AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 13,1–9

Bůh nám bolest nepřeje.

Na bolest často nemáme odpověď. Nemusíme do ní ještě přidávat představu Boha, který nám ji schválně připravil.

Dvě ruce na obyčejném stole; tichý dotek podpory v bolesti.
Někdy stačí zůstat blízko.
EVANGELIUM · LK 13,1–9Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

K Ježíšovi přišli se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘“

České liturgické znění dodané Jakubem.

Bůh nám bolest nepřeje

„Bůh si ho vzal k sobě.“ „To ho Bůh potrestal.“ Nebo: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Takové věty někdy říkáme, možná i ve snaze někoho utěšit. Ale myslím si, že jimi často vytváříme obraz falešného Boha. Někoho, kdo s milujícím Bohem, stvořitelem všeho, nemá moc společného. Jako by nám svou lásku projevoval tím, že nám působí bolest.

Ježíš v dnešním evangeliu tenhle způsob uvažování odmítá. Ti, které dal Pilát zabít, ani ti, na které spadla věž, nebyli větší hříšníci než ostatní. Jejich neštěstí není důkazem jejich viny.

Když někdo odejde na druhý břeh, smíme ho s důvěrou svěřit Bohu. Nemusíme si ale jeho smrt vysvětlovat tak, že ho Bůh potrestal. Ani že tím trestá jeho blízké. Na bolest často nemáme odpověď. Nemusíme do ní ještě přidávat představu Boha, který nám ji schválně připravil.

Možná i v tom potřebujeme obrácení: pustit obraz Boha, před kterým se musíme bát, a učit se důvěřovat tomu, ke kterému můžeme přijít i se svou bolestí.

Tak je dobré si to občas zopakovat. Kvůli sobě i kvůli tomu, co říkáme druhým.

Nemusíme přidávat další strach

U některých vět máme pocit, že jsou tak staré a tolikrát opakované, že už musejí být pravdivé. „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Slyšeli jsme to doma, někdy v kostele, někdy od člověka, kterého máme rádi. Nemusí za tím být zlý úmysl. Může to být pokus nějak unést to, čemu nerozumíme. Jenže bychom se občas měli zastavit a poslechnout si, co tou větou o Bohu vlastně říkáme.

Představujeme ho jako někoho, kdo člověku připraví bolest, aby mu tím ukázal svou lásku. A čím víc člověk trpí, tím by snad měl být Bohu blíž. Jenže pak se docela pochopitelně může začít té blízkosti bát. Raději moc nevěřit, moc se neodevzdávat, aby si na mě Pán Bůh nevzpomněl. Myslím si, že taková představa nám vztah s Bohem hodně komplikuje.

V dnešním evangeliu přinášejí lidé Ježíši zprávu o těch, které dal Pilát zabít. Ježíš připomene také osmnáct lidí, které usmrtila padající věž. V jednom případě lidské násilí, v druhém neštěstí. A v obou případech odmítá představu, že oběti byly většími viníky než ostatní. Z toho, co člověka potkalo, nemůžeme vyčíst, jak si stojí před Bohem. Utrpení nám nedává oprávnění soudit jeho život.

Ježíš tím nevysvětluje všechny otázky, které si kolem utrpení klademe. Neříká nám, proč právě tito lidé zemřeli a jiní zůstali naživu. A už vůbec nám nedává návod, jak každé neštěstí rychle zařadit do nějakého Božího plánu. Právě tuhle zdrženlivost si potřebuju připomínat. Mohu věřit v Boží lásku a přitom poctivě přiznat, že nevím, proč se něco stalo.

Když někdo zemře, věta „Bůh si ho vzal k sobě“ může pro jeho blízké znamenat naději, že už je u něj v bezpečí. To je pochopitelné. Potíž nastává, když z ní uděláme vysvětlení, že Bůh jeho smrt způsobil, protože ho chtěl mít u sebe. Člověk, který tady zůstal, potom může slyšet: Bůh ti ho vzal. A k bolesti ze ztráty přibude strach nebo vztek vůči tomu, u koho by jinak mohl hledat oporu.

Někdo se možná začne ptát, jestli to není trest pro něj. Jestli se měl víc modlit, jestli něco nezanedbal, jestli si zaslouží dál žít a mít radost. Takovému člověku nepomůže další náboženské vysvětlení. Možná potřebuje slyšet, že z té ztráty nemusí vyvozovat Boží obžalobu. A potřebuje vedle sebe někoho, kdo unese i jeho opakované otázky, pláč nebo mlčení.

V evangeliu ale zůstává také naléhavá výzva k obrácení. Nechci ji vynechat jen proto, že se mi těžko poslouchá. Ježíš obrací pozornost posluchačů od posuzování mrtvých k jejich vlastnímu životu. Máme odpovědnost za to, jak žijeme my. Můžeme změnit způsob, jakým zacházíme s druhými. Můžeme přestat používat Boha jako vysvětlení cizího neštěstí. I to pro nás může být jeden konkrétní začátek obrácení.

A pak přichází fíkovník. Neplodí a zazní nad ním návrh, aby byl poražen. Vinař ale žádá čas a slibuje konkrétní péči: okopat, pohnojit, dát mu šanci. Podobenství má svou vážnost, na ovoci záleží. Zároveň v něm slyším ochotu ještě se stromem pracovat. Když přemýšlím o člověku, kterému se nedaří, chtěl bych mít něco z téhle trpělivosti. Nevíme, co všechno má za sebou a co právě potřebuje.

