AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 19,45–48   /   20. listopadu 2026

Koho schováváme
ve svém chrámu?

Doupě je místo, kam se lupič po činu vrací. Ví, kde se schovat. A já si dnes říkám, jestli mu někdy takový úkryt neposkytne i moje modlitba.

Muž otvírá dveře kapličky ve své hrudi a ven vychází lupič s pytlem.
EvangeliumLk 19,45–48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům má být domem modlitby‘, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ Každý den učil v chrámě. Velekněží a učitelé Zákona i přední muži z lidu usilovali o to, aby ho zahubili, ale nevěděli, jak to provést, protože všechen lid (na něm) visel a (rád) mu naslouchal.

Kam se lupič vrací

Kdo někoho přepadne na cestě, utíká potom do jeskyně, kde se cítí v bezpečí. Právě to je na Ježíšových slovech tak zvláštní. Doupě je úkryt po loupeži. U Jeremiáše lidé ubližují druhým, potom přijdou do chrámu a myslí si, že jsou v bezpečí. I modlitba se tak může stát místem, kde se schovám před tím, co jsem udělal. Přitom právě tady bych o tom mohl s Bohem mluvit.

Lk 19,46 v originále a v českých překladech
Řecký textσπήλαιον λῃστῶν · doslova jeskyně lupičů
Liturgický překladlupičské doupě
Bible kralickápeleší lotrovskou
Bible21doupě lupičů
Český studijní překladjeskyni lupičů

Ježíš spojuje dům modlitby (Iz 56,7) s obrazem doupěte u proroka Jeremiáše (Jr 7,5–11).

Dnes mě zaujalo to „lupičské doupě“. V řečtině doslova jeskyně lupičů, v kralickém překladu „peleš lotrovská“. Doupě je místo, kam se lupič schová. A napadá mě, jestli se někdy podobně neschováváme za modlitbu. Jestli jí nezakrýváme něco, co v nás není dobré.

Vybavuje se mi scéna z nějakého filmu. Starší žena se u hrobu modlí růženec a mezi zdrávasy dost sprostě odhání slepice. Nemůžu si vzpomenout, z kterého filmu to je. Jestli víte, napište mi.

Trochu legrační obraz. Jenže možná se v něm někdy můžeme poznat. Ústa se modlí a uvnitř si dál opatrujeme svou zášť, pohrdání druhým nebo potřebu mít vždycky pravdu. Máme odmodleno. Ale člověku vedle nás se s námi žije pořád stejně těžko.

Myslím, že právě tohle Ježíš nechce. Záleží mu na tom, co máme v srdci a co naše modlitba dělá s naším životem. Samotný počet modliteb to za nás nevyřeší.

Ten chrám jsme totiž také my. A možná v něm nějakému lupiči poskytujeme docela pohodlný úkryt. Bere nám laskavost, svobodu, schopnost přiznat chybu.

Zkusme dnes Ježíše pustit i tam. Třeba společně toho lupiče vyprovodíme. A bude zase o trochu víc místa pro Boha i pro druhé.

Koho mám u sebe schovaného?

Kdyby Ježíš řekl, že je v chrámu tržiště, asi bych tomu rozuměl hned. Jsou tam prodavači, tak je vyhání. Jenže on řekne doupě. A to mě u čtení zastavilo. Když si představím lupiče, jak se vrací do svého doupěte, má už loupež za sebou. Teď hledá místo, kde za sebou může zavřít a kde se ho nikdo nebude ptát, odkud to všechno má.

Ten obraz si Ježíš vypůjčil od proroka Jeremiáše. Prorok stojí v bráně chrámu a mluví k lidem, kteří tudy přicházejí za Bohem. Připomíná jim docela konkrétní věci. Jak se vede cizinci, který u nich žije? Co vdova, co sirotek? Jak je možné někoho obrat, křivě přísahat, a potom se v Božím domě cítit v bezpečí a jít zase dělat totéž? Najednou mi to doupě dává smysl. Člověk může vstoupit do chrámu a přinést tam úplně všechno. Potíž začíná tam, kde spoléhá na to, že mu návštěva chrámu dovolí všechno při starém také nechat.

Jak by to mohlo vypadat u nás? Třeba mi někdo u stolu řekne, že se ho dotklo, jak jsem o něm před ostatními mluvil. Vysvětlím mu, že jsem to přece myslel dobře. On se pokouší ještě něco říct, ale já už mám jasno. Večer se za něj dokonce pomodlím. Přeju mu dobré, myslím to upřímně. Jen pořád nějak obcházím tu jeho větu. Bolí ho něco, co jsem udělal já. A dokud se ptám jenom na to, co potřebuje změnit on, jsem ve svém doupěti docela v bezpečí.

