AMDGK větší slávě Boží
Pozvání na hostinu · Lk 14,15–24

I pro tebe
je tu místo.

Pozvání na hostinu si nemusíme zasloužit. Bůh je daleko větší než naše představy o tom, koho by měl pustit dovnitř.

Darovaný domácí chléb na dřevěném prkénku.
Včera jsem dostal výborný domácí chléb… Děkuji.
EVANGELIUMLk 14,15–24 · Ještě je místo

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ‚Pojďte, už je připraveno!‘ A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: ‚Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ A jiný vzkázal: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: ‚Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!‘ Služebník pak hlásil: ‚Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.‘ A pán řekl služebníkovi: ‚Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!‘“

I pro tebe je tu místo

Včera jsem dostal výborný domácí chléb… Děkuji. Dnes jej můžeš dostat i Ty. :-)

Dnešní evangelium můžeme číst dvěma způsoby. Buď tak, že když se Bohu nebudeme věnovat, hrozně se rozzlobí. A aby toho nebylo málo, ještě přinutí přijít ty, kteří třeba ani nechtějí. Takhle nějak nám to vykládali, když jsme byli malí.

Ale můžeme se na to podívat i jinak. Je připravená hostina a my jsme pozvaní. Můžeme přijít. Nemusíme. A pozvání platí i pro ty, kteří mají pocit, že tam vůbec nemají co dělat, že tam nepatří. Možná právě oni potřebují slyšet: Opravdu pojďte, i pro vás je tu místo.

Pak z toho vychází skoro opačný obraz Boha. Pozvání na hostinu si nemusíme zasloužit. A nemusíme si zasloužit ani to, že nás má Bůh rád. Je daleko větší než my. I než naše představy o tom, koho by měl pustit dovnitř.

Můžeme přijít

Včera jsem dostal výborný domácí chléb. Obyčejná věc, která umí udělat radost. Někdo ho upekl a podělil se se mnou. A já se můžu podělit dál. Nemusíme kolem toho vymýšlet nic složitého. Přijmout, poděkovat, ukrojit i pro druhého. Možná právě taková zkušenost nám může pomoct slyšet dnešní evangelium trochu jinak, než jak jsme na ně byli zvyklí.

Když jsem byl malý, vykládali nám ten příběh přibližně takhle: Když nebudeš mít čas na Boha, Bůh se rozzlobí a na hostinu tě nepustí. A potom zazní ještě to zvláštní „přinuť lidi, ať přijdou“. Takže jedni nedostanou a druzí musí, i kdyby nechtěli? Člověk si z takového výkladu může odnést docela velký strach. Raději splním, co se ode mě čeká. Hlavně abych si Boha nerozhněval.

Jenže na začátku příběhu je někdo, kdo chystá hostinu. Připravuje jídlo a chce mít kolem sebe lidi. Ježíš použije obraz, který známe. Víme, jaké to je těšit se na společný večer. Myslet na to, co komu chutná. Přidat židli. A taky známe chvíli, kdy si všichni sednou a konečně je čas být spolu. To všechno patří k obrazu Božího království, který dnes slyšíme.

Hněv i tvrdá závěrečná věta v podobenství skutečně jsou. Nemusíme předstírat, že jsme je neslyšeli. Odmítnuté pozvání má své důsledky: společnou chvíli lze minout. Přesto bych z příběhu nechtěl udělat jednoduchý návod, jak Boha nerozzlobit. Všimněme si i toho, co hostitel udělá dál. Pošle služebníka za dalšími lidmi. Jeho dům se má otevřít těm, s nimiž původní hosté možná vůbec nepočítali.

Přicházejí lidé z ulic, lidé chudí, zranění, odkázaní na pomoc. A pak se jde ještě dál, až za město. Nikde nečteme, že by nejprve museli prokázat, jak dobře žijí. Dostávají pozvání. Možná si neumějí představit, že právě oni mají místo u takového stolu. Takový pocit dobře známe i dnes: tam se nehodím, tam bych překážel, tam jsou všichni nějak lepší než já.

V tom může mít naléhání úplně jinou podobu. Opravdu přijď. Myslím to vážně. I s tebou počítám. Takto můžeme pozvání domýšlet; není to doslovný překlad slova „přinuť“. Ale právě takové ujištění někdy člověk potřebuje, aby se vůbec odvážil přiblížit. Přátelství ani důvěru nemůžeme vynutit. Můžeme ovšem trpělivě ukazovat, že druhý je vítaný a že kvůli nám nemusí předstírat někoho jiného.

