AMDGK větší slávě Boží
Ef 2,19–22 · Svátek sv. Šimona a Judy

Patříme k sobě.

I když si připadáme jako cizinci, své místo v Boží rodině už máme.

Společná fotografie bratří františkánů před budovou s obloukovými okny.
U mých milých františkánů. Prostě spolu.
ČTENÍ · EF 2,19–22Už nejste cizinci a přistěhovalci.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

(Bratři!)

Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

Patříme k sobě

Slavíme vznik republiky a svátek dvou apoštolů, Šimona a Judy. Přitom Radecký v cimrmanovském Českém nebi tvrdí: „Česká země je součástí rakousko-uherského státu.“ A o mučednické smrti dnešních apoštolů víme hlavně z tradice. To je zase den.

Mnohdy si připadáme jako cizinci. V práci, v kostele, možná i doma. Nikdo nám nerozumí. Nikam pořádně nepatříme. Někdy za tím stojí skutečné odmítnutí. Jindy nám naše falešné já našeptává, že jsme na všechno sami, a my mu věříme.

Dnešní čtení nám připomíná: jsme členové Boží rodiny. Své místo si nemusíme teprve zasloužit. Už nám bylo dáno.

Známe to, když vyhrajeme mistrovství světa. Jsme šťastní, hrdí a především spolu. Najednou se objímají i lidé, kteří se nikdy neviděli. V pondělí jsem něco z téhle sounáležitosti zažil u svých milých františkánů. Prostě mi s nimi bylo dobře. Patřil jsem tam.

Přeji nám všem, abychom ve chvílích, kdy si připadáme jako cizinci a přistěhovalci, dokázali najít někoho, s kým můžeme být. Někoho, kdo nám připomene, že máme své místo. A abychom takovým člověkem dokázali být i pro druhé.

Protože jsme Boží. A patříme k sobě.

Své místo si nemusím zasloužit

Někdy stačí být spolu

Je zvláštní, jak snadno se člověk může cítit cizincem na místě, které dobře zná. Chodí tam každý den, zná jména i zvyky ostatních, ví, kde se vaří káva a které dveře vržou. A přece má někdy pocit, že tam vlastně nepatří. V práci, v kostele, možná i doma. Je přítomný, ale jako by mezi ním a druhými zůstávalo sklo.

Někdy má ten pocit dobrý důvod. Někdo nás přehlíží, odbyl nás, nepočítá s námi. To bolí a není poctivé přemalovat to zbožnou větou. Člověk potřebuje, aby ho někdo vyslechl, aby se něco změnilo, někdy aby mohl odejít jinam. Dnešní čtení pro mě není výzvou snášet všechno beze slova. Připomíná mi, že ani skutečné odmítnutí neurčuje celou pravdu o tom, kdo jsem.

Co mi o mně vypráví moje hlava

Jindy se ale ke skutečnosti přidá příběh, který si vyprávím sám. Někdo se neozve a já už vím, že mu nestojím za odpověď. Ostatní se smějí a mně připadá, že se smějí mně. Jeden nepovedený rozhovor se promění v důkaz, že mi nikdy nikdo nerozuměl. Naše falešné já umí z drobné nejistoty postavit docela pevnou zeď.

Tím falešným já myslím také svou potřebu být někdo: užitečný, oblíbený, dobrý kněz, dobrý kolega, člověk, se kterým nejsou problémy. Dokud přichází uznání, jde to. Když se nedostaví, začne se všechno třást. Jako bych každý den znovu žádal o povolení patřit mezi ostatní. A někdy se raději stáhnu dřív, než by mě vůbec někdo mohl odmítnout.

Mohu se v takové chvíli zastavit. Co se opravdu stalo? Co jsem si k tomu dopověděl? A komu bych to mohl říct bez toho, abych musel předvádět, že jsem nad věcí? Už obyčejný rozhovor může dát mému vnitřnímu příběhu trochu vzduchu.

Místo už je připravené

Do toho zaznívá dnešní věta: už nejste cizinci a přistěhovalci. Jsme členové Boží rodiny. Zastavuje mě to „už“. Něco se změnilo ještě předtím, než jsem se začal snažit dokázat svou cenu. V Kristu je mi nabídnuto společenství, do kterého smím vstoupit i s tím, co ve mně zatím není hotové.

Čtení přechází od rodiny k domu. Má základy, nárožní kámen a další části, které jsou spojovány dohromady. Každý kámen má jiný tvar a jiné místo. Žádný sám není celým domem. Ani já nemusím unést všechno, rozumět všem a vyhovět každému. Potřebuji ostatní a také smím něco přinést.

