AMDGK větší slávě Boží
Lk 13,31–35 · Odvaha

Odvaha.
Dominik Duka.

Odvahu jít svou cestou. A taky odvahu vidět v lidech to dobré.

Dominik Duka s úsměvem sedí u stolu a drží brýle.
„Jakube, odvahu!“
EVANGELIUM · LK 13,31–35Dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v cestě.

K Ježíšovi přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: ‚Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. Avšak dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v cestě, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.‘ Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto váš dům zůstane opuštěný. Říkám vám: Neuvidíte mě, dokud nepřijde (doba), kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!‘“

Odvaha – Dominik Duka

Dnešní evangelium je o odvaze. Ježíš slyší, že ho Herodes chce zabít. A pokračuje v tom, kvůli čemu přišel: uzdravuje, pomáhá a jde dál.

Když jsem byl vysvěcený, první, kdo mě přišel obejmout, byl Dominik Duka. Vlastně nepřišel. Přiběhl. A kdo jste ho znali, víte, že běhání u něj nebylo úplně samozřejmé. Objal mě a řekl: „Jakube, odvahu!“ Věděl, proč mi to říká. Moje cesta ke kněžství nebyla úplně jednoduchá.

Možná vás to překvapí, ale právě jemu jsem za svoje svěcení vděčný. Dominik Duka je přitom mnohými vnímaný jako člověk, který církvi spíš ublížil. Některá jeho vyjádření z posledních let mi připadala velmi nešťastná. A měl kolem sebe lidi, kteří ho v tom dokázali ještě podpořit. Přesto je to také člověk, který mě přijal, podpořil a povzbudil na cestě, jež nebyla samozřejmá.

Obojí patří k jednomu člověku. Nemusím souhlasit se vším, co říkal a dělal, abych dokázal vidět to dobré a být za to vděčný. Možná i k tomu potřebujeme odvahu. Zvlášť když už máme na někoho hotový názor.

Dominiku, děkuju. Za svoje kněžství i za to objetí.

A nám všem přeju odvahu jít svou cestou. A taky odvahu vidět v lidech to dobré. I v těch, u kterých už bychom to nečekali.

Obojí patří k jednomu člověku

Jedno slovo, které se mnou zůstalo

Z některých setkání si pamatujeme dlouhé rozhovory. Z jiných gesto nebo jednu větu. Mně zůstalo to objetí po svěcení a dvě slova: „Jakube, odvahu!“ Když si na ně vzpomenu, vybaví se mi konkrétní člověk, který ke mně přiběhl. V tu chvíli mi dal najevo, že se mnou počítá.

Moje cesta ke kněžství nebyla úplně jednoduchá. Možná právě proto pro mě mělo to povzbuzení takovou váhu. Někdo znal alespoň kus mého příběhu a přesto mi otevřel dveře. Takové chvíle v nás zůstávají. Vracíme se k nim, když je nám dobře, a někdy nás podrží i ve chvíli, kdy začneme pochybovat.

Dnes a zítra pokračovat

V evangeliu přichází zpráva, ze které by člověku snadno ztuhly nohy: Herodes tě chce zabít. Ježíšova odpověď mě vrací k tomu, co právě dělá. Vyhání zlé duchy a uzdravuje. Má před sebou lidi, kteří potřebují pomoc, a pokračuje v cestě. Hrozba je skutečná, ale nezabere celý prostor jeho života.

Takovou odvahu potřebujeme i v mnohem obyčejnějších situacích. Ozvat se někomu po nepříjemném rozhovoru. Zastat se člověka, o kterém se ostatní baví, jako by tam ani nebyl. Pokračovat v něčem dobrém, i když se zatím nedaří. Někdy potřebujeme podporu druhých, někdy odpočinek a čas, abychom další krok vůbec dokázali udělat. Nikdo z nás nemusí být neustále statečný.

Když mi někdo řekne „odvahu“, pomůže mi to zvlášť tehdy, když v tom slyším také: jsem s tebou. Nemusíš na to být sám. I obyčejné objetí může takové sdělení unést.