A co ti první, kteří mají pole, býky a rodinu? I my máme práci, vztahy a spoustu věcí, které potřebují naši pozornost. Není třeba si znovu naložit pocit viny, že jsme nestihli všechno, co by měl správný křesťan stihnout. Spíš se můžeme podívat, jestli nám uprostřed toho všeho zbývá schopnost něco přijmout. Nechat se pozvat. Překvapit. Přerušit na chvíli svůj plán kvůli někomu, kdo stojí vedle nás.

Můžeme přijít. Nemusíme. To slovo „můžeme“ je pro mě dnes důležité. Je v něm svoboda i možnost, že mi něco dobrého uteče. Když přijdu ze strachu, budu nejspíš pořád hlídat, jestli sedím správně, říkám správné věci a zasloužím si další kousek chleba. Když uvěřím pozvání, můžu se postupně uvolnit. Vnímat hostitele a lidi kolem sebe. Dovolit si radost.

Pozvání si nemusíme zasloužit. To může být úleva pro mě a zároveň překvapení, když se rozhlédnu, kdo všechno je pozvaný také. Boží velkorysost se nemusí vejít do našeho seznamu vhodných hostů. Bůh je daleko větší než my. I než naše představy o něm. Možná dnes stačí přijmout kousek chleba, poděkovat a všimnout si, komu můžeme nabídnout místo vedle sebe.

Duchovní četba

Čtyři souvislé četby o pozvání, společném stole a nezaslouženém daru. Fausti vykládá dnešní evangelium přímo; Rohr, Špidlík a Glogar je tematicky doprovázejí pohledem na milost, sdílený chléb a vděčnost v každodennosti.

Silvano Fausti · Otec rozšiřuje pozvání

Silvano Fausti — Nad evangeliem podle Lukáše, druhý díl
Téma: Otec rozšiřuje pozvání.
Souvislý doslovný úryvek: 4 odstavce, 400 slov.

Ale hostina je připravena a je třeba, aby se snědla. Jestliže první pozvaný, Izrael – spravedlivý podle Zákona, nepřijde, přijmou pozvání ti poslední a ti, jimž brání různé překážky (v. 21); jim Ježíš věnuje svou péči. A protože je ještě místo (v. 22), bude pozvání rozšířeno i mezi pohany (v. 23). V těch třech pozváních můžeme spatřit tři doby dějin spásy. První je doba Zákona, která nikoho nezachrání, ale přivádí k Pánu (Gal 3,24) tím, že ukazuje hřích. Druhá je doba Ježíšova, velmi krátká („rychle“, v. 21), která přivádí ke spáse ty, kterým je v tom bráněno. Třetí je doba církve, v které jsou přinuceni vstoupit ti, kdo byli vyloučeni, tj. pohané. Tak se zjevuje tajemství Boha, Otce všech lidí, který chce všechny spasit.

Všimněme si, jak ti, kterým bylo bráněno, jsou nejen povoláni, ale přímo „přivedeni“ (v. 21); a potom ti, kteří nemají vůbec žádný nárok, jsou „přinuceni přijít“ (v. 23). Je to jako crescendo Boží láskyplné činnosti, která na odmítání odpovídá stále naléhavějšími nabídkami.

Hostina Království je spása (srov. 13,22-30). Na otázku, zda je „málo těch, kdo budou spaseni“ (13,23), Ježíš odpovídá, že všichni jsou povoláni, a to ve třech různých dobách. V Otcově domě pořád zbývá místo, dokud všechny jeho děti nebudou u stolu. On nikoho nevylučuje: vylučuje se jen ten, kdo odmítá. A tak i když ti první odmítli, přijdou další, kteří pozvání přijmou. Ti první přijdou na hostinu, až pocítí, že se svým odmítnutím dostali mezi ty, kteří mají překážky a jsou vyloučeni, že jsou ve stejné skupině jako ti poslední. Dveře ke spáse jsou těsné a projde jimi jen ten, kdo má ducha pokory (vv. 7-11) a nezištnosti (vv. 12-14): to je lék, který způsobí splasknutí farizeovy vodnatelnosti a udělí mu právo jíst chléb Království.

Ten chleba je jasnou narážkou na eucharistii, kterou komunita jeruzalémských chudých slaví s radostí a v upřímnosti srdce (Sk 2,46). Je to blahoslavenství těch, kdo jsou pozváni na Beránkovu svatbu (Zj 19,9). Ti svým vyznáním: „Pane, nejsem hoden“, konstatují, že Otec se obrací na své syny ne podle jejich zásluh, ale podle jejich potřeby (srov. 5,27nn; 7,36nn; 15,11nn; 19,1nn; 23,41nn). Toto podobenství nám umožňuje vhlédnout do dramatu Otce, v kterém má původ poslání Syna a církve: třikrát je odmítnut a třikrát rozšiřuje pozvání. Pokud chybí jediný syn, je jeho dům prázdný, protože chybí ten První, který se stal posledním ze všech. A on chce, aby se jeho dům naplnil.

