Svěřit je někomu, kdo je miluje
Někdy nám člověk začne chybět v úplně obyčejné chvíli. Uvaříme něco, co měl rád. Uslyšíme větu, kterou často říkával. Chceme mu zavolat a teprve při pohledu na telefon si uvědomíme, že už to nejde. Život ostatních pokračuje, ale nám se na chvíli zastaví. Takové chvíle mohou přijít krátce po pohřbu i po mnoha letech. Vztah, který jsme spolu měli, se dál ozývá v našem životě.
Dnešní vzpomínka na zemřelé nám dává prostor přinést to všechno před Boha. Vzpomínky, za které jsme vděční, i ty, které jsou těžké. Někdo měl možnost se rozloučit. Jiný slyšel zprávu, na kterou se nedalo připravit. Někde zůstalo nevyslovené poděkování, jinde omluva. Náš smutek může mít různé podoby a někdy se v něm sami nevyznáme. I s takovou směsí pocitů se můžeme modlit.
Jobova naděje zaznívá uprostřed bolesti: „Vím, že můj Obhájce žije.“ Jeho utrpení tím nekončí. Přesto se drží důvěry, že o něm někdo ví a zastane se ho. A vysloví naději, že Boha uvidí. Dnes můžeme podobně mluvit o těch, kteří nám chybějí. Svěřit je Bohu, který zná jejich život úplně. I to dobré, čeho si nikdo nevšiml, i to zraněné, k čemu se nikdo nedostal.
Jan píše velmi poctivě: čím budeme, není ještě zřejmé. Nechá budoucnost otevřenou. Současně připomene něco, čeho se můžeme držet už teď: jsme Boží děti. Naše naděje tedy vyrůstá ze vztahu. Patříme k někomu, kdo nás miluje. Když se ptáme, co je s našimi zemřelými, nedostáváme popis všeho, co se s nimi děje. Dostáváme důvod důvěřovat Otci, kterému je svěřujeme.
A Ježíš v evangeliu zve unavené a obtížené k sobě. To pozvání je velmi konkrétní. Můžeme k němu přijít s tím, co právě neseme, i když už si s tím neumíme poradit. Při vzpomínce na zemřelé v jeho slovech slyšíme také naději na jejich odpočinek. Myslíme na to, čím prošli, co je bolelo, co je stálo síly. A prosíme, aby u něj nalezli pokoj.
Ty, které jsme měli rádi, svěřujeme někomu, kdo je má rád také. Možná je dobré u té věty chvíli zůstat. Vyslovit v duchu konkrétní jméno. Vybavit si tvář. Připomenout si jednu drobnost, kterou jsme na tom člověku měli rádi. A s tím vším ho předat Bohu. Naše láska může pokračovat v modlitbě i tam, kde už nemůžeme nic zařídit, vysvětlit nebo napravit.
Právě to nenapravené nás někdy drží nejvíc. Přehráváme si poslední rozhovor, rozhodnutí, které jsme udělali, návštěvu, na kterou nedošlo. Kéž bych tehdy přišel. Kéž bych to řekl jinak. Takové myšlenky umějí být velmi těžké. Můžeme je před Bohem vyslovit bez uhlazování. Poprosit o odpuštění, poděkovat za přijaté dobro a přiznat svou bezmoc. A když se v tom dlouho točíme sami, může pomoci důvěryhodný člověk, který nás vyslechne.
Na hřbitově stojíme také před křížem. Před Kristem, který sám prošel utrpením a smrtí. Když mu svěřujeme své zemřelé, obracíme se k někomu, komu je lidská bolest blízká. Můžeme mu říct i to, že nerozumíme, proč někdo odešel tak brzy, nebo že nás jeho nepřítomnost pořád bolí. Důvěra může mít právě takovou podobu: zůstat v rozhovoru s Bohem i s otázkami, které zatím zůstávají bez odpovědi.
Ježíšovo pozvání patří také nám, kteří zůstáváme. Smutek nemusíme vyřešit, abychom se k němu směli přiblížit. Můžeme přijmout společnost druhého člověka, dovolit si odpočinek, mluvit o zemřelém a někdy se při vzpomínce i zasmát. Láska k němu unese slzy i obyčejnou radost. A když dnes potkáme někoho, komu někdo chybí, často stačí naslouchat a dát mu čas, aby mohl vzpomínat po svém.
Dnes možná zapálíme svíčku, půjdeme na hřbitov nebo zůstaneme chvíli doma v tichu. Můžeme Bohu svěřit ty, jejichž jména dobře známe, i ty, na které už nikdo nevzpomíná. Všichni mají svůj příběh. A my můžeme doufat, že každý z těch příběhů je u Boha přijat s láskou, která vidí víc než my. Své zemřelé i sebe můžeme vložit do této naděje.
Bože, ty víš, kdo nám chybí. Svěřujeme ti je se vším, co k jejich životu patřilo. Dej jim pokoj a nám pomáhej žít s důvěrou v tvoji lásku.
Bernard svou bolest přednáší Bohu i druhým lidem. Naději nachází v tom, že blízkost Boha rozšiřuje lásku. S Janovými slovy o Božích dětech se tento úryvek potkává v důvěře, že naše vztahy mají u Boha budoucnost.
Přejít do ticha →