AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 12,54–59

Máme to před očima.

Spoustu úžasných věcí máme před očima. Jen si potřebujeme znovu uvědomit, jak to vlastně máme.

EVANGELIUM · LK 12,54–59Jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?

Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: ‚Bude horko‘ a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“

České liturgické znění dodané Jakubem.

Máme to před očima

Úkazy na zemi i na obloze umíme posoudit. A přitom spoustu úžasných věcí ve vlastním životě vůbec nevidíme. Máme je před očima, žijeme je, ale nějak nám nedochází, co vlastně máme.

Nechci tím říkat, že bychom potřebovali něco těžkého prožít, aby nám to došlo. Nikomu nepřeju, aby musel trpět a teprve potom si uvědomil, jak se předtím měl. Ale možná potřebujeme občas zastavit a znovu se podívat, jak to vlastně máme. Už teď.

A samozřejmě, mnohdy máme důvod se trápit. Procházíme věcmi, které opravdu bolí. To přece nikdo nezpochybňuje. Jenže i v takovém životě se může dít spousta úžasného. Obojí je pravda. A byla by škoda, kdybychom to dobré vůbec nezaznamenali.

Možná si dnes můžeme všimnout něčeho, co tu celou dobu je. Jen jsme to už přestali vidět.

Jak to vlastně máme

Na dnešním evangeliu mě zastavuje ta zvláštní věc: něco vidíme docela dobře. Podíváme se na oblohu a víme, co přijde. Umíme si dát věci dohromady. A přitom nám může uniknout něco, co máme přímo před očima. I ve vlastním životě. Ježíšova otázka mě přivádí právě k tomu: jak to vlastně mám já?

Spoustu úžasných věcí žijeme tak dlouho, že už nám úžasné nepřipadají. Jsou součástí běžného dne. Počítáme s nimi. Není na tom nic zvláštního, že si na dobré věci zvykneme. Jen se pak může stát, že když mluvíme o svém životě, vůbec je nezmíníme. Jako by do něj ani nepatřily.

A někdy se stane, že si toho všimneme až zpětně. Řekneme si: Vždyť já jsem se tehdy měl vlastně dobře. Jenže v té době jsme to tak vůbec nevnímali. Byli jsme zaměstnaní něčím jiným. To dobré tam bylo, ale naše pozornost byla jinde.

Z toho bych ale nerad udělal závěr, že potřebujeme dostat od života za vyučenou. Že by nám prospělo něco ztratit, onemocnět nebo projít trápením, abychom konečně pochopili, co jsme měli. Nic takového nikomu nepřeju. A ani si nemyslím, že utrpení člověku automaticky otevře oči. Někdy ho prostě jen bolí.

Proto mi připadá důležité zkusit se znovu podívat už teď. Nemusí se nejdřív něco stát. Nemusíme čekat, až se náš život změní a my ho začneme porovnávat s tím předchozím. Můžeme si všimnout toho, co máme, zatímco to ještě žijeme. Bez velkého obratu, bez nějakého mimořádného zážitku.

A zároveň nechci předstírat, že si všechno trápení jen vyrábíme tím, jak se na život díváme. Mnohdy máme opravdu důvod se trápit. Něco se nepovedlo, něco bolí, něco nedokážeme změnit. To se nespraví větou, že bychom měli být vděční. A nikdo zvenčí nemůže jednoduše rozhodnout, že náš smutek je zbytečný.

Jenže právě tady se můžu opatrně vrátit k tomu, co jsem říkal na začátku. I když procházím něčím těžkým, může být v mém životě zároveň něco dobrého. Nemusím jednu skutečnost vymazat, abych mohl vidět druhou. Můžu se z něčeho radovat a z něčeho jiného být smutný. Obojí patří k tomu, jak to právě mám.

Někdy je těžké připustit si i tu radost. Jako by její přítomnost znamenala, že to trápení nebylo dost vážné. Ale ono může být vážné a já přesto mohu prožít dobrou chvíli. Ta chvíle nemusí nic vyřešit. Má cenu i sama o sobě.

Dnešní evangelium mluví o rozpoznání přítomné doby a o tom, co je správné udělat ještě cestou. Tohle zamyšlení je jeden osobní způsob, jak u jeho otázky zůstat. Co mám před očima a přitom to nevidím? Co už do svého života ani nepočítám, protože mi to připadá samozřejmé?

Nechci si přikazovat, co mám cítit. Jen se znovu podívat. Třeba zjistím, že některé úžasné věci nemusím teprve hledat. Už je žiju.

Vnímavost k obyčejnosti

Petr Glogar · Andělé na stromech

Moje oblíbená věta je, že veškerá meditace začíná a končí vyneseným košem. Když se naučím být pozorný k sobě, ke svému dechu, k místu, na němž sedím, naučím se být pozorný i k tomu, co prožívám běžně, ne jen na meditační židli. Pokud medituju poctivě, časem zjistím, že je mi na světě líp. Je mi líp ve vztazích nebo se sebou samým. A možná to druzí poznají. Dojde jim, že se se mnou něco děje, ačkoli jsou to drobné, téměř neviditelné kroky. Nic už pro mě není jen „věc k použití“, stanu se vnímavý k obyčejnosti – uvidím zázraky.

Petr Glogar, rozhovor Andělé na stromech. Rozhovor vedla Markéta Stinglová, MAGNUS č. 27, tištěná s. 23 (3. strana dodaného PDF, dvoustrana 22–23).

Glogar tu mluví o meditaci a každodenní pozornosti, nikoli přímo o dnešním evangeliu. K naší myšlence přidává zkušenost, že všímavost se postupně přenáší i do běžného života.

Duchovní četba

James Martin · Jezuitský návod na modlitbu

Martin při výkladu modlitby se žalmem 23 ponechává prostor jak smutku, tak radosti. Jeho dva navazující odstavce se dotýkají i toho, co už v životě máme, ale přehlížíme. Nejde o výklad Lk 12,54–59.

Anebo se třeba při četbě slov „svěží pastviny“ najednou rozesmutníte a přemýšlíte proč. Možná v životě mnoho svěžích pastvin nenacházíte. O svůj smutek se můžete podělit s Bohem a nově pocítit, jak je vám blízký, neboť on vás chce v zármutku utěšit.

Také můžete cítit radost. To je chvíle podělit se s Bohem o vděčnost za vaše vlastní „svěží pastviny“. Anebo od vás třeba Bůh chce, abyste věnovali větší pozornost „svěžím pastvinám“, které jste dosud přehlíželi. To vše přitom může vycházet z jediného sousloví.

Pro domácí duchovní obnovu. Přeložil Jiří Gračka. Karmelitánské nakladatelství, Praha 2022, ISBN 978-80-7566-191-3. Kapitola 2: Něco málo o modlitbě, oddíl Lectio divina, tištěná s. 27.

U stejné věty se může ozvat různá zkušenost. Nemusíme si předem určit, jak máme reagovat. Pro delší četbu v knize lze pokračovat oddílem Lectio divina na stranách 26–28; následuje také pozornost k tomu, co v nás vyvolává odpor.

Přejít k tichu ↓

Ticho

Bože, pomoz mi vidět, co už v mém životě je.

Bože, pomoz mi vidět, co už v mém životě je.