Jak to vlastně máme
Na dnešním evangeliu mě zastavuje ta zvláštní věc: něco vidíme docela dobře. Podíváme se na oblohu a víme, co přijde. Umíme si dát věci dohromady. A přitom nám může uniknout něco, co máme přímo před očima. I ve vlastním životě. Ježíšova otázka mě přivádí právě k tomu: jak to vlastně mám já?
Spoustu úžasných věcí žijeme tak dlouho, že už nám úžasné nepřipadají. Jsou součástí běžného dne. Počítáme s nimi. Není na tom nic zvláštního, že si na dobré věci zvykneme. Jen se pak může stát, že když mluvíme o svém životě, vůbec je nezmíníme. Jako by do něj ani nepatřily.
A někdy se stane, že si toho všimneme až zpětně. Řekneme si: Vždyť já jsem se tehdy měl vlastně dobře. Jenže v té době jsme to tak vůbec nevnímali. Byli jsme zaměstnaní něčím jiným. To dobré tam bylo, ale naše pozornost byla jinde.
Z toho bych ale nerad udělal závěr, že potřebujeme dostat od života za vyučenou. Že by nám prospělo něco ztratit, onemocnět nebo projít trápením, abychom konečně pochopili, co jsme měli. Nic takového nikomu nepřeju. A ani si nemyslím, že utrpení člověku automaticky otevře oči. Někdy ho prostě jen bolí.
Proto mi připadá důležité zkusit se znovu podívat už teď. Nemusí se nejdřív něco stát. Nemusíme čekat, až se náš život změní a my ho začneme porovnávat s tím předchozím. Můžeme si všimnout toho, co máme, zatímco to ještě žijeme. Bez velkého obratu, bez nějakého mimořádného zážitku.
A zároveň nechci předstírat, že si všechno trápení jen vyrábíme tím, jak se na život díváme. Mnohdy máme opravdu důvod se trápit. Něco se nepovedlo, něco bolí, něco nedokážeme změnit. To se nespraví větou, že bychom měli být vděční. A nikdo zvenčí nemůže jednoduše rozhodnout, že náš smutek je zbytečný.
Jenže právě tady se můžu opatrně vrátit k tomu, co jsem říkal na začátku. I když procházím něčím těžkým, může být v mém životě zároveň něco dobrého. Nemusím jednu skutečnost vymazat, abych mohl vidět druhou. Můžu se z něčeho radovat a z něčeho jiného být smutný. Obojí patří k tomu, jak to právě mám.
Někdy je těžké připustit si i tu radost. Jako by její přítomnost znamenala, že to trápení nebylo dost vážné. Ale ono může být vážné a já přesto mohu prožít dobrou chvíli. Ta chvíle nemusí nic vyřešit. Má cenu i sama o sobě.
Dnešní evangelium mluví o rozpoznání přítomné doby a o tom, co je správné udělat ještě cestou. Tohle zamyšlení je jeden osobní způsob, jak u jeho otázky zůstat. Co mám před očima a přitom to nevidím? Co už do svého života ani nepočítám, protože mi to připadá samozřejmé?
Nechci si přikazovat, co mám cítit. Jen se znovu podívat. Třeba zjistím, že některé úžasné věci nemusím teprve hledat. Už je žiju.