AMDGK větší slávě Boží
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé · Mt 11,25–30

Má je rád
také.

Ty, které jsme měli rádi, svěřujeme někomu, kdo je má rád také.

Kříž s ukřižovaným Kristem mezi podzimními stromy a hřbitovními urnovými schránkami.
„Pojďte ke mně.“
DNEŠNÍ ČTENÍ · JOB · JAN · MATOUŠPojďte ke mně… a naleznete pro své duše odpočinek.

První čtení · Job 19,1.23–27a

Čtení z knihy Job.

Job se chopil slova a řekl: „Kéž by byla napsána má slova, kéž by byla vtesána do mědi, železným rydlem do kamene. Vím však, že můj Obhájce žije a jako poslední povstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle uzřím Boha.“

Druhé čtení · 1 Jan 3,1–2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

Evangelium · Mt 11,25–30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Má je rád také

Někteří lidé nám chybějí už dlouho. U jiných si pořád ještě zvykáme, že jim nemůžeme zavolat. Občas nás napadne něco, co bychom jim chtěli vyprávět. A teprve potom nám dojde, že už to takhle nepůjde.

Dnes je přinášíme Bohu. Se vším, co jsme spolu prožili. I s tím, co jsme si nestihli říct, co mezi námi zůstalo nedořešené a co nás ještě bolí.

Job věří, že jeho Obhájce žije. Jan připomíná, že už teď jsme Boží děti. A Ježíš říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“

Můžeme doufat, že tohle pozvání platí také pro naše zemřelé. Že je přijímá ten, který zná celý jejich příběh. Také jejich únavu, dobré úmysly a všechno, co se jim nepovedlo.

Ty, které jsme měli rádi, svěřujeme někomu, kdo je má rád také.

A k Ježíši můžeme přijít i my. Se svým smutkem. Bez povinnosti mít dnes na všechno odpověď.

Svěřit je někomu, kdo je miluje

Někdy nám člověk začne chybět v úplně obyčejné chvíli. Uvaříme něco, co měl rád. Uslyšíme větu, kterou často říkával. Chceme mu zavolat a teprve při pohledu na telefon si uvědomíme, že už to nejde. Život ostatních pokračuje, ale nám se na chvíli zastaví. Takové chvíle mohou přijít krátce po pohřbu i po mnoha letech. Vztah, který jsme spolu měli, se dál ozývá v našem životě.

Dnešní vzpomínka na zemřelé nám dává prostor přinést to všechno před Boha. Vzpomínky, za které jsme vděční, i ty, které jsou těžké. Někdo měl možnost se rozloučit. Jiný slyšel zprávu, na kterou se nedalo připravit. Někde zůstalo nevyslovené poděkování, jinde omluva. Náš smutek může mít různé podoby a někdy se v něm sami nevyznáme. I s takovou směsí pocitů se můžeme modlit.

Jobova naděje zaznívá uprostřed bolesti: „Vím, že můj Obhájce žije.“ Jeho utrpení tím nekončí. Přesto se drží důvěry, že o něm někdo ví a zastane se ho. A vysloví naději, že Boha uvidí. Dnes můžeme podobně mluvit o těch, kteří nám chybějí. Svěřit je Bohu, který zná jejich život úplně. I to dobré, čeho si nikdo nevšiml, i to zraněné, k čemu se nikdo nedostal.

Jan píše velmi poctivě: čím budeme, není ještě zřejmé. Nechá budoucnost otevřenou. Současně připomene něco, čeho se můžeme držet už teď: jsme Boží děti. Naše naděje tedy vyrůstá ze vztahu. Patříme k někomu, kdo nás miluje. Když se ptáme, co je s našimi zemřelými, nedostáváme popis všeho, co se s nimi děje. Dostáváme důvod důvěřovat Otci, kterému je svěřujeme.

A Ježíš v evangeliu zve unavené a obtížené k sobě. To pozvání je velmi konkrétní. Můžeme k němu přijít s tím, co právě neseme, i když už si s tím neumíme poradit. Při vzpomínce na zemřelé v jeho slovech slyšíme také naději na jejich odpočinek. Myslíme na to, čím prošli, co je bolelo, co je stálo síly. A prosíme, aby u něj nalezli pokoj.