A stavba stále roste. To mi dává naději i pro naše nedokonalá společenství. V kostele se někdy mineme, v rodině si ublížíme, přítel nemá čas právě tehdy, kdy bych ho potřeboval. Zůstává možnost něco napravit, omluvit se, zkusit se potkat znovu. Duch v nás pracuje také skrze takové obyčejné začátky.

Radost, která nás spojí

Když vyhrajeme mistrovství světa, najednou je to dobře vidět. Objímají se lidé, kteří se před chvílí neznali. Na okamžik odložíme své malé oddělené světy a radujeme se spolu. Je v tom něco krásného. V pondělí jsem něco z téhle sounáležitosti zažil u svých milých františkánů. Bylo mi s nimi dobře.

Takové setkání může připomenout něco, co samotná věta v knize nedokáže. Patřit někam se někdy pozná prostě tak, že se přestaneme hlídat. Nemusíme mít připravenou chytrou odpověď. Smíme chvíli mlčet. Náš život se nemusí okamžitě vyřešit, abychom mohli být s druhými.

Přál bych si, aby naše „my“ mělo místo i pro člověka, který zrovna nesdílí naši náladu. Pro toho, kdo se neumí hned zapojit, kdo mluví jinak nebo komu něco trvá. Jestli mám své místo od Boha, mohu ho dopřát také druhému. Nemusím mu nejdřív zadat zkoušku, zda se k nám hodí.

Někoho najít. Někomu být nablízku.

Možná si dnes znovu připadneme jako cizinci. Zkusme tehdy najít jednoho člověka, kterému můžeme zavolat nebo vedle kterého můžeme chvíli sedět. Stačí začít docela malou větou: dnes mi není dobře, mohl bych s tebou chvíli být? Přiznat potřebu blízkosti nemusí být snadné. I to je cesta, na které se učíme důvěřovat.

A možná dnes takovým člověkem můžeme být my. Všimnout si někoho na okraji rozhovoru. Udělat mu místo. Zeptat se a počkat na odpověď. Právě tak může Boží příbytek dostávat velmi konkrétní podobu: máme kde spočinout a někoho, s kým nemusíme být na všechno sami.

Duchovní četba

Dvě souvislé četby o přijetí a o místě v širším celku: Kellerův výklad Petrova nového začátku a Rohrova úvaha o úlevě, že smíme být součástí.

Timothy Keller · Přijetí, které nestojí na výkonu

Keller se v knize Naděje navzdory vrací k rozhovoru vzkříšeného Ježíše s Petrem po jeho trojím zapření. Ježíš se Petra ptá na lásku a znovu mu svěřuje péči o druhé. Následuje devět souvislých odstavců autorova výkladu; také slova vložená do Ježíšových úst na konci jsou Kellerovým rozvinutím evangelijního příběhu.

Petr dříve svou sebehodnotu zakládal na přesvědčení, že je Ježíši oddanější než všichni ostatní. Když se ho pak Ježíš ptá: „Šimone Janův, miluješ mě více než oni?“, odpovídá už skromně a bez potřeby srovnávat se s druhými: „Ty víš, že tě mám rád.“ V tu chvíli se Petr od své staré identity začíná odpoutávat. Ježíš se ho zeptá celkem třikrát – jednou za každé Petrovo zapření. Jak na to Petr reaguje?

Všimněme si, co Petr nedělá: nevymlouvá se, nebrání se, nehází vinu na nikoho jiného. Neříká: „No, Ježíši, nedokázal jsem tě milovat, ale musíš pochopit, že…“ Nevytasí se ani s žádným seznamem vlastních výkonů na důkaz, jak moc ho pořád miluje. Neříká: „Ano, zapřel jsem tě – a to opravdu nebylo správné. Ale vzpomeň si na všechno to dobré, co jsem pro tebe kdy udělal!“ Tím by se jen vracel ke své staré identitě. Zároveň se před Ježíšem ani neplazí. Nenaříká, jaký je nehodný hříšník, nebičuje se, aby odpykal své viny. Prostě Ježíši řekne: „Ty víš, že tě mám rád.“ Tím přiznává: „Vím, že jsem tě třikrát zapřel. Nemám pro to žádnou výmluvu. Selhal jsem. Ale nepřestal jsem tě milovat.“

