Bože, buď v tom s námi
Tuhle větu neumím jednoduše vysvětlit
„Můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“ Když si tu větu přečtu, potřebuju se u ní zastavit. Protože znám lidi, kteří prosili. Za život někoho blízkého, za uzdravení dítěte, za vztah, na kterém jim záleželo. Prosili opravdově a o dobré věci. A to, oč prosili, se nestalo. Nechci jejich zkušenost obejít nějakým rychlým vysvětlením.
Nechci říct, že měli víc věřit nebo že se modlili špatně. A stejně tak nechci z výsledku vyvodit, že si ho Bůh přál. Když válka pokračuje, není tím pro mě prokázáno, že Bůh chce válku. Když někdo zemře navzdory našim prosbám, neumím jeho blízkým říct, že právě takhle to mělo být. Možná bych tím zachránil svoje vysvětlení. Jim bych ale mohl přidat další bolest.
Jestli byste to poslal nahoru
Včera jsem byl na Fortně a jedna paní chtěla mluvit s knězem. Říkala, že nemůže být ve svém bytě, že ji tam něco zneklidňuje. Nevěděl jsem, co všechno za tím je. Ptal jsem se, co pro ni v tu chvíli můžu udělat. A ona se zeptala, jestli bych se třeba pomodlil. Jestli bych to nějak poslal nahoru.
Měl jsem pocit, že za tou prosbou slyším ještě něco. Já už na to sama nestačím. Potřebuju se chytit někoho, kdo je větší než já. Nemůžu tvrdit, že přesně tohle prožívala. Tak jsem ale jejím slovům rozuměl. Přišla za někým, s kým může svoji starost vyslovit a přinést ji před Boha.
Řekl jsem jí: „Pojďme to společně odevzdat.“ Záměrně jsem v tu chvíli použil slovo odevzdat. Neměl jsem v ruce řešení její situace. Mohli jsme ale společně udělat místo tomu, co ji tížilo, a pozvat do toho Boha.
Co znamená odevzdat
Odevzdat pro mě neznamená prohlásit, že je všechno v pořádku. Něco v pořádku není a někdy je potřeba s tím něco konkrétního udělat. Vyhledat pomoc, odejít z toho, co nám ubližuje, zavolat někomu, kdo si ví rady. Modlitba může být součástí těchto kroků. Nemusíme čekat, až budeme mít dost víry nebo až se přestaneme bát.
Odevzdat může znamenat přestat předstírat, že to všechno udržím vlastníma rukama. Přiznat si: Tohle je na mě moc. Tohle neumím vyřešit. Tady potřebuju někoho dalšího. A dovolit druhému, aby se ke mně přiblížil. Někdy už vyslovit takovou prosbu stojí hodně odvahy. Člověk tím připouští svoji bezmoc, kterou dosud možná před všemi schovával.
Před Bohem snad můžu být stejně pravdivý. Můžu ho prosit o změnu a zároveň říct, že se zlobím, bojím nebo nerozumím. Nemusím si nejprve srovnat všechny myšlenky. Nemusím mu předkládat nějakou pěknější verzi sebe. Můžu přijít tak, jak na tom právě jsem.
Zůstat i s otázkou
V dnešním evangeliu se pořád vrací slovo zůstat. Ratolest je spojená s kmenem, přijímá z něj život. V tom obrazu pro sebe nacházím naději: můžu být součástí něčeho, co mě přesahuje. Nemusím být jediným zdrojem vlastní síly. Můžu se opřít, přijímat, nechat si pomoci. A snad potom také nést něco dobrého pro druhé.
Tím ale nechci slib o splnění prosby nenápadně přeložit jako slib, že dostaneme sílu všechno vydržet. To není totéž. A jsou chvíle, kdy člověk necítí ani tu sílu. Ani tehdy mu nechci říkat, že selhal. Možná právě tehdy potřebuje, aby s ním někdo zůstal a nečekal od něj žádný duchovní výkon.
Moje dnešní modlitba proto může být docela obyčejná: Bože, přál bych si, aby se to změnilo. A dokud nevím jak dál, buď v tom se mnou. Pomoz nám to nést. Ukaž nám další krok a pomoz nám přijmout pomoc, až přijde.
Pořád nemám hotovou odpověď na Ježíšovu větu. A pokud někdo víte, jak jí rozumět, napište mně, budu moc rád. Já v tom zatím zůstávám s otázkou. Ale také s nadějí, že ani s tou otázkou nemusím být sám.
Martin připouští, že při modlitbě můžeme prožívat hněv a frustraci. Když evangelium vypráví o uzdravení a naše vlastní bolest trvá, není zvláštní, že nás to zraňuje. Stejně přirozená může být otázka, proč Boží přítomnost ve svém životě nevnímáme silněji. Martin zve k upřímnosti: i tyto emoce můžeme Bohu sdělit. Nemusíme je před ním ukrývat.