Obojí patří k jednomu člověku

U Dominika Duky se mi potkává vděčnost s nesouhlasem. Některá jeho vyjádření mi připadala nešťastná. Zároveň mu vděčím za svoje kněžství. Kdybych kvůli tomu prvnímu vymazal to druhé, nebyl bych pravdivý ke svému vlastnímu životu. A kdybych kvůli vděčnosti předstíral souhlas se vším, co říkal, také by to nebyla pravda.

Máme sklon udělat si o člověku celkový obrázek a pak už si všímat hlavně toho, co nám ho potvrzuje. Když nás někdo zklamal, další jeho laskavost snadno přehlédneme. Když nás někdo podpořil, zase se nám těžko připouští, že mohl někomu jinému ublížit. Přitom jedna zkušenost neruší druhou. Moje vděčnost nemusí být rozsudkem nad zkušeností kohokoli dalšího.

Možná je tohle docela náročná podoba odvahy: dovolit člověku, aby byl složitější než můj hotový názor. Přiznat konkrétní dobro a pojmenovat konkrétní nesouhlas. Nepotřebuji kvůli tomu uzavřít účet celého jeho života. Takový účet ostatně neumím uzavřít ani sám u sebe.

Odvaha, která si uchová něhu

Na začátku dnešního úryvku slyšíme ostrou odpověď Herodovi. Na konci se objeví kvočna, která chce shromáždit kuřátka pod křídla. Ten obraz se mi líbí. V Ježíšově cestě zůstává místo pro ochranu, blízkost i bolest z odmítnutí. Jeruzalém, který mu odporuje, pro něj nepřestává být městem lidí, které chce shromáždit.

Také hned na začátku přicházejí s varováním farizeové. O jejich pohnutkách nám tento úryvek nic dalšího neříká. Už to mě může trochu přibrzdit, když chci všechny lidi jednoho směru nebo jedné skupiny rychle zařadit. Konkrétní člověk mě může překvapit. Může mi přinést něco dobrého i odtud, odkud jsem to nečekal.

Dnes se proto mohu na chvíli vrátit k někomu, kdo mě podpořil. Vybavit si jeho tvář, větu, gesto. Možná máme na spoustu věcí rozdílné názory. Přesto mohu za tohle konkrétní dobro poděkovat. A snad ho také někomu předat dál. Třeba krátkou zprávou, objetím nebo prostým: mám radost, že jsi tady.

Dominiku, děkuju. Za svoje kněžství i za to objetí. A nám všem přeju odvahu jít svou cestou. A taky odvahu vidět v lidech to dobré. I v těch, u kterých už bychom to nečekali.

Duchovní četba

Věra Tydlitátová · Odvaha podat pomocnou ruku

Jeremiáš je v jímce a nemůže si pomoci sám. Uprostřed ohroženého města se ho zastane cizinec Ebed-melech. Věra Tydlitátová v jeho jednání nachází odvahu, která se projevuje docela prakticky. Jde o autorčin výklad Jer 38,7–13, nikoli dnešního evangelia.

Jeremiáš · Téma: Neokázalá odvaha a konkrétní pomoc člověku v ohrožení · Převzatý text: 6 odstavců, 318 slov.

Na scénu přichází zachránce, anděl s černými křídly. Jeho habešské jméno neznáme, poznáváme jej pod titulem Služebník krále. O jeho původu nevíme nic. Bible neříká, jak se dostal až do blízkosti panovníka – zda to byl eunuch, jak se domnívají někteří komentátoři, nebo bývalý otrok, který se svou inteligencí a schopnostmi vypracoval do nejvyšších pater jeruzalémské hierarchie, nebo zda se na výsluní moci dostal díky diplomatickým či vojenským zásluhám. A nevíme ani, jak se ostatní dvořané dívali na jeho černou pleť. Nic nenasvědčuje tomu, že by to byl problém, rasismus tohoto typu tehdy neznali, ale jistě si byli vědomi, že je Ebed-melech cizinec. Na tom je také postaven pro Bibli typický paradox: zatímco starobylá judská aristokracie selhala, spravedlivý cizinec nejen přesně věděl, co je správné, ale bez ohledu na okolnosti to také ihned vykonal. Ebed-melech byl muž činu.