Na Petrově příkladu vidíme, jak vypadá skutečné pokání. Pavel to nazývá „zbožným zármutkem“ v protikladu k „světskému zármutku“ (2. Korintským 7:10). Ten první zármutek nás uzdravuje, obnovuje a trvale proměňuje; ten druhý, ač často provázený silnými emocemi, je pomíjivý. Světský zármutek je vlastně sebelítost – vadí nám bolestné dopady hříchu na naše životy, zlobí nás ostuda, kterou jsme si před ostatními utrhli, a nejvíc nás mrzí poškození obrazu slušného a morálního člověka, za jakého jsme se dosud pokládali. Ve světském zármutku litujeme následků hříchu pro nás samotné. V pravém pokání ale litujeme samotného hříchu – pro to, jak zarmoutil našeho Stvořitele a Spasitele. Ve světském, sebestředném zármutku nezačnete nenávidět samotný hřích, takže když nepříjemné následky opadnou, hřích se znovu přižene v plné síle. Skutečné pokání pramení ze zármutku, že jsme zranili toho, koho milujeme. Nově probuzená láska ke Kristu nám dotyčný hřích zoškliví natolik, že nad námi začne ztrácet svou moc.

Petr tedy činí pokání. A Ježíšova reakce je šokující. Na každé Petrovo kajícné vyznání lásky dostane odpověď, aby pásl, krmil nebo pečoval o Ježíšovy ovce – o Boží lid. Ježíš Petra nepřijímá podmínečně, na zkoušku; posílá ho rovnou do vedení!

Jak se Petr přes své hrozné chyby a slabosti dostal do pozice, aby vedl Kristovu církev? V rámci jeho staré identity by to bylo nemožné. Nedává to velký smysl ani v našem světě, který si žádá kompetentní, sebevědomé a úspěšné lídry. V tomto světě roste naše sebevědomí a spokojenost v závislosti na našich úspěších. Čím lepší je náš výkon, tím lepší jsme i my sami a tím víc lásky si zasloužíme – tak si to aspoň představujeme. Ježíš ale Petrovi ukazuje úplně novou identitu. Tu, o které apoštol Pavel říká: „vždyť má síla je v mé slabosti“ (2. Korintským 12:10).

Tahle nová identita se nezakládá na výkonu, ale na milosti. Jak mohl Ježíš Petra tak bezvýhradně přijmout? Proč po něm nevyžadoval, aby svůj dluh aspoň nějak odčinil?

Petr Ježíše zapřel a proklel, aby se sám zachránil. Nakonec to ale byl Ježíš, který ono zapření a kletby, které si ve skutečnosti zasloužil nejen Petr, ale i my všichni, vzal na sebe. A tím nás zachránil. „Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás“ (Galatským 3:13). Křesťanská identita v posledku pramení z poznání, jak veliká a neměnná je Boží láska k nám. Známe to: čím více nám na někom záleží, tím více nás těší a naplňuje, když jemu záleží na nás. „Chvála od chvályhodných je nade všechny odměny,“ říká v Pánovi prstenů Faramir Samovi – a má pravdu. Když víme, jak dokonale nás Bůh miluje a jaké zalíbení v nás díky Kristu má, dokáže nás to proměnit jako nic jiného.

Když Ježíš povolává Petra ke službě, říká mu asi tohle: „Tvoje identita byla tak moc založená na tvé vlastní kuráži, inteligenci a morálce, až se ti má láska k tobě jevila jen jako zasloužená odměna. Teď ale vidíš svůj hřích a obrátil ses zpátky ke mně. Tvé selhání tě uvrhlo do hlubiny mé milosti a odpuštění, a jen díky tomu budeš moci vést druhé. Kdo jiný by mohl promlouvat k lidským srdcím než ten, kdo porozuměl vlastnímu srdci? Kdo by mohl lépe vést druhé než ten, kdo byl pokořen Boží milostí a dokázal přijmout moji velkorysou a chápavou lásku?“

Naše přirozené nastavení nám říká, že k Bohu nás přibližuje naše síla – naše úspěchy a světlé stránky. Evangelium ale říká, že naším spojením s Bohem je právě naše slabost. Ve vědomí naší slabosti je naše síla!

Timothy Keller, Naděje navzdory, kapitola 7 „Osobní naděje II“, oddíl „Pas mé ovce“. Přeložili Hana Pospíšilová a Jordan Tomeš. BIBLION, 2021. ISBN ePub 978-80-87282-70-0. Souvislý úryvek z přiloženého ePubu, od odstavce „Petr dříve svou sebehodnotu…“ do konce oddílu. Elektronické vydání nemá pevné stránkování. Vypuštěna pouze značka poznámky; výrok o chvále je citací J. R. R. Tolkiena, Dvě věže, uvedenou Kellerem.

Vlastní doprovod k četbě

Petr může přestat dokazovat, že je nejlepší. Smí přiznat, co se stalo, a znovu přijmout své místo mezi učedníky. K dnešnímu čtení si odtud nesu naději: ani chvíle, kdy se sobě samému zdám cizí, nemusí být koncem vztahu. Ježíš se mnou stále může počítat.

