I když se všechno nesrovná
Kouzelný hrnec bych bral taky
Dneska se mi u evangelia chce říct: Tak s tímhle mám problém. Bůh lásky a rozdělení? Otec proti synovi, matka proti dceři? Vždyť už tak se dokážeme rozhádat docela spolehlivě. K tomu přece nepotřebujeme ještě Boží pomoc.
Pomohl mi obraz kouzelného hrnce. Pořídím si ho, řeknu správnou formulku a mám vystaráno. Možná si někdy podobně představuji víru. Budu se modlit, budu se snažit být slušný a za to se mi život trochu srovná. Doma bude klid, lidé si budou rozumět a těžké věci nás snad obejdou.
Docela bych takový hrnec bral. Jenže Ježíš tuhle nabídku nedělá. Otevírá s námi i nepříjemnou možnost: jeho cesta může vyvolat odpor. Někdo jí porozumí, jiný ne. A to se může stát i mezi lidmi, kteří se mají rádi a dosud k sobě měli blízko.
Když se něco rozdělí
Tohle ale není pochvala každé hádky. Když lidi zraním svou tvrdostí a oni se ozvou, ještě to neznamená, že mě pronásledují pro evangelium. Možná se se mnou jen těžko žije. Odpor druhých mi sám o sobě nedává za pravdu. I to si potřebuji občas připomenout.
Zároveň se může stát, že klid skončí právě ve chvíli, kdy někdo konečně promluví. Řekne, že se mu něco děje, že už něco dál neunese, že potřebuje pomoc. Bylo by hrozné chtít po něm, aby zase zmlkl, protože předtím jsme přece měli tak pěkné vztahy.
Při čtení o Staškovi jsem si na dnešní evangelium vzpomněl. Zprávy a reakce na ně v nás otevřely bolest, zlost, bezradnost i vzájemnou nedůvěru. Myslím na něj. A zároveň nechci, aby v našem zmatku znovu zanikl hlas obětí. Potřebují prostor, ochranu a pomoc. Naše potřeba uklidnit situaci nesmí být důležitější než jejich bolest.
Na druhé straně je pořád člověk
V prvních dnech jsem nevěděl, jak se k tomu postavit. A ani teď nemám odpověď na všechno. Co ale nechci ztratit, je laskavost. Taky ke člověku, který reaguje jinak než já. Jeden potřebuje mluvit, druhý je plný zlosti, další zatím nemá slov. Nevidím do celé jejich zkušenosti.
Laskavost může znamenat, že někoho vyslechnu. Že nepošlu dál další jízlivou poznámku. Že dokážu vyslovit nesouhlas bez ponížení druhého. Někdy bude mít podobu jasné hranice nebo potřebného odstupu. Nemusí hned vést k setkání a objetí. A už vůbec od nikoho nechci vyžadovat rychlé odpuštění.
Je pro mě důležité, že když Lukáš v této kapitole pokračuje, Ježíš vybízí člověka k dohodě s protivníkem. Slova o rozdělení tedy nemohu používat jako omluvu, proč dál živit nepřátelství. Mohu si stát za tím, co považuji za správné, a přitom nezapomenout, že přede mnou stojí člověk.
Můj metr je na tu lásku krátký
A do toho dnes zaznívá modlitba z listu Efesanům. Pavel prosí o to, abychom byli zakořeněni v lásce a poznávali její šířku, délku, výšku i hloubku. Přitom hned dodává, že Kristova láska přesahuje naše poznání. To se nám to bude měřit.
Někdy bych nejraději vzal metr a vyznačil, kam až Boží láska sahá. Sem ještě ano, támhle už ne. Tohoto člověka bych do ní pustil, u jiného bych si nebyl tak jistý. A pak si všimnu, že ani svoje místo v ní nemám za odměnu. Taky žiju z lásky, kterou jsem dostal.
Pro sebe si tu šířku spojuji s prostorem pro druhé. Délku s trpělivostí, když změna trvá. Hloubku s místy, kam se člověk propadne a odkud sám neumí ven. A výšku s nadějí, že se na sebe jednou podíváme z většího nadhledu. To jsou moje obrazy. Žádný z nich tu lásku neobsáhne.
Nemusím dnes všechno pochopit ani všechno spravit. Mohu se ale zkusit chovat tak, abych k bolesti nepřidal další zranění. Buďme k sobě laskaví i přes rozdělení. A nechme si ukazovat, jak velká ta Boží láska je. Na to můj metr opravdu nestačí.