Ty, které jsme měli rádi, svěřujeme někomu, kdo je má rád také. Možná je dobré u té věty chvíli zůstat. Vyslovit v duchu konkrétní jméno. Vybavit si tvář. Připomenout si jednu drobnost, kterou jsme na tom člověku měli rádi. A s tím vším ho předat Bohu. Naše láska může pokračovat v modlitbě i tam, kde už nemůžeme nic zařídit, vysvětlit nebo napravit.

Právě to nenapravené nás někdy drží nejvíc. Přehráváme si poslední rozhovor, rozhodnutí, které jsme udělali, návštěvu, na kterou nedošlo. Kéž bych tehdy přišel. Kéž bych to řekl jinak. Takové myšlenky umějí být velmi těžké. Můžeme je před Bohem vyslovit bez uhlazování. Poprosit o odpuštění, poděkovat za přijaté dobro a přiznat svou bezmoc. A když se v tom dlouho točíme sami, může pomoci důvěryhodný člověk, který nás vyslechne.

Na hřbitově stojíme také před křížem. Před Kristem, který sám prošel utrpením a smrtí. Když mu svěřujeme své zemřelé, obracíme se k někomu, komu je lidská bolest blízká. Můžeme mu říct i to, že nerozumíme, proč někdo odešel tak brzy, nebo že nás jeho nepřítomnost pořád bolí. Důvěra může mít právě takovou podobu: zůstat v rozhovoru s Bohem i s otázkami, které zatím zůstávají bez odpovědi.

Ježíšovo pozvání patří také nám, kteří zůstáváme. Smutek nemusíme vyřešit, abychom se k němu směli přiblížit. Můžeme přijmout společnost druhého člověka, dovolit si odpočinek, mluvit o zemřelém a někdy se při vzpomínce i zasmát. Láska k němu unese slzy i obyčejnou radost. A když dnes potkáme někoho, komu někdo chybí, často stačí naslouchat a dát mu čas, aby mohl vzpomínat po svém.

Dnes možná zapálíme svíčku, půjdeme na hřbitov nebo zůstaneme chvíli doma v tichu. Můžeme Bohu svěřit ty, jejichž jména dobře známe, i ty, na které už nikdo nevzpomíná. Všichni mají svůj příběh. A my můžeme doufat, že každý z těch příběhů je u Boha přijat s láskou, která vidí víc než my. Své zemřelé i sebe můžeme vložit do této naděje.

Bože, ty víš, kdo nám chybí. Svěřujeme ti je se vším, co k jejich životu patřilo. Dej jim pokoj a nám pomáhej žít s důvěrou v tvoji lásku.

Duchovní četba

Dvě delší četby od autorů, kteří sami oplakávali svého bratra, a krátká věta z knihy Jacquese Philippa. U jedné myšlenky můžeš zůstat tak dlouho, jak potřebuješ.

Bernard z Clairvaux · Láska se nezmenšila

Bernard oplakává svého bratra Gerarda a ptá se, zda člověk v Boží blízkosti může zapomenout na ty, kteří zůstávají na zemi.

Bernard z Clairvaux — Kázání na Píseň písní
Téma: Blízkost Boha neruší lásku k těm, kdo zůstávají na zemi.
Vlastní český překlad úryvku: 6 odstavců, 328 slov.

Oběma nám byla vzájemná přítomnost milá, společný život sladký a rozhovor příjemný. Já jsem však o tuto společnou radost přišel, kdežto ty jsi ji vyměnil. A za tuto výměnu jsi dostal bohatou náhradu.

Jakou hojností radosti a jakým bohatstvím požehnání je ti dnes, nejdražší bratře, nahrazeno to, že už nejsi s námi! Místo mne, tak nepatrného, máš přece připravenu přítomnost Kristovu. Spojen s andělskými sbory nepociťuješ jako ztrátu, že jsi od nás vzdálen. Nemáš tedy proč si stěžovat, že ti byla odňata naše přítomnost: Pán slávy ti v hojnosti dopřál sebe i společenství svých.

Ale co mám místo tebe já? Jak rád bych věděl, co nyní cítíš ke mně, svému jedinému, který se potácí uprostřed starostí a bolestí, zbaven tebe, opory své slabosti! Ovšem jen pokud můžeš ještě myslet na ubohé, když jsi vstoupil do hlubiny světla a pohltilo tě ono moře věčného štěstí. Snad jsi nás dříve znal podle těla, ale nyní už tak neznáš; a protože jsi vstoupil do Hospodinovy moci, připomínáš si jen jeho spravedlnost a na nás zapomínáš.