Paulínky, 2011. Kapitola 90 „Aby se můj dům naplnil“, oddíl Poselství v kontextu, s. 137–139. ISBN tištěné knihy 978-80-7450-025-1.

Souvislost s dnešním evangeliem

Fausti vidí v rozšiřování pozvání stále naléhavější Boží lásku. Jeho výklad dějin spásy míří i na náboženskou sebejistotu každého učedníka. Nejde o odsouzení židovského národa: i původně pozvaným zůstává v jeho výkladu otevřena cesta k milosti.

Přejít do ticha →

Richard Rohr · Láska, kterou si nemusíme zasloužit

Richard Rohr — Slzy věcí
Téma: Láska, kterou si nemusíme zasloužit.
Souvislý doslovný úryvek: 5 odstavců, 371 slov.

Odsuzování Izraele a hněv na něj se táhnou po většinu Ezechielových proroctví. Potom, právě když si začneme říkat, že další odpudivé popisy zkaženosti lidu už nezvládneme, se scéna zcela a bez zjevného důvodu mění. V 16. kapitole Ezechiel najednou řekne (jménem Hospodina): „Smířím tě se sebou přes všechno, co jsi páchala“ (63). I Ezechiel tak jako Jeremjáš láme článek řetězu, který nás všechny sužuje: ruší předpoklad, že lásku Boží si musíme zasloužit a že to, zda jsme jí hodni, je v našich rukou. K vědomí povahy této nekonečné lásky však můžeme dospět jen postupně, po malých krůčcích.

Veškerá milost je milost, jež předchází – to milost způsobuje, že po milosti vůbec začneme toužit, že ji začneme chtít! Milost není něco, co si zasloužíme tím, že děláme správné věci. Je to dar, který nám svobodně dává Stvořitel v samém aktu stvoření, i když ještě nevěříme v jeho zdroj. Poznání zdroje pro nás jen činí jaksi přirozenějším říkat znovu a znovu: Děkuji ti. Milost jako taková je, jakkoli to může znít podivně, trestem pro ego, které chce vždycky věřit na odměny a odplaty – držet se předpokladu, který nám bohužel poskytlo samo náboženství. Jak Daniel Ladinsky tlumočí slova perského básníka Háfize, „slunce nikdy neříká zemi:,Dlužíš mi!“

Na rozdíl od nás, lidí postkapitalistické doby, aplikuje Ezechiel tento pojem milosti i na reálnou ekonomiku. Ve 13., 17. a 18. kapitole odsuzuje úročení půjček (lichvu), v němž vidí cosi hluboce hříšného, zcela odporujícího smlouvě. (Po prvních tisíc let křesťanství byla lichva smrtelným hříchem, ale zkuste to dnes říct ve své bance – vždyť i leckterý křesťan by se na vás díval nechápavě.)

Milost je jednou z těch skutečností, které se vynoří všude kolem, jakmile přestaneme vážit, počítat a myslet na zásluhu. Svoboda Božího konání je jasně viditelná už v přírodě, v pohybu zvířat, ve střídání ročních období, v přehojnosti a nespoutanosti rostlin – stačí se jen zastavit a těšit se z ní. Taková milost nedbá na žádnou logiku, na žádné vysvětlení, a dokonce ani na zásady lidské slušnosti. (I zapáchající, oškliví lidé jsou Bohem milovaní!)

Pro ego je taková svobodně a bez podmínek věnovaná láska ponížením, a přesto nám nová svoboda přinese jen radost - pokud jsme schopni dát jí svolení. Ona sama nám svolení dává.

Kapitola 9 „Ezechiel: spása a milost boží“, s. 71–72 podle číslování dodaného českého PDF (72.–73. strana souboru). Vydání a překladatel nejsou v dodaném souboru uvedeni. Poznámková značka 36 vynechána; odkaz v ní: Daniel Ladinsky, The Gift: Poems by Hafiz the Great Sufi Master, 1999, s. 34.

Souvislost s dnešním evangeliem

Rohr zde rozvíjí svůj výklad Ezechiela, nikoli Lk 14. S dnešním podobenstvím jej spojuje dar, který přichází před našimi zásluhami. Závěrečná radost vyrůstá z možnosti přijmout lásku, kterou nemáme pod kontrolou.

