Dopřát druhému prostor
Člověk promluvil. A my řešíme něco jiného.
Na začátku dnešního evangelia se někomu uleví. Člověk, který nemohl mluvit, je osvobozen. To je přece důvod k radosti. Jenže někteří přihlížející se hned pustí do vysvětlování, proč na tom musí být něco špatně. Ježíš jim nezapadá do představ. A tak se podezřelým stane i dobro, které udělal.
Ježíš je vrací k obyčejné úvaze. Jak by mohlo obstát království, které ničí samo sebe? Zkusme se podívat, co se tu skutečně děje. Člověk získává svobodu. Nemusíme hned rozumět všemu, abychom si toho mohli všimnout. A nemusíme dobro odmítnout jen proto, že přišlo od někoho, s kým si jinak nerozumíme.
Co tím vlastně chtěl říct?
Včera jsem se vrátil z Říma, kam moc rád jezdím dvakrát do roka. Při jednom kázání jsem se přistihl, že už skoro neposlouchám. V hlavě jsem měl otázku: Co tím ten člověk chtěl říct? A postupně se z ní stávalo hodnocení: Tohle přece neřekl dobře. Měl bych se ho potom zeptat.
Zeptat se samozřejmě můžu. Jen jsem v tu chvíli ucítil, že moje otázka už není úplně nevinná. Že možná nechci tolik slyšet jeho odpověď, jako mu předložit tu svou. Navenek bych se tvářil, že hledám porozumění. Uvnitř bych mu vysvětloval, jak to měl udělat. Tady pro sebe vidím malý obraz rozdvojení: říkám si, že mi jde o setkání, a přitom už se chystám na spor.
Tohle poznání nebylo nijak velkolepé. Prostě jsem se na chvíli zarazil. Hele, já vlastně nemusím všemu rozumět. Něco mohu nechat otevřené. Ten člověk nemusí dnes obstát u mé vnitřní zkoušky z kázání.
Všimnout si sebe, než opravím druhého
Anthony de Mello v přiložené duchovní četbě obrací naši pozornost k představám, které si o lidech vytváříme. Snadno si myslíme, že už druhého známe. Víme, jaký je, co zase řekne a co se mu nepovede. A potom se s ním potkáme, ale pořádně ho ani neuvidíme. Díváme se přes závěr, který jsme si o něm udělali někdy dřív.
To se může stát doma, v práci i v kostele. Druhý ještě nedokončil větu a my už máme připravenou odpověď. Někdy by pomohlo malé zdržení: Co opravdu řekl? Co jsem k tomu přidal já? A co se právě ozvalo ve mně? Takové zastavení nemusí trvat dlouho. Může ale změnit tón celé další věty.
Nemusím se přitom začít zlobit sám na sebe, že zase soudím. I to by byla další soudní síň, tentokrát obrácená dovnitř. Mohu si své reakce všimnout a trochu povolit. Třeba zjistím, že jsem unavený. Nebo že špatně snáším nejistotu. Nebo že bych byl rád, kdyby se věci dělaly právě po mém.
Ptát se po ovoci
Selský rozum k víře patří. Jen ani můj první pocit není neomylný. To, že mi něco nevoní, ještě nemusí znamenat, že je to zlé. Někdy mě vyrušuje právě něco pravdivého. Potřebuji se podívat, co daná věc přináší: jestli dává člověku hlas, vrací mu důstojnost, pomáhá mu žít a otevírá prostor pro lásku.
A stejně se mohu podívat na svoje jednání. Když někoho upozorním na chybu, může to být služba. Záleží také na tom, zda ho chci slyšet a zda mi na něm záleží. Laskavost se může ozvat pevně. Unese nesouhlas i jasnou hranici. Jen z člověka nemusí udělat protivníka, kterého je potřeba porazit.
Kdo bude bydlet v uklizeném domě?
Na konci evangelia je dům vyčištěný a vyzdobený. Přesto se do něj zlo vrátí. Pro naše dnešní zamyšlení v tom slyším otázku: čemu ve svém životě dělám místo? Nestačí jen přestat pronášet kritické poznámky, zatnout zuby a všechno si myslet dál. Uvolněný prostor může naplnit zájem. Ochota naslouchat. Důvěra, že Bůh s druhým člověkem také nějak pracuje, i když u toho nejsem poradcem.
A pak je tu ještě trochu humoru. Představil jsem si Pána Boha, jak se na mě dívá a s laskavou nadsázkou říká: „Jakube, já taky občas nevím, proč tohle vůbec děláš.“ Při té představě se dá vydechnout. Bůh to se mnou nevzdává. Nemusím mít všechno vyřešené, abych před ním směl být. A trochu stejného prostoru mohu dnes dopřát i druhému.
Rohr upozorňuje, že víru někdy zaměňujeme za jistotu, že už všemu rozumíme. Potom snadno rozdělujeme lidi na správné a nesprávné a máme dojem, že tím sloužíme pravdě. Ve skutečnosti můžeme hlavně chránit vlastní pocit bezpečí a kontroly. Důvěra v Boha však unese i něco nevyřešeného. Dovoluje nám zůstat s druhým člověkem, přestože jeho jednání neumíme zařadit. Rozum má lásce pomáhat, nemusí nad každým hned vynášet rozsudek. Přijmout lidskou nejednoznačnost znamená uznat, že ani my nejsme hotoví a že Bůh přesahuje naše pečlivě uspořádané představy.