Avšak kdo lne k Bohu, je s ním jeden duch. Celé jeho smýšlení se proměňuje v jakési Boží smýšlení. Naplněn Bohem už nemůže vnímat ani zakoušet nic jiného než Boha a to, co vnímá a zakouší Bůh. Bůh však je láska, a čím těsněji je kdo s Bohem spojen, tím plnější je lásky. Bůh netrpí, ale není bez soucitu; je mu vlastní stále se slitovávat a odpouštět. Proto i ty, spojený s Milosrdným, musíš být milosrdný, třebaže sám už nejsi ubohý. Sám netrpíš, ale soucítíš s trpícími.

Tvá láska se tedy nezmenšila, nýbrž proměnila. Tím, že ses oblékl v Boha, nesvlékl jsi péči o nás; vždyť i on o nás pečuje. Odložil jsi to, co bylo slabé, ale ne to, co bylo láskyplné. Láska přece nikdy nepomíjí: nikdy na mne nezapomeneš.

Zdá se mi, jako bych slyšel svého bratra říkat: „Což může matka zapomenout na dítě svého lůna? I kdyby ona zapomněla, já na tebe nezapomenu.“

Sermones in Canticum Canticorum, Sermo XXVI; Patrologia Latina 183, sloupce 906B–907A. Kázání 26, závěr § 4, celý § 5 a první věta § 6 (po biblickou citaci, před Non expedit prorsus). Latinský originál.

Vlastní český překlad pro AMDG z veřejně volného latinského originálu; nejde o převzatý český knižní překlad. Odstavce jsou pro čtení rozděleny redakčně.

Souvislost s dnešními čteními

Bernard svou bolest přednáší Bohu i druhým lidem. Naději nachází v tom, že blízkost Boha rozšiřuje lásku. S Janovými slovy o Božích dětech se tento úryvek potkává v důvěře, že naše vztahy mají u Boha budoucnost.

Přejít do ticha →

Ambrož z Milána · Vzpomínka, která zůstává

Ambrož v pohřební řeči za svého bratra Satyra popisuje návraty bolesti i útěchu, kterou mu přinášejí vzpomínky.

Ambrož z Milána — O smrti bratra Satyra
Téma: Smutek a slzy mohou mít místo uvnitř naděje; milovaného člověka nepřestáváme nést v paměti.
Vlastní český překlad úryvku: 7 odstavců, 436 slov.

Mé slzy tedy ustanou. A jestliže ustat nemohou, budu tě, bratře, oplakávat ve společném nářku a pod bolestí všech ukryji svůj soukromý žal. Vždyť jak by mohly ustat, když se při každém vyslovení tvého jména znovu vkrádají do očí, když sama každodenní činnost vyvolává vzpomínku, když mi láska staví před oči tvou podobu a vzpomínka obnovuje bolest?

Kdy vlastně nejsi přítomen, když mi tě připomíná tolik tvých služeb? Jsi zde, říkám, a stále se mi ukazuješ. Celou duší a myslí tě objímám, dívám se na tebe, mluvím s tebou, líbám tě a tisknu k sobě, v nočním klidu i za jasného dne, když se vracíš navštívit a potěšit mne v mém zármutku.

I noci, které mi za tvého života připadaly obtížné, protože nám bránily vidět se, i spánek, donedávna nemilý přerušovatel našich rozhovorů, mi začaly být milé, protože mi tě vrátily. Nejsou tedy nešťastní, ale šťastní ti, jimž se vzájemná přítomnost neztrácí, jejichž péče se nezmenšuje a jejichž láska roste. Vždyť spánek je podobenstvím smrti.

