Nechci
jít proti.

Nechci jít proti

Když máme dávat císaři, co je císařovo, mohli bychom vytáhnout tisícovku: čí je na ní obraz? Palackého. Tak ji pošleme Palackému. Pětistovku Boženě Němcové. A na stovce máme dokonce císaře, tak tam by nám to skoro vyšlo.

Ale zkusme se zastavit už na začátku evangelia. Farizeové se radí, jak Ježíše nachytat. Přicházejí s otázkou, kterou chtějí použít proti němu. A u toho slova „proti“ bych dnes chtěl zůstat.

Někdo se divně podívá. Něco řekne. Udělá něco, co vůbec nechápeme. A v nás to škubne: Co si to dovoluje? Už si vybavujeme, co udělal minule. Už si chystáme odpověď. Začínáme jít proti.

Teď nemluvím o velkých zraněních. Ta potřebují čas, někdy pomoc a jasné hranice. Mluvím o těch drobných chvílích, ze kterých si dokážeme vyrobit celodenní vnitřní hádku.

Možná se můžu na chvilku zastavit. Možná to neudělal schválně. Možná ano. Ale já nemusím každou další myšlenkou přikládat. Můžu se zeptat, jak to myslel. Můžu říct, že mi to vadí. A přitom si v sobě nemusím pěstovat nepřítele.

Dnes bych si chtěl všimnout právě té chvíle. A říct si: Já nechci jít proti. Nechci tohle v sobě živit. Bože, pomoz mi najít, jak dál.

Chvíle, kdy můžu změnit směr

Otázka, která už má připravenou past

Tisícovka s Palackým nás může na chvíli pobavit. V Ježíšově rozhovoru však o peníze opravdu jde. Otázka daně je vážná. Jenže lidé, kteří ji přinášejí, si už předem domluvili, k čemu má posloužit. Chtějí Ježíše chytit za slovo. Farizeové posílají své učedníky společně s herodovci a rozhovor začíná pochvalou. Pod zdvořilými slovy už čeká past.

V řečtině samotné spojení přeložené jako „uradili se“ znamená, že se poradili. Úmysl ukazuje až pokračování: chtějí ho polapit v řeči. Když si to pro sebe shrnu jako „začali hledat něco proti němu“, je to moje pojmenování jejich postoje. A právě ten postoj mě dnes zajímá. Otázka totiž může otevřít setkání. Ale také může být připravená tak, aby se do ní druhý chytil.

Ten okamžik, kdy to ve mně škubne

Znám to i z docela obyčejných situací. Někdo mě nepozdraví. Odpoví stroze. Vstoupí někam, kde jsem ho nečekal. Udělá něco jinak, než bych to udělal já. Ještě ani nevím, co se vlastně stalo, a už se ve mně ozývá: To snad nemyslí vážně. Tohle mi dělá schválně. A v tu chvíli se můj pohled na toho člověka začne měnit.

Najednou si vzpomenu na další tři věci. Minule taky. A před měsícem přece… Z jedné situace pomalu vzniká celý spis. V duchu vedu rozhovor, ve kterém přesně vím, co druhý odpoví. A samozřejmě mám připravenou mnohem lepší odpověď. Skutečný člověk mezitím možná sedí někde jinde a vůbec netuší, jak dlouhou hádku jsme už spolu stihli.

Možná přitom původně jen spěchal. Byl unavený. Něco ho bolelo. Nebo se opravdu zachoval nešikovně a nepříjemně. To teď nemusím rozhodnout. Mohu si nejprve všimnout, co se děje se mnou: už hledám, čím svůj nepříznivý úsudek potvrdím. Už jsem se postavil proti.

Dopřát si chvíli, než odpovím

To první škubnutí často přijde dřív, než o něm stačím přemýšlet. Nemusím si vyčítat, že mě něco zamrzelo nebo rozčílilo. Mohu to před Bohem přiznat docela obyčejně: Tohle mě naštvalo. Dotklo se mě to. Mám chuť mu to vrátit. Taková modlitba možná nezní uhlazeně, ale je pravdivá. A právě odtud se můžu vydat dál.

Někdy pomůže chvíli nic neposílat. Nechat rozepsanou zprávu být. Napít se vody. Znovu si přečíst větu, na kterou reaguji. Všimnout si rozdílu mezi tím, co druhý skutečně napsal, a tím, co jsem k tomu přidal já. Ta malá prodleva mi může vrátit možnost zvolit odpověď, která bude odpovídat tomu, co chci mezi námi dál budovat.

Můžu se zeptat: Jak jsi to myslel? Můžu říct: Když jsi tohle řekl, zamrzelo mě to. A potom mu opravdu nechat prostor. Je rozdíl mezi otázkou, u které už čekám na chybu, a otázkou, ve které jsem ochotný uslyšet něco, s čím jsem nepočítal.

I s hranicemi můžu zůstat člověkem

Ne všechno je nedorozumění. Někdo nás může zranit vědomě a opakovaně. Velké bolesti potřebují čas, bezpečí, někdy odbornou pomoc. Nechci přes ně přehodit rychlé „tak mu odpusť“. A dnešní myšlenkou nechci nikomu přidávat povinnost snášet to, co ho ničí. Mohu říct dost, odejít nebo požádat druhé, aby se mě zastali.

Dnes se ale zastavuji u malých všedních okamžiků, ve kterých ještě můžu vnitřní hádku dál nerozvíjet. Nemusím druhému všechno schválit. Mohu jasně pojmenovat, co potřebuji. Přitom mohu zkusit zachovat vědomí, že přede mnou stojí člověk, o kterém nevím všechno. Stejně jako on neví všechno o mně.

Zkusit dnes jeden jiný krok

Ježíš se nechá oslovit, ale připravenou past prohlédne. Pojmenuje ji a odpoví svobodně. I pro mě v tom může být povzbuzení: nemusím se nechat vtáhnout do každého boje, který se nabízí. Mohu se zastavit a ptát se, co moje odpověď udělá s druhým i se mnou. Jestli po ní bude snazší něco pochopit, napravit nebo spolu dál žít.

A když se zase přistihnu u toho, že už půl hodiny v duchu někoho soudím? Nemusím pokračovat další půlhodinu. Mohu si všimnout, že jsem se do toho zamotal, a vrátit se. Třeba krátkou modlitbou. Třeba tím, že se přestanu probírat starými křivdami a udělám něco obyčejného, co právě potřebuje moji pozornost.

Možná dnes stačí jedna chvíle, ve které se ozve: Tak počkej, já ti ukážu. A já zkusím chvilku počkat sám. Já nechci jít proti. Nechci tohle v sobě živit. Bože, pomoz mi najít další krok, ve kterém zůstane místo pro pravdu i pro druhého člověka.

Co znamená „uradili se“

V řeckém textu Mt 22,15 je συμβούλιον ἔλαβον — společně se poradili. Následující παγιδεύσωσιν znamená chytit do pasti. Nepřátelský úmysl tedy vyplývá z celé věty; samotné radit se nemusí znamenat nic zlého.

Anglický NIV mluví o připraveném plánu k polapení, německý Lutherův překlad o poradě, jak ho zachytit v jeho slovech, francouzský liturgický překlad o poradě s cílem chytit Ježíše do pasti prostřednictvím řeči. „Hledat něco proti němu“ je naše parafráze jejich postoje.

Duchovní četba

Dva různé doprovody k dnešnímu tématu. Ignác zve k velkorysosti v porozumění druhému. Anselm Grün si všímá emocí a vnitřní samomluvy. Nejde o jejich výklad Mt 22,15–21; souvislost s dnešní myšlenkou vytváří následující doprovod.