Ebed-melech se nejprve vydal za Cidkiášem, snad mu chtěl poskytnout příležitost, aby se konečně zachoval správně. Měl svého ubohého slabého krále rád a přál si očistit jeho svědomí i jméno.

Překvapí, jak podrobně je tu popsána záchrana, až po hadry, kterými Jeremiáš podložil provazy pod svými pažemi. Je téměř jisté, že zprávu o tomto činu přinesl očitý svědek, snad věrný Baruch, který se na všem podílel. Uprostřed zkázy vykonal Habešan prostý čin pomoci. Možná zítra všichni zemřou, ale právě teď je třeba udělat správnou věc.

Ebed-melech nevyzývá k hrdinství, nenaříká nad Jeruzalémem, nespekuluje nad slabostí krále – jen shání po sklepení staré hadry. Máloco vypovídá o podstatě spravedlnosti tak výmluvně jako neokázalá pevnost charakteru tváří v tvář beznaději a praktická pomoc bližnímu.

Rabíni později usoudili, že černá barva jeho pokožky symbolizuje věrnost. Jako tmavá pleť nezbělí, tak se nezmění charakter čestného a dobrého člověka.

Tento Afričan je příkladem spravedlivého mezi národy. Komentátoři si Ebed-melecha vážili natolik, že ho zahrnuli mezi devět spravedlivých, kteří podobně jako patriarcha Enoch a prorok Eliáš vystoupili do nebes, aniž okusili tělesnou smrt (Kala rabati 3:25).

Věra Tydlitátová, Jeremiáš: Biblickým textem provází Věra Tydlitátová. BIBLION, 2025, edice Dennodenně, svazek 8. Oddíl „Spravedlivý mezi národy Ebed-melech“, s. 229 (také 229. strana PDF). ISBN 978-80-88642-38-1. Celý souvislý komentář. Odstraněno pouze dělení slov na koncích řádků; typografické zvýraznění není přeneseno.

Vlastní doprovod k četbě

Na Ebed-melechovi mě oslovuje, že dokáže pomoci právě teď. Nemá vyřešený osud celého města. Má před sebou jednoho člověka a hledá způsob, jak ho vytáhnout. I povzbuzení může být takovou pomocnou rukou. Nemusím druhému zařídit celý život, abych mu mohl pomoci udělat další krok.

Přejít do ticha →

Mireia Ryšková · Vytrvat a nesoudit člověka příliš rychle

Mireia Ryšková připomíná skutečné nároky Pavlovy cesty a jeho zakotvení v Boží lásce. Souvislá pasáž potom přechází k opatrnosti při posuzování jeho povahy. Je to odbornější četba, která nám může pomoci dívat se za první dojem.

Pavel z Tarsu a jeho svět · Téma: Pavlova vytrvalost, zdroj jeho odvahy a meze našeho posuzování · Převzatý text: 3 odstavce, 722 slov.

Pro jeho psychiku musely být zatěžujícím faktorem i střety a konflikty s protivníky všeho druhu (Židé, pohané, odpůrci a konkurenti z řad židokřesťanů), starosti o obce a nesrovnalosti v nich. Téměř bychom se mohli ptát, kdy mu zbývaly čas a energie na misijní práci. Jeho zmínka o bezesných nocích a námaze do úpadu (2 K 11,27) není žádnou prázdnou rétorikou, nýbrž nepochybnou skutečností. Když si tohle všechno představíme, nutně se nám musí vybavit podoba člověka, který se bez oddechu hnal za jediným cílem: přesvědčit o pravdě evangelia co největší počet lidí. Z tohoto úhlu pohledu se s ním mohl srovnávat jen málokdo. A i když se svým způsobem argumentace a přesvědčování podobal kynickým kazatelům, přesto zůstávají jeho nasazení a univerzální horizont nepřekonané. Tehdejší lidé byli jistě mnohem fyzicky zdatnější a odolnější, než jsme my dnes, ale Pavlův výkon i po fyzické a psychické stránce překonává dobová srovnání. Jeho vyznání v Ř 8,35–39 není zbožnou meditací, nýbrž vyjádřením toho, proč byl schopen takového výkonu: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ‚Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.‘ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ A jak sám jen o několik veršů (8,18) před tímto hymnickým vyznáním píše: „utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“, tedy utrpení, útrapy, problémy a překážky, jež patří k tomuto pomíjivému světu, nejsou ničím ve srovnání s tím, co má přijít, proto jim není třeba věnovat žádnou zvláštní pozornost. Sám se tím řídil na prvním místě. Útrapy nevyhledával, ale když nastaly, bral je jako součást svého povolání, svého apoštolství, svého připodobení Ježíši Kristu. Umírat s Kristem, být ponořen do Kristovy smrti nebyla jen formule vhodná pro křestní katechezi, nýbrž každodenní realita jeho života. Jeho ztotožnění s Kristem nebylo žádným mystickým výkonem ani zbožnou frází, nýbrž žitou realitou: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“

