točilo kolem mě! Příliš mnoho „mě“ nikdy nemůže najít „tebe“ – ani cokoli jiného mimo sebe.

V Kroku 7 se tedy říká, že musíme pokorně požádat Boha, aby odstranil naše nedostatky. Ať vás ani nenapadne pronásledovat své nedostatky sami, jinak se budete honit za nesprávnou věcí, anebo ještě častěji za vhodnou náhražkou té skutečné: „při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici,“ jak říká Ježíš (Mt 13,29).

Místo toho musíte nechat Boha, aby vám 1. odhalil vaše skutečné chyby (obvykle tak, že mnohokrát něco nezvládnete a padnete!), a pak 2. dovolte Bohu, aby tyto chyby odstranil on sám, Božím způsobem. Budete­‑li se po nich rozhněvaně ohánět holí, brzy vám zůstane jen ten hněv – a stejné chyby, jen hlouběji skryté a popřené. Většina lidí tak v rané fázi léčby alkoholismu prostě jen nahradí jednu závislost druhou: teď je to nikotin, kofein, toxické myšlení a hněv, který je ovšem v pořádku, protože je to přece hněv křesťanský.

Bůh naprosto přesvědčivě a trvale odstraňuje naše nedostatky tím, že díru po nich zaplní něčím mnohem lepším, zářivějším a uspokojivějším. Naše staré nedostatky pak nejsou zahnány a zatlačeny pod povrch, ale spíš odhaleny a nahlodány jako falešné plány na štěstí, jimiž ve skutečnosti jsou. Jako lešení, které jsme použili a nyní je bez užitku, protože je už nepotřebujeme, od nás naše hříchy odpadnou, jelikož jsme si našli novou a lepší stavbu. To je podivuhodné objevování našeho pravého Já a postupné chátrání našeho falešného a vykonstruovaného Já.27

Když zjistíte, co je dobré jídlo, přestanou vás lákat nezdravé potraviny. Nemusíte vést křížové tažení proti mastným hamburgerům a hranolkům, prostě je ignorujete. Stávají se nezajímavými, protože spokojeně vyhledáváte obchody s plnohodnotnými, bio, čerstvými a zdravými potravinami. Všechny duchovní odměny jsou vnitřní, nejsou něčím, co se dává později. Berte to jako důvěryhodný axiom. Ne nějaké pozdější nebe, ale nynější zdraví – které vás připravuje na pozdější nebe – a stává se jím!

Richard Rohr, Dýchat pod vodou: Spiritualita a Dvanáct kroků, kapitola 7 „Proč se musíme ptát?“, s. 65–66.
Vyšehrad, 2023; překlad Martin Žemla; ISBN 978-80-7601-796-2. V PDF strany 66–67. Sjednoceno zalomení a dělení slov; odkaz na poznámku 27 je uveden zde: R. Rohr, True Self / False Self, sada CD, St. Anthony Messenger Press, 2010.

Zůstat s jednou větou →

Harold S. Kushner / Když se zlé věci stávají dobrým lidem

Úryvek z kapitoly „Bůh nemůže udělat všechno, ale může udělat některé důležité věci“.

V epizodě, kterou tato kapitola začíná, mi volal cizí člověk a požádal mě, abych se pomodlil za jeho matku, která se měla podrobit operaci. Proč jsem souhlasil, když nevěřím, že moje modlitba (a vlastně ani ta jeho) pohne Boha k tomu, aby ovlivnil výsledek operace? Tím, že jsem souhlasil, jsem mu řekl: „Slyším, že máš starost o svou matku. Chápu, že máš strach a obavy, co se může stát. Chci, abys věděl, že já a lidé z naší obce sdílíme tvou starost. Jsme s tebou, i když tě neznáme, protože si dovedeme představit, že bychom sami byli ve stejné situaci a chtěli bychom a potřebovali veškerou možnou podporu od druhých. Modlíme se s tebou a doufáme, že všechno dopadne dobře, abys neměl pocit, že jsi v té strašné situaci sám. Jestli ti to pomůže a jestli to pomůže tvé matce, když bude vědět, že i my máme o ni starost a doufáme v její uzdravení, chci tě ujistit, že to tak opravdu je.“ Pevně věřím, že to, když lidé vědí, že o ně má někdo starost, může příznivě ovlivnit jejich zdraví.

Modlitba, když je správně pochopena, vysvobozuje lidi z izolace. Ujišťuje je, že se nemusejí cítit osamocení a opuštění. Posiluje v nich vědomí, že jsou součástí hlubší skutečnosti, v níž je víc moudrosti, víc naděje, víc odvahy a víc budoucnosti, než může mít kterýkoli člověk sám o sobě. Chodíme na bohoslužby a odříkáváme tradiční modlitby nikoli jen proto, abychom se setkali s Bohem (je spousta jiných míst, kde se s ním můžeme setkat), ale abychom byli ve společenství druhých lidí, abychom se setkali s lidmi, s nimiž můžeme sdílet, co je pro nás nejdůležitější. Z tohoto hlediska člověku pomáhá už sama skutečnost, že se modlí, ať ta modlitba mění svět kolem něho, nebo ne.

Báječný vypravěč Harry Golden popisuje toto hledisko v jednom ze svých příběhů. Když byl mladý, zeptal se jednou svého otce: „Když nevěříš v Boha, proč chodíš pravidelně do synagogy?" Otec odpověděl: „Židé chodí do synagogy z různých důvodů. Můj přítel Garfinkle, který je ortodoxní, tam chodí, aby si popovídal s Bohem. Já tam chodím, abych si popovídal s Garfinklem."

Ale to je jen polovina odpovědi na otázku „K čemu je dobré se modlit?"- dokonce možná ta méně důležitá polovina. Kromě toho, že nás modlitba spojuje s druhými lidmi, spojuje nás také s Bohem. Nejsem si jist, jestli nás modlitba spojuje s Bohem tak, jak si to mnozí lidé představují, když předstupují před Boha jako prosebníci, žebráci žádající o milodary, nebo jako zákazníci, kteří mu předkládají seznam a ptají se, co to bude stát. Modlitba není způsob, jak můžeme Boha žádat, aby něco změnil. Pokud pochopíme, co modlitba může a měla by být, a zbavíme se očekávání něčeho nereálného, budeme schopni lépe se spoléhat na ni i na Boha, když je budeme nejvíce potřebovat.

Harold S. Kushner, Když se zlé věci stávají dobrým lidem, kapitola 7, s. 59–60 podle číslování v použitém elektronickém textu (v PDF strany 60–61).
Souvislý úryvek; ověřeno také v textu uloženém ve složce Texty. Bibliografické údaje konkrétního českého vydání nejsou v této kopii uvedeny. Sjednoceno zalomení řádků.

Zůstat s jednou větou ↓