AMDGK větší slávě Boží
Slavnost Všech svatých · Mt 5,1–12a

Oni taky nebyli
dokonalí.

Petr, Pavel, Augustin i Terezie. A odvaha začínat znovu.

Ilustrace mladé karmelitky, která se na chvíli zastavila na schodech.
Někdy je potřeba se na chvíli zastavit.
EVANGELIUM · Mt 5,1–12aRadujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“

Oni taky nebyli dokonalí

Mnohdy se trápíme tím, že nejsme svatí. Jenže oni taky nebyli od začátku takoví, jak je dnes vidíme na obrázcích.

Vezměte si Petra. Ježíšovi slibuje, že s ním půjde i na smrt. A za pár hodin třikrát řekne, že ho vůbec nezná. Dostal strach. Přitom už s Ježíšem něco prožil. Už věděl, komu věří. A stejně to nezvládl.

Nebo Pavel. Dnes čteme při mši jeho dopisy. Ale předtím pronásledoval právě ty lidi, ke kterým se potom přidal. Měl ve svém životě věci, které už nemohl vzít zpátky. A přesto mohl jít dál a žít jinak.

Augustin zase věděl, že by měl něco změnit. Dokonce se za to modlil: „Dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ještě ne.“ Tohle je nám možná docela blízké. Já bych s tím, Bože, něco udělal. Já vím. Jenom ještě ne dneska.

A Terezii z Lisieux jedna sestra v klášteře lezla na nervy skoro vším. Jak mluvila, jak se chovala. Terezie se učila být na ni laskavá, pomáhat jí. A někdy radši odešla, protože věděla, že by jí řekla něco nepěkného. I světice někdy potřebovala odejít a trochu to rozdýchat.

Tak na to nezapomínejme. I s tím, co se nám zatím nedaří, můžeme dnes udělat něco dobrého. A nechat si pomoct.

Boží děti už teď

Mnohdy se trápíme tím, že nejsme svatí. Pořád se nám vracejí stejné věci. Zase jsme na někoho vyjeli. Zase jsme něco odložili. Zase jsme řekli něco, co nás teď mrzí. A člověk si říká, že po tolika letech už by mohl být trochu dál. Pak se podívá na světce a připadá si vedle nich ještě hůř. Jenže na obrázku už většinou nevidíme, čím vším ten člověk prošel.

Vezměte si Petra. Ježíšovi slibuje věrnost až na smrt. A za pár hodin třikrát tvrdí, že ho vůbec nezná. Dostal strach. Přitom už s Ježíšem chodil, poslouchal ho, viděl, jak jedná s lidmi. To všechno bylo skutečné. Stejně skutečný byl ale i jeho strach a jeho selhání. Ježíš se k němu po vzkříšení vrací. Ptá se ho na lásku a znovu mu svěřuje lidi. Petr tedy může pokračovat i s vědomím toho, co udělal.

U Pavla to bylo ještě jinak. Pronásledoval církev. Ubližoval společenství, kterému pak věnoval život. Minulost se tím nevymazala. Pavel sám o sobě později píše jako o člověku, který církev pronásledoval. Nesnaží se to schovat. Zároveň ale přijímá, že s ním Bůh může dál něco dělat. Tohle mi připadá důležité: něco už zpátky nevezmeme. Můžeme se však přiznat, napravovat, co napravit jde, a dávat svému životu jiný směr.

Augustin to zase dlouho odkládal. Věděl, že by měl něco změnit, a zároveň se mu do toho nechtělo. Ve Vyznáních vzpomíná na modlitbu, ve které prosil o čistotu a zdrženlivost, ale ještě ne hned. Má v sobě touhu i odpor. Obojí najednou. Tomu docela rozumím. Někdy dobře vím, co by mi pomohlo, jenže si zároveň nechci nechat sáhnout na své zvyky. A pak mě překvapí, že se nic nemění.

A Terezie? Té jedna spolusestra lezla na nervy skoro vším. Jak mluvila, jak se chovala, jakou měla povahu. Terezie o tom píše docela otevřeně. Učila se jí pomáhat, modlit se za ni a odpovídat laskavě. Někdy ale raději odešla, protože cítila, že by situaci nezvládla. Ta sestra přitom vůbec netušila, jaký zápas se v Terezii odehrává. Dokonce se jí jednou ptala, proč se na ni tolik usmívá.

Na Tereziině příběhu se mi líbí právě ta obyčejnost. Člověk někoho nemusí, dráždí ho jeho způsob řeči, nejradši by mu něco odsekl. A přitom se může rozhodnout, co udělá. Někdy zvládne laskavou odpověď, jindy potřebuje chvíli odstup. Její vyprávění můžeme číst i jako povzbuzení pro chvíle, kdy se nám s někým špatně žije. Vztah se může měnit po malých krocích a nemusíme při tom předstírat, že je všechno snadné.