Proto se mi vybavila ta babka u hrobu. Rád bych ten film viděl znovu. Ve vzpomínce mi zůstalo hlavně to, jak se jí do Zdrávasu vejde i to dost peprné zahánění slepic. Je snadné se tomu zasmát. U sebe takovou věc postřehnu hůř. Třeba umím někoho zahnat docela slušnými slovy. Nechám ho domluvit, podívám se na hodinky a on příště ví, že za mnou s tímhle chodit nemá.

Přitom jsem rád, že se můžeme modlit i tehdy, když nás někdo štve. Představa, že musím nejdřív přijít do kostela pěkně srovnaný, by mě asi nechala stát venku dost dlouho. Můžu vzít do ruky růženec a někde mezi dvěma zdrávasy Bohu říct, že se mi tomu člověku vůbec nechce volat. Třeba se mi při tom vybaví ještě něco. Že se vlastně bojím, co uslyším, když ho tentokrát nechám povědět všechno. I o tom můžu s Bohem chvíli zůstat.

A kdopak je tedy ten lupič? V téhle příhodě by to mohla být moje potřeba vyjít z každého rozhovoru jako ten dobrý. Dost mi toho bere. Připravuje mě třeba o možnost dozvědět se, jaké to je být se mnou u jednoho stolu. A druhému bere chuť ještě mi něco říkat. Čím déle ho u sebe nechávám bydlet, tím víc mi jeho hlas zní jako můj vlastní. Asi proto se ho tak těžko zbavuju sám.

Líbí se mi, že Lukáš po vyhnání prodavačů přidává jednu zdánlivě obyčejnou větu. Ježíš v chrámě každý den učil. Zůstává tam a lidé mu rádi naslouchají. Zkouším si to vztáhnout i na ten chrám, kterým jsme my. Když Ježíše pustím dovnitř, můžu se od něj taky něco dozvědět. A můžu se vrátit zítra, i kdyby se mi mezitím ten můj lupič zase nastěhoval zpátky.

Dnes by mi vlastně stačilo zvednout telefon. Říct tomu člověku, že mi v hlavě zůstalo, co včera u stolu nestačil dopovědět. Pak ho chvíli poslouchat. Možná právě tudy povede cesta od jednoho obyčejného Zdrávasu k druhému člověku. A právě tolik místa dnes v tom svém chrámu dokážu udělat.

Duchovní četba

Stephen Joseph · Autenticita

Jak poznám, že se před sebou bráním
Souvislý úryvek · 4 odst. · 382 slov

Každý den se setkáte s obranným chováním, ať už u sebe nebo u jiných lidí. Dokud nejsme schopni identifikovat vlastní obranné mechanismy, budeme jimi nadále ovládáni, a to k vlastní škodě a ke škodě našich vztahů. Podle Freuda, který pojem obranných mechanismů zavedl, používáme obranné mechanismy ke zmírnění svých pocitů úzkosti. Úzkost je nepříjemná, ale slouží důležitému účelu. Úzkost funguje pro tělo jako varovný systém. V určitém smyslu je jako detektor kouře, který nám říká, že něco hoří a dává nám čas reagovat. Můžeme vypnout opékač nebo v extrémnějších případech se dostat ven z budovy včas, než se oheň rozšíří.

Stejným způsobem nás pocit úzkosti varuje, že něco není v pořádku. Úzkost nás udržuje ve střehu, abychom se vyhnuli nebezpečí, a pomáhá nám zabránit následným obtížím. Do jisté míry je přirozené pociťovat úzkost, když jdeme pozdě v noci domů pěšky po tiché ulici v neznámé čtvrti. Cítíme se probuzení, v pohotovosti vůči svému okolí a připraveni jednat. Z tohoto důvodu je dobré úzkost neignorovat a věnovat se tomu, jaké kroky máme učinit.

Dává smysl se mít vůči úzkosti na pozoru, ale vrátíme-li se k analogii s detektorem kouře, dovolte mi položit otázku: už jste někdy vyndali baterie z detektoru kouře, abyste ho zastavili? Mnozí z nás tak učinili a samozřejmě to často děláme také s pocity úzkosti. Snažíme se je vypnout. Pokud je zde skutečné fyzické nebezpečí, které neřešíme, brzy doplatíme na následky, avšak není-li naše úzkost způsobena objektivně hrozící událostí v reálném světě, ale je pouze souživým nepohodlím, které přichází s fyziologickým napětím z neautentického života, můžeme vyjmout baterie a na první pohled se okamžitě nic zlého nestane. Tímto způsobem jsme schopni potlačit napětí z toho, že žijeme neautenticky po celé měsíce, možná roky a možná po celý život, aniž bychom si všimli, že tak činíme.

Obranný mechanismus je strategie používaná podvědomě, do značné míry nedobrovolně. Často je naučená v dětství a nastupuje, aby nás ochránila před psychologickým nebezpečím. Lidé se setkávají s úzkostí, která vzniká, když se cítí ohrožení, v nebezpečí, nemilovaní a neoceňování, takže se zřeknou svých skutečných pocitů a namísto toho se obracejí ke složitým obranným strategiím. Obranné postoje nám krátkodobě mohou pomoci zvládat obtížné situace a city, které by nás jinak mohli zahltit. Když jsou však užívány neustále, začínají vytvářet problémy, protože překrucují, transformují nebo falšují realitu.