Přejít do ticha →

Richard Rohr · Být součástí

Rohr zde píše o iniciaci: o zkušenosti, která člověka vyvádí ze soustředění na vlastní důležitost do většího života. Následují tři navazující odstavce z kapitoly „Ve tvém životě nejde o tebe“.

Pochopení, že ve tvém životě nejde o tebe, je bod, který se pojí se vším ostatním. Snižuje hory a zasypává údolí, která jsme si vytvořili, když postupně poznáváme, že nesmírné množství forem života ve vesmíru je pouze součástí jediného života, kterému většina z nás říká Bůh. Po takovém objevu jsem vděčný, že mohu být součástí – a jenom součástí! Nemusím mít všechno promyšlené, srovnané, ani to nemusím sám perfektně udělat. Nemusím být Bůh. Tím se člověk zbaví obrovské zátěže. Jediné, co se od vás žádá, je účastnit se! „Jak by si komár mohl dovolit uctívat?“ Po tomto zvěstování přichází chvála, vděčnost a soucit přirozeně – jako dech. Pravá spiritualita se nevyučuje; zachycuje se, jakmile se naše plachty rozvinuly pro vanutí Ducha. Sama naše motivace a síla pro cestu ke svatosti a celistvosti je tudíž nesmírnou vděčností za to, že už to máme! – Popřemýšlejte o tom!

Iniciace, tak jak o ní mluvíme, je úplně jiný žánr, než skoro všechny druhy vzdělávání a katecheze, které dnes známe. Trochu se tomu podobají jedině dlouhodobá duchovní vedení, správně provedené ignaciánské exercicie, debaty tibetských mnichů (kde cílem není zvítězit, ale nepřestat se usmívat), mniši, kteří v poušti sázejí zelí vzhůru nohama, dlouhá pouť bez plánu a peněz, či možná pobyt ve vězení nebo život v pronásledování. Ve všech těchto případech malé já musí být nahrazeno velkým Já, aby bylo možné uspět či přežít. Ironií je, že se pak redefinuje samotný úspěch a přežití se už nepovažuje za vůbec tak důležité.

Jsem přesvědčen, že důvod, proč my, křesťané, tak špatně rozumíme mnohému z Ježíšových učení, je ten, že nechápeme Ježíšův způsob vyučování jako způsob duchovního mistra. On se nás snaží postavit do většího života, ryzího a prostého, který nazývá Otcem. Jenže my, jsme-li římští katolíci, jsme si z něj udělali scholastického filosofa, jsme-li protestanti, učinili jsme si z něj moralistu, a jsme-li evangelíci, stal se pro nás úspěšným a imperialistickým Američanem. Přitom iniciační tlak, ukrytý v jeho slovech, je nabíledni. Prostudujme si například instrukce, které dává svým dvanácti učedníkům, když je vysílá, aby šli a zvěstovali dobrou zvěst. Všimněme si, že to nebylo intelektuální sdělení, ale spíš vysoce riskantní navenek orientovaná zkušenost, ve které se může stát něco nového a dobrého. Záměrem bylo spíš to, aby změnou prošli sami učedníci, než aby se tak změnili ostatní (srv. Mt 10,1–33, L 10,1–24, nebo „Markův katechismus“ Mk 8,31–10,45)! Dnes tomu říkáme obrácená misie, při níž jsme proměňováni my sami a pomáhají nám ti, k nimž přicházíme, abychom je měnili a pomáhali jim.

Richard Rohr, Adamův návrat: Mužská iniciace, kapitola 7 „Ve tvém životě nejde o tebe“, s. 64–66 (65.–67. strana přiloženého PDF). Přeložil Tomáš Svoboda. Vyšehrad, 2019. Souvislý úryvek z přiložené knihy; odstraněno pouze dělení slov na koncích řádků, typografické zvýraznění není přeneseno.

Vlastní doprovod k četbě

Na fotografii františkánů je mnoho jednotlivých tváří. Každá patří konkrétnímu člověku a společně tvoří něco, co žádný z nich sám nevytvoří. Tak rozumím i Rohrově úlevě, že smíme být součástí. Mohu přispět tím, co mám, a přijmout to, co přinášejí druzí.

Zůstat s větou pro ticho →

K úvodu zamyšlení: Radeckého replika pochází z hry České nebe. Svátek připadá na 28. října; zprávy o mučednictví Šimona a Judy předává církevní tradice.

K dnešnímu svátku: Šimon a Juda — učit se mít rád svaté →

Ticho

Bože, u Tebe mám své místo.

Bože, u Tebe mám své místo.