Mít rozsvíceno
O svatém Karlu Boromejském se vypráví, že jednou hrál kulečník. Někdo se ho zeptal: „Co bys dělal, kdybys věděl, že ti zbývá posledních patnáct minut života?“
Odpověděl prostě: „Hrál bych dál.“
Ta odpověď mě baví. Člověk by čekal, že světec okamžitě odloží tágo a poběží do kaple. A on by pokračoval ve hře. Možná právě proto, že ani u kulečníku nebyl od Boha daleko. Nemusel se teprve stát někým jiným, aby se s ním mohl setkat.
Když Ježíš říká, abychom měli přepásaná bedra a hořící lampy, můžeme v tom zaslechnout varování: Dávej si pozor! Nikdy nevíš, kdy tě někdo překvapí. Jenže tenhle příběh nám pomáhá slyšet v jeho slovech také pozvání k pokoji. Žít s otevřeným srdcem. Dělat to, co právě děláme, tak, abychom do toho mohli Boha kdykoliv pozvat. Do práce, do rozhovoru, do odpočinku. Klidně i ke kulečníku.
Moje maminka v posledních letech svého života říkávala: „Žiju si pěkně s Pánem Bohem.“ Ona to uměla. V té jednoduché větě bylo tolik důvěry. Bůh patřil do jejího života, do obyčejných dnů. Když nad dnešním evangeliem přemýšlím, vybavuje se mi právě ona. Mami, děkuju za ten příklad.
Připravenost nemusí znamenat, že už máme všechno hotové a všechny své chyby napravené. Můžeme mít ještě spoustu věcí rozdělaných, se spoustou věcí zápasit, a přesto říct: „Bože, pojď dál. Vždyť víš, jak na tom jsem.“
A na konci evangelia nás čeká krásné překvapení. Pán přijde, posadí své služebníky ke stolu a sám je začne obsluhovat. My mu otevřeme dveře a on se postará o nás.
Takové srdce má náš Bůh. Otevřené. Nemusíme ho k laskavosti teprve přesvědčovat. A právě proto se můžeme učit žít s důvěrou, mít rozsvíceno — a třeba přitom úplně pokojně dohrát svou hru. Prostě si žít pěkně s Pánem Bohem.
