Můžeme být v naději spolu
Dnes se scházíme u kapličky pro Míšu. Ještě není hotová. Možná je dobře, že při tom nemusíme předstírat hotovost ani my. Přicházíme s vděčností za její život, se vzpomínkami, s bolestí a s nadějí. Každý trochu jinak. Někdo se těší, že potká blízké. Někdo se bojí, co se v něm zase otevře. Obojí může mít při dnešním setkání místo.
Míša byla mladá lékařka a moje neteř. Pro každého, kdo ji znal, však znamená něco mnohem konkrétnějšího než tyhle dvě informace. Vybaví se hlas, nějaká věta, chvíle, kdy jsme se společně smáli. Vztah se nedá shrnout do životopisu. A prázdné místo po člověku se nedá zaplnit dobře míněnou odpovědí. Proto dnes nechceme vysvětlovat, proč odešla. Chceme jí dát místo v našem společném setkání.
Ježíš mluví o domě svého Otce, ve kterém je mnoho příbytků. Ta slova slyší učedníci ve chvíli loučení. Jejich srdce se chvěje, protože přicházejí o něco, na čem jejich dosavadní život stál. V takové chvíli není snadné slyšet „ať se vaše srdce nechvěje“. Nechci z té věty dělat pokyn, abychom přestali cítit strach nebo abychom si osušili oči. Slyším v ní spíš nabídku důvěry: můžete se mě přidržet i teď.
Tomáš přizná, že nerozumí. „Pane, nevíme, kam jdeš.“ Je mi v tom blízký. Když se ptáme, kde jsou naši blízcí, kteří odešli, neumíme ukázat na mapu. Nevíme, jak jejich život u Boha vypadá. Ježíš však mluví o místě a o vztahu: „Abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Pro mě je v tom naděje, že člověk není ztracený jen proto, že na něj už nedosáhnu.
Když jsme se s Míšou loučili, řekl jsem, že věříme, že už se raduje. Její rodiče mě opravili: „Ne věříme. Víme.“ Ta jejich věta se mnou zůstala. Nechci ji opravovat ani vysvětlovat. A zároveň nechci, aby se vedle ní cítil nepatřičně někdo, kdo takovou jistotu nemá. Můžeme být spolu. Někdo svou důvěru vysloví nahlas, druhý ji zatím jen poslouchá. Někdo se pomodlí a někdo mlčky zůstane. Nemusíme prožívat totéž, abychom si byli blízko.
Na začátku budeme držet v ruce kamínek. Obyčejnou věc, kterou lze sevřít v dlani. Může nám připomenout to, co nemáme hotové, nebo něco těžkého, co neseme. Kdo bude chtít, může si ho s někým vyměnit. Ani tímhle gestem ale nechceme slibovat víc, než lze dát. Někdy můžeme druhému skutečně pomoci s jeho břemenem. Jindy mu ho vzít nedokážeme. Můžeme však vydržet vedle něj, také když se jeho bolest vrací a my už nevíme, co říkat.
Později na kamínku můžeme udělat malou stopu a položit ho venku u kapličky. Tečku, čáru, cokoli svého. Jako přání, aby se v tom, co neseme, mohlo něco postupně proměňovat. Není to úkol, který se má během jedné mše splnit. Smutek nemá termín. Někdy je tou malou proměnou už to, že o něm dokážeme mluvit. Jindy to, že si dovolíme chvíli radosti, aniž bychom měli pocit, že tím svého blízkého opouštíme.
Budeme také zpívat. A vyslovíme naději, že se svým zpěvem připojujeme k Míše, k babičce a ke všem v nebeském království. Někdo v té chvíli zazpívá naplno, někdo bude potřebovat mlčet. Společný zpěv unese i toho, komu se právě sevřelo hrdlo. Vděčnost a stesk mohou znít ve stejné chvíli.
Až zazní zvon, necháme jeho hlas doznít. V modlitbě budeme prosit, abychom dokázali zaslechnout i tichý hlas člověka, který potřebuje naši blízkost. To je pro mě důležité také pro cestu domů. Kaplička nám má připomínat Míšu a všechny, kdo nám chybějí, a zároveň nás učit pozornosti k těm, které ještě můžeme obejmout, vyslechnout nebo jim zavolat.
Buďte dnes s námi. Nemusíte kvůli tomu být přímo u kapličky. Můžete se na chvíli zastavit tam, kde právě jste, a vybavit si někoho svého. Svěřit ho Bohu, nebo jen tiše vyslovit jeho jméno. I tak můžeme být v naději spolu.
Právě takový prostor si přeji i u kapličky. Aby nikdo nemusel obhajovat své slzy ani svou naději. A abychom dokázali být vedle sebe také ve chvíli, kdy zatím nemáme řešení. Tomášovo „nevíme“ může zaznít i mezi námi.