Nemusí být všechno po mém
Když se dohoda pořád mění
Na tom včerejším vyjednávání mě překvapilo hlavně to tempo. Něco chvíli platí, pak někdo přijde s dalším přáním a najednou se všechno skládá znovu. Člověk má co dělat, aby vůbec věděl, na čem právě je. A když u toho chvíli stojí, snadno si řekne: Tak takhle to tedy chodí. Každý chce něco pro sebe.
Jenže s tímhle závěrem bych mohl odejít až moc snadno. Já bych byl ten, kdo prohlédl, a tamti by byli ti, kdo hrají svoje hry. Dnešní evangelium mi tak pohodlné místo nenechává. Když Ježíš mluví o předních sedadlech a o uznání na ulici, nemusím se dlouho rozhlížet, abych pochopil, o čem je řeč. Taky mě těší, když se se mnou počítá. Taky mě umí rozhodit, když někdo rozhodne beze mě.
Moje malé vyjednávání
Nemusím sedět u žádného politického stolu. Stačí domluva, kam pojedeme, jak uděláme společnou práci nebo kdo bude mít poslední slovo. Navenek řeším věc. Uvnitř mi ale někdy jde ještě o něco jiného: aby bylo vidět, že můj názor má váhu. Aby mě nepřehlédli. Abych nevyšel naprázdno.
To přání samo o sobě umím pochopit. Každý potřebujeme, aby nás někdo bral vážně. Potíž začne ve chvíli, kdy kvůli svému místu přestanu vidět člověka vedle sebe. Jeho únava se mi nehodí. Jeho potřeba mi komplikuje plán. A jeho nesouhlas si vyložím jako útok na sebe. Pak už se těžko domlouváme i na docela obyčejných věcech.
Kdo to ponese
Ježíš zmiňuje spravedlnost, lásku k Bohu a břemena, která náboženští znalci nakládají druhým. To je velmi konkrétní. Mohu mít promyšlené, jak by všechno mělo fungovat, ale někdo to pak musí udělat. Někdo tomu věnuje večer. Někdo ponese následky mého rozhodnutí. Zvlášť když mám možnost druhým určovat práci nebo pravidla, stojí za to si toho člověka představit.
Někdy pomůže obyčejné: Co to pro tebe bude znamenat? A potom opravdu počkat na odpověď. Možná zjistím, že můj skvělý nápad je pro někoho poslední kapka. Možná se najde jiná cesta. A možná budu muset sám přiložit ruku. Právě tam může moje řeč o lásce dostat docela normální, každodenní podobu.
A přesto spolu žijeme
Když si uvědomím, kolik přání, obav a ambicí se mezi námi každý den potkává, začne mi naše soužití připadat skoro neuvěřitelné. Každý máme jinou představu, jinou zkušenost, jinou míru únavy. Přesto se nějak domluvíme. Ustoupíme si. Po nepříjemném rozhovoru spolu znovu promluvíme. Někdo udělá první krok, i když nemá jistotu, jak ho druhý přijme.
Takové chvíle většinou nemají žádné publikum. Nikdo za ně netleská. Ale možná právě díky nim můžeme večer sedět u jednoho stolu. Díky lidem, kteří nemuseli využít každé slabosti druhého. Díky tomu, že někdo dodržel domluvu, přestože by pro sebe mohl získat víc. I díky omluvě, která přišla trochu pozdě, ale přece.
Všimnout si klidu
Vážím si chvíle, kdy je klid. Vím, že někdy je potřeba ozvat se a nepříjemnou věc otevřít. I Ježíš to dnes dělá. Spravedlnost nelze odložit jen proto, aby nikdo nezvedal hlas. Zároveň ale nemusím každou chvíli, kdy je nám spolu dobře, zaplnit další připomínkou k tomu, co ještě není podle mě.
Můžu si všimnout, že se právě spolu smějeme. Že mě někdo nechal domluvit. Že dnes nemusíme vyřešit celý svět, abychom spolu vypili kávu. Taková chvíle není samozřejmá a nemusí se hned k něčemu využít. Může prostě být.
A možná právě tady začíná i dnešní modlitba. U toho, co je teď přede mnou a co nechci přehlédnout. Bože, děkuju, že spolu ještě umíme být. Pomoz mi k tomu dnes trochu přispět. Třeba tím, že tentokrát nemusím vyhrát.
Rohr přirovnává myšlenky k lodím plujícím po řece. Můžeme je pojmenovat a nechat plout, aniž na každou hned naskočíme. Dokonce ani rozčilování nad vlastními myšlenkami nemusí pomoci: potřeba vítězit si jen našla další pole působnosti. Učíme se zacházet laskavě se svým nitrem a tuto laskavost pak přenášet do vztahů.