Neumím vysvětlit každou bolest. Mohu ale přemýšlet, jestli ji svými slovy ještě nezvětšuji. Někdy úplně stačí říct: „Je mi líto, co prožíváš. Jsem tady.“ Přinést jídlo, zajít na návštěvu, zavolat i za měsíc, kdy už ostatní přestanou volat. Takové věci nemusejí obsahovat ani jednu větu o Bohu. A přesto mohou jeho blízkost zpřítomnit.

Tak si dnes chci zopakovat to prosté: nemusím se před Bohem schovávat se svou bolestí. Mohu mu svěřit ty, které mám rád, i sebe, když nevím, jak dál. Mohu se ptát a nemusím se tvářit, že všechno chápu. A když budu mluvit s někým, koho něco bolí, chtěl bych, aby po našem setkání měl o trochu méně strachu. I z Boha.

Duchovní četba

Kateřina Lachmanová · Karikatury Boha

V kapitole Bůh „trapič“ Lachmanová rozlišuje lásku, která unese oběť, od představy, že Bůh potřebuje člověka trápit. Tato pasáž přímo navazuje na otázku, jak o Bohu mluvíme s lidmi v bolesti.

Má s trpícími soucit, proto mnohé soužené utrpení zbavoval. V evangeliu nikde nečteme, že by někomu „daroval“ vážnou nemoc jenom proto, že mu to udělá duchovně dobře – a my tím přitom umíme tak často argumentovat v pastoraci! Ano, svým životem v lidském těle vzal Ježíš lidské utrpení na sebe, aby ho proměnil a dal mu smysl, čímž dal smysl a dokonce i výkupnou hodnotu každému trápení, které je spojeno s jeho obětí.

Kateřina Lachmanová, Karikatury Boha. Karmelitánské nakladatelství / KatMedia, Praha 2022, druhé vydání, ISBN 978-80-7566-287-3. Kapitola 10: Bůh „trapič“, tištěná s. 79 (81. strana PDF).

Vlastní doprovod

Víra nám může pomoci bolest nést. Z toho ještě neplyne, že nám ji Bůh poslal. I když v těžké zkušenosti objevíme něco dobrého, nemusíme tím zpětně ospravedlňovat to, co nás zranilo.

Pro delší četbu v knize: celá kapitola Bůh „trapič“, tištěné strany 76–81.

Richard Rohr · Slzy věcí

Rohr zde píše o cestě proroků a soucitu, nikoli přímo o Lk 13,1–9. Následující souvislá pasáž dává prostor nářku a obrazu Boha, který není lhostejný k lidskému trápení.

V Kázání na hoře Ježíš svá slova „Blaze vám, kdo nyní pláčete" (Lukáš 6:21) nemínil jako něco, nad čím bychom se měli příliš rozcitlivovat, ale ani jako něco, co by mělo zůstat bez povšimnutí. Tvrdé srdce - „srdce z křemene", jak to nazýval Zacharjáš i jiní proroci - bránilo lidem v tom, aby slyšeli zákon a slova, jež seslal Hospodin skrze Ducha. Kamenné srdce nepozná, jaké říše to buduje a uctívá. Ale nářek to pozná. Umožňuje nám projít hněvem a smutkem, skutečně uslyšet, co říká vždy tragické „nyní“, a odpovědět mu.

Prorok Ezechiel to vyjadřuje takto: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha... budete mým lidem a já vám budu Bohem" (Ezechiel 36:26-28). To je apoteóza každého zdravého náboženství, transplantace, po které všichni toužíme, vnitřní zbožnost, o niž usiluje každá duchovnost.

Samozřejmě, mluvit o Bohu majícím city vždy znamená promítat do Boha naše lidské emoce. Ale jsme-li s to pochopit, že Bůh pláče nad lidskou situací – jako plakal Ježíš nad městem Jeruzalémem, nad Lazarovou smrtí a také v Getsemanech -, pak víme, že je to univerzální pravda. Bůh není nenávistný, ale smutný a soucitný. Anglický dominikánský teolog Gerald Vann napsal knihu nazvanou The Divine Pity - Božská slitovnost či Božský soucit -, v níž tvrdí v podstatě to samé. V tom, co Bůh stvořil, není nic, co by nenáviděl. Bůh s tím má slitování v pravém smyslu toho slova, tj. má soucit s utrpením všeho.

Richard Rohr, Slzy věcí, kapitola 1, oddíl Čtení prorocké cesty. Číslovaná s. 13 v dodaném českém PDF (14. strana souboru). Údaje o vydání a překladateli nejsou v této kopii uvedeny; citováno podle dodaného znění.

Vlastní doprovod

U bolesti nemusíme hned mluvit. Můžeme si dovolit plakat a zůstat s druhým člověkem. Soucit začíná tím, že jeho bolest vezmeme vážně.

Přejít k tichu ↓

Od odcizení k blízkosti

Punkta Tomáše Rouleho – Hřích

Text s myšlenkami Davida Steindl-Rasta otevírá obrácení jako návrat do vztahů a obnovení blízkosti. K dnešnímu evangeliu přidává otázku, zda nás naše představa Boha vede k důvěře, nebo nás od něj vzdaluje.

Starší tematicky související punkta, doručená 21. 10. 2026. Datum doručení neurčuje datum vzniku textu; nejde o punkta napsaná pro 24. října.

Ticho

Bože, i se svou bolestí smím přijít k tobě.

Bože, i se svou bolestí smím přijít k tobě.