V Pavlově životě a působení, jak jsou nám dostupné z jeho listů, nelze nalézt žádnou mučednickou mystiku, touhu po mučednictví, nýbrž většinou střízlivou reflexi víry, která mu umožňovala integrovat obtíže a utrpení do napodobování Ježíše Krista, respektive do vrůstání do jeho podoby. Zároveň výčty svých nesnází a utrpení Pavel sleduje svou základní myšlenku: službu evangeliu. Pro tu si slouží i dobově příznačnými literárními formami, a to katalogy útrap, které však nejsou pouhým literárním prostředkem, nýbrž teologickou „literárně“ podanou reflexí. „Pavel se odlišuje v teologické interpretaci svého utrpení podstatně od interpretací, jež mu poskytovaly tradice stoicismu nebo helénistického židovstva. [...] Pojímá své utrpení v katalozích útrap jako zpřítomnění Krista, vidí v nich založenu autoritu svého apoštolátu a používá je k budování obce.“ Pavel nehovoří o následování, nýbrž právě o napodobování, o ztotožnění v údělu. A tak jako Pavel napodobuje Ježíše Krista, mají obce napodobovat jeho (srov. 1 Te 1,6; 1 K 4,16; 11,1; Fp 3,17). Pavel sice nikde necituje Ježíšova slova o nesení každodenních křížů, ale v tomto duchu jedná. Ba co víc – kříž už není jen snášením těžkého údělu, nýbrž je Pavlem interpretován jako jediný nástroj spásy. Právě v tom je síla Kristova kříže.

Soudit z dnešního pohledu něco bližšího o jeho povaze na základě jeho listů a místy vzrušené argumentace v nich není bez značného nebezpečí. Jednak je vůbec obtížné pouze z písemného projevu vynášet soudy o nějaké osobě, jednak nám to do jisté míry ještě komplikují dobové literární zvyklosti a způsoby sebeprezentace. To, co lze nepochybně tvrdit, je, že byl ochotný pro své přesvědčení jít do krajnosti, že byl velmi činorodý, radikální ve svých nárocích, ale zároveň i realistický, schopný uplatňovat svou autoritu, v zásadních věcech nesmlouvavý až kontroverzní, což vedlo i k jeho odmítání a zpochybňování jeho mandátu jakožto apoštola. Je otázkou, zda teologie kříže, jak ji nejen formuloval, ale především dosvědčoval svým životem, není výraznějším a příznačnějším rysem jeho teologie než nauka o ospravedlnění na základě víry.

Mireia Ryšková, Pavel z Tarsu a jeho svět, s exkursy Sylvy Seifertové. Karolinum, 2026, 2. vydání, beze změn. Kapitola „Pavel jako člověk“, s. 80–82 (také 80.–82. strana PDF), od „Pro jeho psychiku…“ do konce kapitoly. ISBN PDF 978-80-246-6404-0. Tři souvislé odstavce. Odstraněno dělení slov a značky poznámek 214–219; poznámkový aparát není převzat. Vloženou citaci o interpretaci utrpení autorka připisuje Ch’oe, 2010, s. 281n.; biblické citace jsou součástí jejího textu.