Když si připomínáme slabosti svatých, můžeme se o trochu méně bát pravdy o sobě. Můžeme přiznat, že něco nezvládáme, a přitom neztratit chuť pokračovat. To přiznání má smysl také pro člověka, kterému jsme ublížili. Potřebuje slyšet omluvu, někdy potřebuje čas a někdy konkrétní nápravu. Naše lítost může dostat úplně obyčejnou podobu: vrátit se k rozhovoru a konečně druhého vyslechnout.

Do toho dnes zaznívá Janova věta, kterou jsem si k téhle neděli poznamenal: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme!“ Už teď. Člověk má někdy pocit, že k Bohu může přijít až ve chvíli, kdy se trochu srovná. Jan nás ale vede k důvěře, že mu patříme i uprostřed svého růstu. Svoje zranění, chyby i dobré úmysly můžeme přinést právě do tohoto vztahu.

Také blahoslavenství mluví k lidem, kteří něco potřebují. K chudým v duchu, k plačícím, k těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. Ježíš jim otevírá naději. Milosrdným slibuje milosrdenství, tvůrcům pokoje říká, že budou nazváni Božími syny. Když je dnes čtu spolu s příběhy svatých, slyším v nich pozvání vstoupit do života s Bohem takový, jaký právě jsem. A nechat se jím postupně proměňovat.

Možná se nám dnes podaří jednu věc udělat trochu jinak. Někoho nechat domluvit. Přiznat, že jsme neměli pravdu. Přijmout pomoc, kterou obvykle odmítáme. Nebo si konečně na chvíli sednout k modlitbě, i když si nepřipadáme dost dobří. Můžeme Bohu přinést právě tenhle dnešní život. S tím, co se povedlo, i s tím, co nás ještě čeká.

Příběhy světců jsou převyprávěny vlastními slovy. Augustinova krátká věta je vlastní překlad z Vyznání VIII, 7, 17.

Petr · Mt 26,33–35.69–75 · Petr a Pavel · jejich proměna · Augustin · Vyznání VIII · Terezie · Rukopis C, 13v–14v

Duchovní četba

Dvě knihy pro návraty během dne. U každé najdeš krátkou ověřenou citaci a delší vlastní převyprávění její myšlenky. Delší doslovnou četbu najdeš na uvedených stranách knihy.

František · Svatost blízko nás

František připomíná i svědky víry, které jsme osobně znali. Jeho věta přímo navazuje na dnešní myšlenku o svatých a jejich slabostech.

František — Gaudete et exsultate
Téma: Nedokonalost, vlastní cesta a drobná každodenní věrnost
Doslovná citace: 1 odstavec, 18 slov. Vlastní převyprávění: 6 odstavců, 327 slov.

Jejich život možná nebyl úplně dokonalý, ale uprostřed nedokonalostí a pádů šli stále vpřed a líbili se Pánu.

František, Gaudete et exsultate. O povolání ke svatosti v současném světě. Paulínky / Česká biskupská konference, 2018. Citace: čl. 3, tištěná s. 6. Podklad převyprávění: čl. 3–4, 7, 11, 14–18, tištěné s. 6–13. Exhortace z 19. března 2018.

Vlastní převyprávění podle uvedené pasáže · nejde o doslovný text autorů

František při úvahách o svatosti připomíná i lidi, kteří jsou nám důvěrně známí. Může mezi nimi být naše matka, babička nebo někdo další, od koho jsme přijali víru a lásku. Jejich život nemusel působit dokonale. Přesto dokázali vytrvat a znovu pokračovat. Vzpomínka na ně může člověka povzbudit právě proto, že znal i jejich omezení.

Svatí podle něj tvoří společenství, které nás na cestě podpírá. Není nutné nést všechno osamoceně. Vedle lidí veřejně uctívaných přitom stojí velké množství nenápadných svědků. Jejich věrnost se projevuje v péči o rodinu, v práci, v prožívání nemoci nebo v každodenní ochotě zůstat druhým nablízku. Tato skrytá věrnost má před Bohem skutečnou váhu.

Každý člověk je zároveň povolán ke své vlastní cestě. Příběhy světců mají povzbuzovat a rozšiřovat naši naději. Jestliže z nich ale uděláme přesný návod, který musíme do všech podrobností zopakovat, můžeme přehlédnout své vlastní dary a úkoly. František vybízí, aby člověk rozpoznal, co do něj Bůh vložil, a dal tomu ve svém životě prostor.

Taková cesta vede i prostředím, ve kterém právě žijeme. Péče o manželství, trpělivé provázení dětí, poctivost v zaměstnání nebo služba společnému dobru mohou být místem růstu ve svatosti. Není třeba nejdříve získat jiné postavení nebo opustit všechny běžné povinnosti. Rozhodující je, s jakou láskou a odpovědností do svých vztahů a úkolů vstupujeme.

