I ten, koho zatím málo znám
Někdy se při čtení Písma ztratíme dřív, než se dostaneme k tomu, co nám chce říct. Tajemství od věků skryté, knížata a mocnosti v nebi, uskutečnění věčného rozhodnutí. Člověk slyší spoustu velkých slov a pomalu přestává čekat, že by mezi nimi bylo něco pro něj. Přitom uprostřed dnešního čtení leží velmi konkrétní zpráva: ti, kteří stáli venku, patří dovnitř. Mají stejná práva, jsou součástí stejného těla a platí pro ně stejný příslib.
Pavel mluví o pohanech, tedy o lidech mimo židovský lid. V Kristu jim bylo otevřeno plné společenství. Nemají v něm vyhrazené místo někde stranou. Text neponižuje ty, kteří uvěřili dříve; rozšiřuje okruh těch, kdo patří k sobě. Pro nás je to i pozvání podívat se na vlastní představu o Bohu: počítá v ní opravdu také s lidmi, které neznám, kterým nerozumím nebo kteří se ve víře nevyznají tak jako já?
Fotka prostřeného stolu k tomu nabízí obyčejný obraz. Chléb, něco dobrého na talíři, chvíle s druhými. Samotné jídlo ovšem nic nedokazuje. U bohatě prostřeného stolu může být člověku také úzko. Může nevědět, kam si sednout, jestli nepřekáží, co má říct a zda nebude někomu vadit. Přijetí začíná konkrétním vztahem: někdo se na mě podívá, osloví mě a udělá mi místo. Teprve tehdy se nabídka jídla stává také nabídkou blízkosti.
Proto má první básnička tak snadno příchuť propagandy. Všichni přijdou, všichni se radují, všeho je dost. Takový obrázek dokáže na chvíli potěšit, ale mnoho lidí v něm nenajde svůj život. Víra přece nezaručuje plný talíř ani bezstarostné vztahy. Má přinést něco, co člověka podrží i tam, kde to pěkné není: nemusím svou hodnotu dokazovat a Bůh se mě nezříká jen proto, že se právě necítím dobře, jistě nebo zbožně.
Také proto jsme opravili větu o člověku za dveřmi. Nemusím ho hned odmítat. Třeba ho jen málo znám. To je mnohem obyčejnější zkušenost. Nemám s ním společnou minulost, nevím, na co se zeptat, možná se ostýchám. Může to být nový člověk ve farnosti, kolega, se kterým se míjíme, nebo někdo z rodiny, od koho jsem se postupně vzdálil. Nemusím si nejprve přikázat velké city. Můžu začít malým pohybem židle a větou: nechceš si přisednout?
Pavel přitom nepíše z pozice člověka, který si všechno vybudoval sám. O svém poslání mluví jako o daru milosti. Ani vlastní víru proto nemusím používat jako měřítko nadřazenosti. Mohu za ni děkovat a mohu ji nabízet. Uvolní se tím také něco ve mně: smím mít radost, že jsem milovaný, aniž bych potřeboval někoho dalšího vidět o příčku níž. Boží štědrost pro druhého mi nic neubírá. Není třeba hlídat pořadí, ve kterém jsme přišli.
Na konci čtení zazní ještě jedna důležitá věc: díky spojení s Kristem můžeme k Bohu přistupovat svobodně a s důvěrou. Přinést mu i vlastní rozpaky, únavu nebo nejistotu. Nemusím před ním vystupovat tak, aby to vypadalo lépe, než jak mi doopravdy je. Obraz marnotratného Otce, o kterém jsem nedávno slyšel, mi připomíná právě tuto štědrost. Jeho lásku se pokoušíme odměřovat, zatímco on nás zve do vztahu.
Opravená básnička končí skromně. Člověk vedle mě je mi pořád trochu cizí a já nevím, co mu říct. Přesto jsem se posunul. Nemusíme z toho dělat veliké vítězství ani další povinnost, podle které se večer oznámkujeme. Může to být drobná radost: někdo už nestojí sám. A já zjišťuji, že se k jednomu stolu vejdeme i bez toho, abychom si byli ve všem podobní. Své místo máme oba od stejného Otce.
