Boží děti už teď
Mnohdy se trápíme tím, že nejsme svatí. Pořád se nám vracejí stejné věci. Zase jsme na někoho vyjeli. Zase jsme něco odložili. Zase jsme řekli něco, co nás teď mrzí. A člověk si říká, že po tolika letech už by mohl být trochu dál. Pak se podívá na světce a připadá si vedle nich ještě hůř. Jenže na obrázku už většinou nevidíme, čím vším ten člověk prošel.
Vezměte si Petra. Ježíšovi slibuje věrnost až na smrt. A za pár hodin třikrát tvrdí, že ho vůbec nezná. Dostal strach. Přitom už s Ježíšem chodil, poslouchal ho, viděl, jak jedná s lidmi. To všechno bylo skutečné. Stejně skutečný byl ale i jeho strach a jeho selhání. Ježíš se k němu po vzkříšení vrací. Ptá se ho na lásku a znovu mu svěřuje lidi. Petr tedy může pokračovat i s vědomím toho, co udělal.
U Pavla to bylo ještě jinak. Pronásledoval církev. Ubližoval společenství, kterému pak věnoval život. Minulost se tím nevymazala. Pavel sám o sobě později píše jako o člověku, který církev pronásledoval. Nesnaží se to schovat. Zároveň ale přijímá, že s ním Bůh může dál něco dělat. Tohle mi připadá důležité: něco už zpátky nevezmeme. Můžeme se však přiznat, napravovat, co napravit jde, a dávat svému životu jiný směr.
Augustin to zase dlouho odkládal. Věděl, že by měl něco změnit, a zároveň se mu do toho nechtělo. Ve Vyznáních vzpomíná na modlitbu, ve které prosil o čistotu a zdrženlivost, ale ještě ne hned. Má v sobě touhu i odpor. Obojí najednou. Tomu docela rozumím. Někdy dobře vím, co by mi pomohlo, jenže si zároveň nechci nechat sáhnout na své zvyky. A pak mě překvapí, že se nic nemění.
A Terezie? Té jedna spolusestra lezla na nervy skoro vším. Jak mluvila, jak se chovala, jakou měla povahu. Terezie o tom píše docela otevřeně. Učila se jí pomáhat, modlit se za ni a odpovídat laskavě. Někdy ale raději odešla, protože cítila, že by situaci nezvládla. Ta sestra přitom vůbec netušila, jaký zápas se v Terezii odehrává. Dokonce se jí jednou ptala, proč se na ni tolik usmívá.
Na Tereziině příběhu se mi líbí právě ta obyčejnost. Člověk někoho nemusí, dráždí ho jeho způsob řeči, nejradši by mu něco odsekl. A přitom se může rozhodnout, co udělá. Někdy zvládne laskavou odpověď, jindy potřebuje chvíli odstup. Její vyprávění můžeme číst i jako povzbuzení pro chvíle, kdy se nám s někým špatně žije. Vztah se může měnit po malých krocích a nemusíme při tom předstírat, že je všechno snadné.
Když si připomínáme slabosti svatých, můžeme se o trochu méně bát pravdy o sobě. Můžeme přiznat, že něco nezvládáme, a přitom neztratit chuť pokračovat. To přiznání má smysl také pro člověka, kterému jsme ublížili. Potřebuje slyšet omluvu, někdy potřebuje čas a někdy konkrétní nápravu. Naše lítost může dostat úplně obyčejnou podobu: vrátit se k rozhovoru a konečně druhého vyslechnout.
Do toho dnes zaznívá Janova věta, kterou jsem si k téhle neděli poznamenal: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme!“ Už teď. Člověk má někdy pocit, že k Bohu může přijít až ve chvíli, kdy se trochu srovná. Jan nás ale vede k důvěře, že mu patříme i uprostřed svého růstu. Svoje zranění, chyby i dobré úmysly můžeme přinést právě do tohoto vztahu.
Také blahoslavenství mluví k lidem, kteří něco potřebují. K chudým v duchu, k plačícím, k těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. Ježíš jim otevírá naději. Milosrdným slibuje milosrdenství, tvůrcům pokoje říká, že budou nazváni Božími syny. Když je dnes čtu spolu s příběhy svatých, slyším v nich pozvání vstoupit do života s Bohem takový, jaký právě jsem. A nechat se jím postupně proměňovat.
Možná se nám dnes podaří jednu věc udělat trochu jinak. Někoho nechat domluvit. Přiznat, že jsme neměli pravdu. Přijmout pomoc, kterou obvykle odmítáme. Nebo si konečně na chvíli sednout k modlitbě, i když si nepřipadáme dost dobří. Můžeme Bohu přinést právě tenhle dnešní život. S tím, co se povedlo, i s tím, co nás ještě čeká.
S dnešními blahoslavenstvími tento text spojuje svatost, která dostává konkrétní podobu v milosrdenství, pokoji a vztazích. Ke čtení přímo v knize se hodí články 3–18.
Přejít do ticha →