Autenticita. Jak být sám sebou a proč na tom záleží. Přeložila Magdalena Herelová, Portál, 2018. Začátek 5. kapitoly „Poznejte své obrany“, s. 81–82.

Vlastní doprovod

Josephův příklad s detektorem kouře mi připomíná chvíli po hádce. Ještě ve mně něco pípá. Můžu si dopřát tolik ticha, abych vůbec uslyšel, odkud to jde.

Přejít do ticha

Timothy Keller · Dává Bůh smysl?

Když mi přesvědčení o vlastní pravdě dovolí druhého ponížit
Souvislý úryvek · 4 odst. · 414 slov

Někdy během prvních let kazatelského působení na Manhattanu jsem se zúčastnil panelové diskuse na místní univerzitě. Zapředl jsem tam rozhovor s jedním význačným členem pedagogického sboru, který se mi svěřil se svým sekulárním založením a důsledným lpěním na nejrůznějších humanistických hodnotách. „Proto se vyhýbám církvím,“ dodal. Naznačil jsem, že mu nerozumím. „Jsou jen dva druhy církví,“ poučil mne, „legalistické a relativistické. Obojí jsou špatné. Chci si uchovat otevřenou mysl, ale mám rád reálné, pevně dané hodnoty. Takovou kombinaci v církvi nenajdete.“ Vyprávěl mi některé mimořádně bolestné příhody z vlastních zkušeností s některými velmi úzkoprsými, nesnášenlivými a doktrinářskými kongregacemi, ale i o svém znechucení denominacemi, v nichž se razilo heslo „Máš právo věřit, čemu chceš“. „Tyhle církve,“ vysvětloval, „jsou plné lidí jako já, odpadlíků od legalistů, jenže to, co vytvořili, je spíš jakási forma společenského klubu než cokoli jiného.“

Ve svém přesvědčení, že k těmto dvěma typům církevních denominací neexistuje alternativa, se ovšem zcela mýlil. Přesto je třeba začít tím, že si problém přiznáme a nebude před ním zavírat oči. Oněch dvou druhů kongregací je opravdu hodně. Na každého člověka, se kterým jsem se setkal a který se odvrátil od víry v důsledku rozumových úvah a nedostatku důkazů, připadá mnohem víc těch, kteří církev opustili kvůli pyšným, pokryteckým a panovačným věřícím. Takový stav nelze ničím omluvit. Těmto námitkám by křesťané měli velmi pozorně naslouchat.

Sekulárně založení lidé si nemusejí vědět rady s poněkud neuchopitelnými koncepcemi morálky a pravdy. Avšak i když nábožensky založení jedinci mohou mít v tomto ohledu jasno, často tyto věci využívají jako klacek, s nímž pak zastrašují a uzurpují ty, kteří jejich názor sdílejí, a zároveň jako nástroj, jímž odsuzují a trestají ty, kteří zaujímají jiný postoj. Myslet si, že „jsme na straně pravdy“, může lidem poskytovat vnitřní pocit oprávnění chovat se urážlivě k těm, kteří podle nich patří mezi heretiky. Jinými slovy, zatímco sekulární lidé zápasí s neduhy, jež si s sebou nese relativismus, nábožensky založení lidé mívají sklon k moralizování.

Zamysleme se nad otázkou, zda náboženství slouží spravedlnosti a dobru ve světě nebo zda je nástrojem nespravedlnosti. Zjistíme, že lze snést enormní množství konkrétních, dobře prověřených dokladů o historických událostech, jež budou podporovat jak pozitivní odpověď, tak i negativní. Jedním z nejnápadnějších příkladů je v tomto směru obchod s africkými otroky a zrušení otroctví. Křesťané se z křesťanských a morálních důvodů rozhodli prosadit zrušení otroctví. Jenže původci a obhájci otroctví byli rovněž křesťané. Jejich teologové a znalci Písma tuto praxi podporovali a obhajovali ji na základě důkazů z posvátných textů.

Dává Bůh smysl? Přeložil Václav Petr, Triton, 2021. Začátek 10. kapitoly „Spravedlnost nevytvářející nové utlačovatele“, s. 248–249.

Vlastní doprovod

U Kellerova vyprávění myslím na lidi, kteří se po nějaké zkušenosti už do kostela nevrátili. Možná bych se někdy mohl jednoho z nich zeptat, co tam zažil. A dovolit mu vyprávět to po svém.

Přejít do ticha

Ticho

Ježíši, pojď i tam, kde se před tebou schovávám.

Ježíši, pojď i tam, kde se před tebou schovávám.