Odvážit se přisednout
Když se ukáže, že na něco nestačím
Ježíš si všímá docela obyčejné věci: hosté si vybírají přední místa. Každý chce někde sedět. Možná chce být blízko významnému člověku, být vidět nebo mít jistotu, že na něm záleží. Nemusí za tím být jen velká namyšlenost. Může tam být i docela lidská obava, že když si svoje místo nezajistím, někdo na mě zapomene.
Podobně si můžeme hlídat místo v práci, v rodině nebo v církvi. Chci být ten, kdo si poradí. Na koho se ostatní obracejí. Kdo něco ví a umí. Schopnosti samy o sobě jsou dobré. Jen se může stát, že na ně postupně zavěsím celou svoji hodnotu. Když potom něco nezvládnu, nebolí mě už jen nepovedená věc. Začnu pochybovat sám o sobě.
Taková chvíle může ukázat, jak mnoho od sebe čekám. Mohu přiznat, že potřebuji pomoc, omluvit se za chybu nebo přenechat úkol někomu, kdo ho zvládne lépe. Pořád zůstávám člověkem, kterého je možné mít rád. I když teď zrovna nejsem ten, kdo má řešení.
Na hostinu máme přijít
V tom Ježíšově poučení mě dnes zaujalo ještě něco. Pořád se počítá s tím, že pozvaný na hostinu dorazí. Ježíš mu radí, kam si sednout. Neposílá ho domů a nevyzývá ho, aby se omluvil, že mezi takové lidi nepatří.
Tohle umíme někdy udělat sami. Raději se nepřihlásím, nic nenabídnu, na setkání nepřijdu. Ostatní to přece umějí lépe. A časem už si ani nevšimnu, že jsem si zavřel dveře dřív, než mě někdo mohl přijmout. Navenek to může vypadat skromně, uvnitř ale bývá strach z odmítnutí.
Samozřejmě nemusím přijmout každou nabídku a zvládnout každý úkol. Mohu být unavený, potřebovat odpočinek nebo vědět, že tohle moje cesta není. Dnes se zastavuji u té chvíle, kdy bych přijít chtěl, ale sám sebe předem vyřadím. Co kdybych připustil, že pozvání platí opravdu i pro mě?
Kdo mě vlastně pozval
Někde vzadu bych si mohl sednout také velmi vypočítavě. Budu čekat, až si všichni všimnou, jak jsem pokorný, a slavnostně mě přesadí. Místo u stolu by se tak změnilo v další způsob, jak získat uznání. Člověk může sedět poslední a v duchu pořád sledovat, zda je konečně první.
Mně v tom vyprávění pomáhá obrátit pozornost k hostiteli. Zazní jeho oslovení: „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ V tu chvíli se mezi nimi něco děje. Jeden člověk druhému říká, že ho chce mít blíž.
A právě tady si v modlitbě představuji Boha. Je to moje rozvinutí obrazu z podobenství. Bůh se přece nemusí teprve dozvědět, co je ve mně dobrého. Zná mě. Může mi ale pomoci uvidět to, co ve mně zůstává schované pod pochybnostmi, studem nebo přesvědčením, že už se mnou nic nebude.
Nechat si ukázat vlastní dobro
Někdy docela snadno přijmeme výtku a dlouho ji nosíme v hlavě. Když nás někdo pochválí, hned dodáme, že to nic nebylo nebo že se to povedlo náhodou. Přijmout pravdivé dobré slovo o sobě může být překvapivě obtížné.
Mohu zkusit říct prosté děkuju. Připustit, že jsem někomu pomohl, něco se mi podařilo a mám co nabídnout. Takové přijetí mě nemusí postavit nad ostatní. Může mi dát odvahu zapojit se mezi ně.
A podobně mohu naslouchat Bohu. Bez povinnosti prožít při modlitbě něco mimořádného. Třeba se jen vrátit k tomu, že jsem pozvaný, a přestat na chvíli vypočítávat všechny důvody, proč bych měl zůstat stranou.
Dovolit si přisednout
Boží blízkost si nemusím představovat jako odměnu za to, že jsem konečně zvládl být dost malý. Mohu k němu přijít se svými schopnostmi i s tím, na co nestačím. S radostí z povedené práce i s rozpaky po chybě. Právě s tímhle životem, který dnes mám.
Možná dnes bude moje přisednutí docela obyčejné. Přijmu pomoc, kterou mi někdo nabízí. Ozvu se člověku, mezi jehož přátele bych rád patřil. Nebo v modlitbě chvíli zůstanu, i když nemám pocit, že ji umím.
A když mi někdo řekne, ať přijdu blíž, zkusím mu uvěřit. Třeba právě skrze něj zaslechnu něco z Božího pozvání. Někdo se mnou počítá. Mohu přijít.
K dnešnímu evangeliu mě odtud vede myšlenka, že po chybě mohu zůstat ve vztahu. Mohu přiznat, co se nepovedlo, hledat nápravu a přijmout pomoc. Philippeho důraz na pokoj čtu jako povzbuzení vracet se k Bohu i se smutkem, který právě mám. Nemusím se nejdřív dát do pořádku, aby se mnou mohl být.
Přejít do ticha →