Jestliže duše za nočního klidu, dosud připoutané tělesnými pouty a jakoby uzavřené za mřížemi těla, přesto dokážou zahlédnout věci vyšší a vzdálené, oč více je vidí, když jejich čistému, nebeskému vnímání už nepřekáží žádná tělesná slabost! Když jsem si jednou za soumraku stěžoval, že ke mně ve spánku nepřicházíš, byl jsi mi pak po celou dobu přítomen, celý a nerozdělený. Zatímco mé tělo spočívalo ve spánku, já jsem pro tebe bděl a ty jsi pro mne žil. Mohl jsem se ptát: „Co je smrt, bratře?“

Vždyť ses ode mne neodloučil ani na okamžik. Všude jsi mi byl tak blízko, že vzájemná blízkost, kterou jsme za tohoto života nemohli mít stále, je nám nyní přístupná vždy a všude. Tehdy nám přece nemohlo být všechno dopřáno: nemohli jsme se na každém místě a v každou chvíli objímat, dívat se jeden na druhého a těšit se ze sladkosti polibků. Obrazy v našich duších však byly s námi stále, i když jsme spolu nebyli. Ani nyní nezanikly. Neustále se vracejí, a čím větší je touha, tím hojněji.

Držím tě tedy, bratře, a ani smrt, ani čas mi tě nevytrhnou. I slzy jsou sladké, i pláč přináší úlevu: tiší žár duše a cit se v něm uvolní a vydechne. Nedokážu přece být bez tebe, ani na tebe někdy zapomenout, ani na tebe vzpomínat bez slz.

Ó hořké dny, které ukazujete, že naše spojení bylo přerušeno! Ó noci plné pláče, v nichž jsem ztratil tak dobrého druha odpočinku a nerozlučného společníka! Jaká muka byste mi působily, kdyby se přede mnou neobjevovala jeho přítomná podoba, kdyby mi obrazy v duši nezpřítomňovaly toho, koho už nemohu vidět tělesnýma očima!

De excessu fratris sui Satyri, liber I, §§72–74; J.-P. Migne, Patrologia Latina 16 (1845), sloupce 1132–1133. Kniha I, §§ 72–74. Latinský originál.

Vlastní český překlad pro AMDG z veřejně volného latinského originálu; nejde o převzatý český knižní překlad. Odstavce jsou pro čtení rozděleny redakčně.

Souvislost s dnešními čteními

Ambrož mluví ze své zkušenosti se smrtí bratra. Vzpomíná na rozhovory, společné chvíle i sny, v nichž mu byl bratr znovu blízko. Při čtení si můžeme dovolit vlastní vzpomínku a svěřit ji Kristu, který zve unavené k odpočinku.

Přejít do ticha →

Jacques Philippe · Svěřit své blízké

Philippe tuto větu píše o utrpení našich žijících blízkých. K dnešní modlitbě za zemřelé ji vztahujeme jako podnět k důvěře v Boží lásku.

Jacques Philippe — Hledej pokoj a zůstávej v něm
Téma: Důvěra v Boží lásku k našim blízkým.
Doslovná citace: 1 odstavec, 19 slov.

Jedna věc je jistá: Bůh miluje naše blízké mnohem více a dokonaleji, než bychom toho byli schopni my sami.

PHILIPPE, Jacques. Hledej pokoj a zůstávej v něm. Přeložila Kateřina Lachmanová. 3. přepracované vydání. Praha: Paulínky, 2020, s.50. ISBN978-80-7450-361-0. Kapitola 9 Tváří v tvář utrpení našich blízkých; také 50. strana PDF.

Souvislost s dnešními čteními

Když se modlíme za své zemřelé, můžeme vyslovit jejich jména i všechno, co v nás zůstalo nedořečené. Nemusíme přitom předstírat klid. Odevzdání někdy vypadá jako pláč, jindy jako dlouhé ticho. Tato Philippova věta nám může pomoci: naši blízcí jsou předmětem Boží lásky i tam, kam už naše ruce nedosáhnou. Dnes jim nemusíme vytvářet dokonalou vzpomínku ani Bohu dokazovat, jak moc jsme je měli rádi. Můžeme mu svěřit jejich život takový, jaký byl, a také bolest, kterou neseme. S nadějí, že jeho láska je širší než naše paměť a silnější než naše bezmoc.

Přejít do ticha →

Přímluvy

  1. Bože, přijmi naše zemřelé i ty, na které už nikdo nevzpomíná, a dopřej jim pokoj.
  2. Buď blízko těm, kterým někdo chybí, a pošli jim lidi, kteří s nimi dokážou zůstat.
  3. Posiluj umírající i ty, kdo o ně pečují, aby v těžkých chvílích nezůstávali sami.
  4. Uč nás svěřovat ti to, co jsme nestihli napravit, a projevovat lásku těm, které máme vedle sebe.
Ticho

Bože, ty je máš rád také.

Bože, ty je máš rád také.