Vlastní doprovod k četbě

Pavel se v této četbě neobjevuje jako člověk, kterého nic nestálo úsilí. Jeho cestou procházejí vztahy, konflikty i únava. Zároveň autorka upozorňuje, jak opatrní máme být se soudem o jeho osobě. Pro dnešek si mohu podržet obojí: povzbuzení vytrvat v dobrém i ochotu připustit, že z člověka vidím jen část.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, dej mi odvahu jít dál a vidět v lidech dobro.

Zamyšlení odjinud

Jakube, navazuji na Lk 13,31–35: „Herodes tě chce zabít“ — a Ježíš přesto pokračuje v cestě. V tom úryvku se odvaha postupně ukazuje jako věrnost tomu, co má smysl, a jako schopnost zůstat laskavý i v ohrožení.

U Faustiho: nenechat si výhrůžkou určit směr.

Silvano Fausti si všímá, že Ježíš na zprávu o nebezpečí odpovídá tím, co dělá: uzdravuje a osvobozuje lidi od zla. Výhrůžka nepřevezme vládu nad jeho posláním. Jeho „musím pokračovat“ vychází z toho, komu a čemu patří jeho život. Pro naše čtení: strach může být přítomný, ale nemusí rozhodovat za nás.

A potom Fausti přejde ke kvočně:

„I když je sama slabá a ustrašená, je připravená postavit se jakémukoli dravci, aby své mladé bránila.“

To je velmi silný obraz odvahy: záleží mi na někom tolik, že dokážu překročit vlastní strach. Ježíšova pevnost a jeho něha patří k sobě.

Zdroj: Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše II, s. 111–113.

Další výklad: odvaha unese i zranitelnost.

Teolog David Schnasa Jacobsen upozorňuje, že obě části úryvku potřebujeme číst společně. Ježíš odhodlaně odpoví Herodovi a vzápětí naříká nad Jeruzalémem. Jeho rozhodnost nevylučuje bolest ani touhu po přijetí. Obraz kvočny spojuje ochranu a zranitelnost: rozevřená křídla nabízejí úkryt a současně vystavují samotnou matku nebezpečí. Z toho pro mě plyne: mohu se někoho zastat a přitom přiznat, že mě odmítnutí bolí.

David Schnasa Jacobsen: Commentary on Luke 13:31–35 — Working Preacher, 17. 3. 2019.

U Rohra: odvaha nepokračovat v pomstě.

Ve Slzách věcí Rohr píše o Jeremjášovi, který prošel zkušeností zhroucení a vyhnanství, a přesto dokáže mluvit o obnově a Boží věrnosti. Ptá se:

„Kde vzal Jeremjáš svobodu a odvahu mluvit takovýmto způsobem? Takovou velkorysost v něm mohl probudit jedině Bůh.“

Rohr tu spojuje odvahu s překročením logiky odplaty. Ve vztahu k dnešnímu evangeliu je to výmluvné: Ježíš vidí, co Jeruzalém dělá, pojmenuje to, a přesto chce jeho děti shromáždit. Bolest v něm nezničila schopnost milovat. To je moje propojení Rohrova výkladu s Lukášem; Rohr zde přímo vykládá Jeremjáše.

Zdroj: Richard Rohr, Slzy věcí, oddíl „Přerušení spojení s násilím“, s. 43–45 v dodaném PDF.

František přidává každodenní rozměr.

V katechezi o statečnosti mluví o trpělivém zvládání jedné těžkosti po druhé, podle našich možností a s důvěrou, že na ně nejsme sami. Současně připomíná, že statečnost vede k jasnému odmítnutí zla a lhostejnosti. Laskavost tedy může mít velmi pevný hlas.

Papež František: Katecheze o statečnosti — generální audience, 10. 4. 2024.

Pro tvoje zamyšlení mi z toho vystupuje hlavně toto: Ježíš ví, co chce chránit a čemu chce dát svůj čas. Proto pokračuje. A přitom si uchová otevřenou náruč. Taková odvaha může být docela nenápadná: zastat se člověka, vyslovit nepříjemnou pravdu, znovu nabídnout blízkost. Udělat dnešní dobrý krok, i když ještě nevím, jak všechno dopadne.

Bože, dej mi odvahu jít dál a vidět v lidech dobro.