Obojí patří k jednomu člověku
Jedno slovo, které se mnou zůstalo
Z některých setkání si pamatujeme dlouhé rozhovory. Z jiných gesto nebo jednu větu. Mně zůstalo to objetí po svěcení a dvě slova: „Jakube, odvahu!“ Když si na ně vzpomenu, vybaví se mi konkrétní člověk, který ke mně přiběhl. V tu chvíli mi dal najevo, že se mnou počítá.
Moje cesta ke kněžství nebyla úplně jednoduchá. Možná právě proto pro mě mělo to povzbuzení takovou váhu. Někdo znal alespoň kus mého příběhu a přesto mi otevřel dveře. Takové chvíle v nás zůstávají. Vracíme se k nim, když je nám dobře, a někdy nás podrží i ve chvíli, kdy začneme pochybovat.
Dnes a zítra pokračovat
V evangeliu přichází zpráva, ze které by člověku snadno ztuhly nohy: Herodes tě chce zabít. Ježíšova odpověď mě vrací k tomu, co právě dělá. Vyhání zlé duchy a uzdravuje. Má před sebou lidi, kteří potřebují pomoc, a pokračuje v cestě. Hrozba je skutečná, ale nezabere celý prostor jeho života.
Takovou odvahu potřebujeme i v mnohem obyčejnějších situacích. Ozvat se někomu po nepříjemném rozhovoru. Zastat se člověka, o kterém se ostatní baví, jako by tam ani nebyl. Pokračovat v něčem dobrém, i když se zatím nedaří. Někdy potřebujeme podporu druhých, někdy odpočinek a čas, abychom další krok vůbec dokázali udělat. Nikdo z nás nemusí být neustále statečný.
Když mi někdo řekne „odvahu“, pomůže mi to zvlášť tehdy, když v tom slyším také: jsem s tebou. Nemusíš na to být sám. I obyčejné objetí může takové sdělení unést.
Obojí patří k jednomu člověku
U Dominika Duky se mi potkává vděčnost s nesouhlasem. Některá jeho vyjádření mi připadala nešťastná. Zároveň mu vděčím za svoje kněžství. Kdybych kvůli tomu prvnímu vymazal to druhé, nebyl bych pravdivý ke svému vlastnímu životu. A kdybych kvůli vděčnosti předstíral souhlas se vším, co říkal, také by to nebyla pravda.
Máme sklon udělat si o člověku celkový obrázek a pak už si všímat hlavně toho, co nám ho potvrzuje. Když nás někdo zklamal, další jeho laskavost snadno přehlédneme. Když nás někdo podpořil, zase se nám těžko připouští, že mohl někomu jinému ublížit. Přitom jedna zkušenost neruší druhou. Moje vděčnost nemusí být rozsudkem nad zkušeností kohokoli dalšího.
Možná je tohle docela náročná podoba odvahy: dovolit člověku, aby byl složitější než můj hotový názor. Přiznat konkrétní dobro a pojmenovat konkrétní nesouhlas. Nepotřebuji kvůli tomu uzavřít účet celého jeho života. Takový účet ostatně neumím uzavřít ani sám u sebe.
Odvaha, která si uchová něhu
Na začátku dnešního úryvku slyšíme ostrou odpověď Herodovi. Na konci se objeví kvočna, která chce shromáždit kuřátka pod křídla. Ten obraz se mi líbí. V Ježíšově cestě zůstává místo pro ochranu, blízkost i bolest z odmítnutí. Jeruzalém, který mu odporuje, pro něj nepřestává být městem lidí, které chce shromáždit.
Také hned na začátku přicházejí s varováním farizeové. O jejich pohnutkách nám tento úryvek nic dalšího neříká. Už to mě může trochu přibrzdit, když chci všechny lidi jednoho směru nebo jedné skupiny rychle zařadit. Konkrétní člověk mě může překvapit. Může mi přinést něco dobrého i odtud, odkud jsem to nečekal.
Dnes se proto mohu na chvíli vrátit k někomu, kdo mě podpořil. Vybavit si jeho tvář, větu, gesto. Možná máme na spoustu věcí rozdílné názory. Přesto mohu za tohle konkrétní dobro poděkovat. A snad ho také někomu předat dál. Třeba krátkou zprávou, objetím nebo prostým: mám radost, že jsi tady.
Dominiku, děkuju. Za svoje kněžství i za to objetí. A nám všem přeju odvahu jít svou cestou. A taky odvahu vidět v lidech to dobré. I v těch, u kterých už bychom to nečekali.
Na Ebed-melechovi mě oslovuje, že dokáže pomoci právě teď. Nemá vyřešený osud celého města. Má před sebou jednoho člověka a hledá způsob, jak ho vytáhnout. I povzbuzení může být takovou pomocnou rukou. Nemusím druhému zařídit celý život, abych mu mohl pomoci udělat další krok.
Přejít do ticha →