František ukazuje postupný růst na drobných rozhodnutích. Člověk se může zastavit, když rozhovor sklouzává k pomluvám. Může věnovat pozornost dítěti, i když je unavený, nebo se lidsky setkat s někým, koho by jinak přešel. Takové chvíle nejsou bezvýznamné jen proto, že se odehrávají nenápadně. Právě v nich dostává víra konkrétní podobu a dotýká se druhých lidí.

Sílu k tomu přitom člověk nemusí vyrábět sám ze sebe. František spojuje svatost s působením Ducha Svatého a s milostí, kterou přijímáme. Když narazíme na svou slabost, můžeme ji přinést Kristu a znovu udělat to, co je v této chvíli možné. Naše cesta tak může pokračovat uprostřed obyčejného života, s jeho únavou, vztahy, malými rozhodnutími i novými začátky.

Souvislost s dnešním zamyšlením

S dnešními blahoslavenstvími tento text spojuje svatost, která dostává konkrétní podobu v milosrdenství, pokoji a vztazích. Ke čtení přímo v knize se hodí články 3–18.

Přejít do ticha →

Ladislav Heryán a Petr Vaďura · Blízkost i uprostřed vlastní slabosti

V rozhovoru nad Lk 5,1–11 se Heryán ptá Vaďury na Petrovo vědomí hříšnosti. Následující větu říká Petr Vaďura o blízkosti, kterou může nabídnout druhému člověku.

Ladislav Heryán a Petr Vaďura — O marné a nemarné víře
Téma: Petrovo přiznání slabosti a ochota být druhému nablízku
Doslovná citace: 1 odstavec, 8 slov. Vlastní převyprávění: 6 odstavců, 316 slov.

A tu mohu poskytnout, navzdory své vlastní slabosti.

Ladislav Heryán a Petr Vaďura, O marné a nemarné víře. Rozhovory nad Lukášovým evangeliem. Vyšehrad, 2024. Pátá kapitola, rozhovor k Lk 5,1–11, tištěné s. 87–88; citace Petra Vaďury na s. 87. ISBN ePDF 978-80-267-3065-1.

Vlastní převyprávění podle uvedené pasáže · nejde o doslovný text autorů

V rozhovoru nad povoláním prvních učedníků se oba autoři zastavují u Petrovy reakce na nečekaný úlovek. Petr si před Ježíšem uvědomuje svou hříšnost a chtěl by, aby od něj Ježíš odešel. Heryán se Vaďury ptá, jestli takový pocit někdy také zná. Otevírá tím zkušenost, která může provázet i člověka dlouho činného v církvi.

Vaďura odpovídá osobně. S vlastní nedostatečností se setkává často. Zároveň zažil, že právě ve chvíli, kdy je mu těžko a zpochybňuje smysl svého života, přijde někdo, kdo potřebuje jeho přítomnost. I v takovém stavu dokáže druhému věnovat pozornost. Setkání pak pomůže oběma: tomu, kdo přišel, i jemu samotnému.

Taková zkušenost pro něj znamená, že jeho okamžité pocity nemusejí rozhodovat o všem, co je v danou chvíli možné. Může o sobě pochybovat a přesto někomu posloužit. Petrovo vyznání proto spojuje s pravdivým poznáním sebe sama. Má na mysli konkrétní vědomí vlastních mezí, které člověku brání stavět se nad ostatní.

Také Heryán mluví o své nejistotě. Při bohoslužbách zažívá něco, co přesahuje jeho schopnosti i představu o sobě. Lidé přicházejí a společně něco důležitého prožívají, zatímco on sám si připadá neadekvátní úkolu, který zastává. V rozhovoru přiznává i sklon shazovat svůj přínos. Okolí jej přitom upozorňuje, že tím někdy znejišťuje také druhé.

Vaďura mu připomíná, že vedle pochybností existuje také odpovědnost za přijaté povolání. Člověk může rozpoznat svůj životní úkol, i když k němu nemá úplnou jistotu. V rozhovoru zaznívají různá místa takového poslání: rodičovství, práce nebo vedení skautského oddílu. Každý má hledat to, čemu může dát své síly a co jeho životu propůjčuje směr.

Autoři tak nechávají vedle sebe zaznít slabost i povolání. Jejich rozhovor neslibuje, že nejistota jednou definitivně zmizí. Ukazuje zkušenost, ve které se něco dobrého děje i uprostřed ní. Petr se setkává s Ježíšem právě jako člověk, který zná svou nedostatečnost, a přesto dostává nový úkol. Také obyčejná lidská blízkost může být něčím, co v dané chvíli opravdu máme komu nabídnout.

Souvislost s dnešním zamyšlením

Tento rozhovor vykládá Lukášovo povolání Petra, nikoli dnešní Matoušova blahoslavenství. S naším tématem jej spojuje možnost přijmout vlastní slabost a přesto vstoupit do vztahu a služby.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, jsem tvoje dítě i s tím, co se mi nedaří.

Bože, jsem tvoje dítě i s tím, co se mi nedaří.