Nemusíme přidávat další strach
U některých vět máme pocit, že jsou tak staré a tolikrát opakované, že už musejí být pravdivé. „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Slyšeli jsme to doma, někdy v kostele, někdy od člověka, kterého máme rádi. Nemusí za tím být zlý úmysl. Může to být pokus nějak unést to, čemu nerozumíme. Jenže bychom se občas měli zastavit a poslechnout si, co tou větou o Bohu vlastně říkáme.
Představujeme ho jako někoho, kdo člověku připraví bolest, aby mu tím ukázal svou lásku. A čím víc člověk trpí, tím by snad měl být Bohu blíž. Jenže pak se docela pochopitelně může začít té blízkosti bát. Raději moc nevěřit, moc se neodevzdávat, aby si na mě Pán Bůh nevzpomněl. Myslím si, že taková představa nám vztah s Bohem hodně komplikuje.
V dnešním evangeliu přinášejí lidé Ježíši zprávu o těch, které dal Pilát zabít. Ježíš připomene také osmnáct lidí, které usmrtila padající věž. V jednom případě lidské násilí, v druhém neštěstí. A v obou případech odmítá představu, že oběti byly většími viníky než ostatní. Z toho, co člověka potkalo, nemůžeme vyčíst, jak si stojí před Bohem. Utrpení nám nedává oprávnění soudit jeho život.
Ježíš tím nevysvětluje všechny otázky, které si kolem utrpení klademe. Neříká nám, proč právě tito lidé zemřeli a jiní zůstali naživu. A už vůbec nám nedává návod, jak každé neštěstí rychle zařadit do nějakého Božího plánu. Právě tuhle zdrženlivost si potřebuju připomínat. Mohu věřit v Boží lásku a přitom poctivě přiznat, že nevím, proč se něco stalo.
Když někdo zemře, věta „Bůh si ho vzal k sobě“ může pro jeho blízké znamenat naději, že už je u něj v bezpečí. To je pochopitelné. Potíž nastává, když z ní uděláme vysvětlení, že Bůh jeho smrt způsobil, protože ho chtěl mít u sebe. Člověk, který tady zůstal, potom může slyšet: Bůh ti ho vzal. A k bolesti ze ztráty přibude strach nebo vztek vůči tomu, u koho by jinak mohl hledat oporu.
Někdo se možná začne ptát, jestli to není trest pro něj. Jestli se měl víc modlit, jestli něco nezanedbal, jestli si zaslouží dál žít a mít radost. Takovému člověku nepomůže další náboženské vysvětlení. Možná potřebuje slyšet, že z té ztráty nemusí vyvozovat Boží obžalobu. A potřebuje vedle sebe někoho, kdo unese i jeho opakované otázky, pláč nebo mlčení.
V evangeliu ale zůstává také naléhavá výzva k obrácení. Nechci ji vynechat jen proto, že se mi těžko poslouchá. Ježíš obrací pozornost posluchačů od posuzování mrtvých k jejich vlastnímu životu. Máme odpovědnost za to, jak žijeme my. Můžeme změnit způsob, jakým zacházíme s druhými. Můžeme přestat používat Boha jako vysvětlení cizího neštěstí. I to pro nás může být jeden konkrétní začátek obrácení.
A pak přichází fíkovník. Neplodí a zazní nad ním návrh, aby byl poražen. Vinař ale žádá čas a slibuje konkrétní péči: okopat, pohnojit, dát mu šanci. Podobenství má svou vážnost, na ovoci záleží. Zároveň v něm slyším ochotu ještě se stromem pracovat. Když přemýšlím o člověku, kterému se nedaří, chtěl bych mít něco z téhle trpělivosti. Nevíme, co všechno má za sebou a co právě potřebuje.
Neumím vysvětlit každou bolest. Mohu ale přemýšlet, jestli ji svými slovy ještě nezvětšuji. Někdy úplně stačí říct: „Je mi líto, co prožíváš. Jsem tady.“ Přinést jídlo, zajít na návštěvu, zavolat i za měsíc, kdy už ostatní přestanou volat. Takové věci nemusejí obsahovat ani jednu větu o Bohu. A přesto mohou jeho blízkost zpřítomnit.
Tak si dnes chci zopakovat to prosté: nemusím se před Bohem schovávat se svou bolestí. Mohu mu svěřit ty, které mám rád, i sebe, když nevím, jak dál. Mohu se ptát a nemusím se tvářit, že všechno chápu. A když budu mluvit s někým, koho něco bolí, chtěl bych, aby po našem setkání měl o trochu méně strachu. I z Boha.
Víra nám může pomoci bolest nést. Z toho ještě neplyne, že nám ji Bůh poslal. I když v těžké zkušenosti objevíme něco dobrého, nemusíme tím zpětně ospravedlňovat to, co nás zranilo.
Pro delší četbu v knize: celá kapitola Bůh „trapič“, tištěné strany 76–81.