Opora pro další krok
Odpovědi, které nechávají prostor
Včera jsem zůstal u Ježíšovy věty, že můžeme prosit, oč chceme, a dostaneme to. Přiznal jsem, že jí nerozumím. Když člověk prosí o uzdravení, o záchranu vztahu nebo o pokoj pro někoho blízkého a nic z toho nepřichází, jednoduché vysvětlení se hledá těžko. Nechci takovému člověku přidávat ještě otázku, jestli náhodou nemá málo víry. Už teď toho nese dost.
Přišly mi odpovědi, za které jsem vděčný. Každá trochu jiná. A vlastně mi pomáhají také tím, že je nemusím poskládat do jediné správné poučky. Mohu chvíli naslouchat tomu, co druhý člověk skutečně prožil. Jeho zkušenost nemusí vysvětlit celý svět, aby měla cenu.
Dvě hole a jeden další kilometr
Veronika vyprávěla o cestě v Portugalsku. Turistické hole si nevzala. A pak přišla chvíle, kdy jí síly opravdu docházely. U lavičky našla dvě bambusové hole a s jejich pomocí došla poslední kilometr. Druhý den je nechala před obchodem. Když vyšla, batoh tam byl, hole už ne. Vnímá to s vděčností a lehkostí: pomohly jí, když je potřebovala, a možná potom posloužily dál.
Líbí se mi konkrétnost toho příběhu. Bolavé nohy, lavička, dvě hole. Žádná velká slova. Nechci jí tu zkušenost rozebrat tak důkladně, až z ní nezůstane radost. Smí za ni děkovat. A zároveň chci, aby vedle ní mohl sedět člověk, který žádnou takovou pomoc zatím nezažil. Aby nemusel odcházet s pocitem, že něco dělá špatně.
Také já mohu něco udělat
Milena připomněla odevzdání. Při něm někdy člověk zahlédne, kde je prostor pro jeho vlastní malý krok. Psala o modlitbě za mír a o pokoji, který můžeme začít vytvářet doma nebo v práci. A také o důvěře v příslib Ducha svatého. Tohle mi pomáhá: mohu svěřit Bohu to, co nezvládnu, a přitom neztratit citlivost pro to, co udělat mohu.
Lucie poslala poděkování za zamyšlení a všimla si času a energie, které mu věnuji. Neposlala výklad Ježíšovy věty. Poslala něco lidsky důležitého: všimnutí. Někdy právě taková zpráva dodá sílu pokračovat. Když přemýšlím, jak může Boží péče přicházet skrze lidi, nechci přehlédnout tyhle obyčejné chvíle.
Co všechno ví Bůh
Dnešní evangelium začíná varováním před pokrytectvím. Mluví o tom, že skryté vyjde najevo. Člověku se při tom může sevřít žaludek. Všechno se ví. Všechno se ukáže. Pak ale ve stejném úryvku slyšíme, že Bůh nezapomíná ani na vrabce a zná každý vlas na naší hlavě. Boží pozornost se týká celého člověka. Také jeho únavy, strachu a věcí, které se mu těžko vyslovují.
Pro mě to otevírá prostor k pravdivosti. Nemusím před Bohem vytvářet povedenější verzi sebe sama. Mohu přijít i s tím, že mám strach, že závidím druhým jejich jistotu nebo že dnes nevím, jak se modlit. Ježíš své učedníky v téhle řeči oslovuje „moji přátelé“. Chci slyšet i to oslovení, když se zastavuji u vět, které mě zneklidňují.
Nezapomenutý i v čekání
Ježíšova slova o soudu a pekle jsou vážná a nechci je přejít, jako by tu nebyla. Stejně tak nechci přeslechnout závěrečné „nebojte se“. Ježíš neslibuje učedníkům život bez ohrožení. Mluví o lidech, kteří jim mohou skutečně ublížit. Právě v takové situaci jim připomíná jejich cenu před Bohem. Jejich život se nevyčerpává tím, co s nimi udělají druzí.
To mi dnes nabízí místo, kde mohu zůstat. Pořád si mohu přát, aby se změnilo to, co bolí. Mohu o to prosit, vyhledat pomoc a přijmout ji. A mohu zkusit důvěřovat, že moje čekání není důkazem, že na mě Bůh zapomněl. Nemusím z té věty hned vyrobit pocit jistoty. Mohu ji zatím jen nechat vedle své otázky.
Možná dnes někomu napíšu, že na něj myslím. Možná budu tím, kdo potřebuje oporu přijmout. Obojí má v našem životě místo. A v tichu mohu zůstat s jedinou větou: Bože, i ve svém čekání jsem u tebe nezapomenutý.
Lachmanová v úvodu připomíná omezenost našich představ o Bohu. Zve k tomu, abychom je poměřovali Ježíšovými slovy a jeho jednáním. Proměna obrazu Boha není jen výsledkem našeho přemýšlení; patří do ní také otevřenost Duchu svatému. V následující části ukazuje, jak může jednostranné zdůraznění pravdivého výroku vést ke zkreslenému obrazu celku.