Své místo si nemusím zasloužit
Někdy stačí být spolu
Je zvláštní, jak snadno se člověk může cítit cizincem na místě, které dobře zná. Chodí tam každý den, zná jména i zvyky ostatních, ví, kde se vaří káva a které dveře vržou. A přece má někdy pocit, že tam vlastně nepatří. V práci, v kostele, možná i doma. Je přítomný, ale jako by mezi ním a druhými zůstávalo sklo.
Někdy má ten pocit dobrý důvod. Někdo nás přehlíží, odbyl nás, nepočítá s námi. To bolí a není poctivé přemalovat to zbožnou větou. Člověk potřebuje, aby ho někdo vyslechl, aby se něco změnilo, někdy aby mohl odejít jinam. Dnešní čtení pro mě není výzvou snášet všechno beze slova. Připomíná mi, že ani skutečné odmítnutí neurčuje celou pravdu o tom, kdo jsem.
Co mi o mně vypráví moje hlava
Jindy se ale ke skutečnosti přidá příběh, který si vyprávím sám. Někdo se neozve a já už vím, že mu nestojím za odpověď. Ostatní se smějí a mně připadá, že se smějí mně. Jeden nepovedený rozhovor se promění v důkaz, že mi nikdy nikdo nerozuměl. Naše falešné já umí z drobné nejistoty postavit docela pevnou zeď.
Tím falešným já myslím také svou potřebu být někdo: užitečný, oblíbený, dobrý kněz, dobrý kolega, člověk, se kterým nejsou problémy. Dokud přichází uznání, jde to. Když se nedostaví, začne se všechno třást. Jako bych každý den znovu žádal o povolení patřit mezi ostatní. A někdy se raději stáhnu dřív, než by mě vůbec někdo mohl odmítnout.
Mohu se v takové chvíli zastavit. Co se opravdu stalo? Co jsem si k tomu dopověděl? A komu bych to mohl říct bez toho, abych musel předvádět, že jsem nad věcí? Už obyčejný rozhovor může dát mému vnitřnímu příběhu trochu vzduchu.
Místo už je připravené
Do toho zaznívá dnešní věta: už nejste cizinci a přistěhovalci. Jsme členové Boží rodiny. Zastavuje mě to „už“. Něco se změnilo ještě předtím, než jsem se začal snažit dokázat svou cenu. V Kristu je mi nabídnuto společenství, do kterého smím vstoupit i s tím, co ve mně zatím není hotové.
Čtení přechází od rodiny k domu. Má základy, nárožní kámen a další části, které jsou spojovány dohromady. Každý kámen má jiný tvar a jiné místo. Žádný sám není celým domem. Ani já nemusím unést všechno, rozumět všem a vyhovět každému. Potřebuji ostatní a také smím něco přinést.
A stavba stále roste. To mi dává naději i pro naše nedokonalá společenství. V kostele se někdy mineme, v rodině si ublížíme, přítel nemá čas právě tehdy, kdy bych ho potřeboval. Zůstává možnost něco napravit, omluvit se, zkusit se potkat znovu. Duch v nás pracuje také skrze takové obyčejné začátky.
Radost, která nás spojí
Když vyhrajeme mistrovství světa, najednou je to dobře vidět. Objímají se lidé, kteří se před chvílí neznali. Na okamžik odložíme své malé oddělené světy a radujeme se spolu. Je v tom něco krásného. V pondělí jsem něco z téhle sounáležitosti zažil u svých milých františkánů. Bylo mi s nimi dobře.
Takové setkání může připomenout něco, co samotná věta v knize nedokáže. Patřit někam se někdy pozná prostě tak, že se přestaneme hlídat. Nemusíme mít připravenou chytrou odpověď. Smíme chvíli mlčet. Náš život se nemusí okamžitě vyřešit, abychom mohli být s druhými.
Přál bych si, aby naše „my“ mělo místo i pro člověka, který zrovna nesdílí naši náladu. Pro toho, kdo se neumí hned zapojit, kdo mluví jinak nebo komu něco trvá. Jestli mám své místo od Boha, mohu ho dopřát také druhému. Nemusím mu nejdřív zadat zkoušku, zda se k nám hodí.
Někoho najít. Někomu být nablízku.
Možná si dnes znovu připadneme jako cizinci. Zkusme tehdy najít jednoho člověka, kterému můžeme zavolat nebo vedle kterého můžeme chvíli sedět. Stačí začít docela malou větou: dnes mi není dobře, mohl bych s tebou chvíli být? Přiznat potřebu blízkosti nemusí být snadné. I to je cesta, na které se učíme důvěřovat.
A možná dnes takovým člověkem můžeme být my. Všimnout si někoho na okraji rozhovoru. Udělat mu místo. Zeptat se a počkat na odpověď. Právě tak může Boží příbytek dostávat velmi konkrétní podobu: máme kde spočinout a někoho, s kým nemusíme být na všechno sami.
Petr může přestat dokazovat, že je nejlepší. Smí přiznat, co se stalo, a znovu přijmout své místo mezi učedníky. K dnešnímu čtení si odtud nesu naději: ani chvíle, kdy se sobě samému zdám cizí, nemusí být koncem vztahu. Ježíš se mnou stále může počítat.
Přejít do ticha →