Přejít do ticha →

Tomáš Špidlík · Sdílený chléb, přátelství a vděčnost

Tomáš Špidlík — Eucharistie. Lék nesmrtelnosti
Téma: Sdílený chléb, přátelství a vděčnost.
Souvislý doslovný úryvek: 5 odstavců, 387 slov.

Při poslední večeři si můžeme povšimnout ještě jiného Ježíšova gesta: láme chléb a nabízí kalich. Nic se neděje náhodou. Židé uchovávali starobylé zvyklosti kočovníků. Z chleba, jenž se lámal během jídla, si mohli vzít členové rodiny, domácí, přátelé i hosté, kteří byli pozváni. Lámat chléb znamenalo uzavřít s nimi přátelství (srv. Žl 41,10; Jan 13,18).

Rodina se při společném jídle rozšiřovala, vznikaly nové vztahy. Jídlo bylo tím nejvhodnějším okamžikem usmíření a utvrzení přátelství. Jestliže pán domu chtěl někoho mimořádně uctít, vstal od stolu a obsloužil ho. Tak například můžeme číst, že Abrahám vstal a pod dubem v Mamre začal obsluhovat tři tajemné hosty (srv. Gn 18,1–15). Při této příležitosti se dozvěděl, že bude mít syna a že se stane otcem velkého národa.

Ježíš během poslední večeře tímto gestem dovršuje prorocké znamení. Ježíšova „rodina“ je rodinou, která sdílí Boží život, život Nejsvětější Trojice. Proto tím, že láme chléb a svým učedníkům podává kalich, se stávají členy jeho rodiny, činí z nich lidi téže krve.

Eucharistie je tedy obřadní pokrm, který toto vše v sobě zahrnuje – je třeba ho chápat v kontextu dějin spásy, v předobrazech předjímajících Ježíšova gesta, od obrazu many a křepelek při východu z Egypta, až po obraz hostiny v nebeském království, k níž bude svoláno celé lidstvo.

Turista, který poprvé přicestuje do Řecka, se diví, že na každém kroku slyší slovo eucharistó. Myslí si, že to má nějakou souvislost s liturgií. Je to však běžný výraz, znamená „děkuji“. Je to skutečnost, nad kterou se můžeme zamyslet. Bohoslužba je především díkůvzdáním. Začínaly tak již modlitby v židovských synagogách. Připomínaly velká Boží dobrodiní vůči jeho lidu, nejdříve povolání Abraháma, velká znamení Boží ochrany během vyjití z Egypta a mnohé Boží zásahy v průběhu dějin. Tato vzpomínka, památka (řecky anamnésis) bývala někdy velmi dlouhá. Něco podobného můžeme nalézt i ve Skutcích apoštolů – ve Štěpánově řeči před soudci. Začíná povoláním Abraháma, vypočítává všechna dobrodiní, která Bůh pro svůj lid vykonal, a končí svědectvím o Kristu. Křesťané během svých setkání po domech postupně při modlitbách dlouhou řadu událostí zkracovali a soustřeďovali se zvláště na ty, které se staly „v poslední době“ a které považovali pro dějiny člověka za rozhodující: narození, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista a také jeho slavný návrat. Podobně se s tím setkáváme v první eucharistické modlitbě, v části po proměňování, nazývané proto anamneze.

Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2021, s. 9–11. Kapitola 1 „To čiňte na mou památku“, závěr oddílu Znamení chleba a vína a oddíl Poděkování za dar (mezititulek před posledním odstavcem vynechán). ISBN 978-80-7412-422-8. Ověřeno v dodaném PDF.

Souvislost s dnešním evangeliem

Špidlík si všímá, že společné jídlo vytváří vztahy a rozšiřuje rodinu. Darovaný domácí chléb nám to připomíná docela obyčejně: někdo na nás myslel a něco ze svého života nám nabídl. K dnešnímu evangeliu tuto myšlenku vztahujeme jako pozvání ke společnému stolu, které můžeme s vděčností přijmout.

Přejít do ticha →

Petr Glogar · Společná večeře a dar každého dne

Petr Glogar — Andělé na stromech — rozhovor v časopise Magnus č. 27
Téma: Společná večeře a dar každého dne.
Souvislý doslovný úryvek: 5 odstavců, 378 slov.

Buď je něco výjimečné, nebo je to součástí života. Velké rituály jsou důležité, ale byla by škoda soustředit se jen na ně. Každý den se takových rituálů odehrává docela dost – pokud jim dáme prostor. Jsou to vlastně drobné přechody od něčeho k něčemu, od jedné věci ke druhé. Je to způsob, jak určité okamžiky pojmenovávat beze slov. Rituál, byť sebemenší, nezaměstnává jen hlavu, ale i srdce, emoce. Je to prožitek, který promlouvá mnohem silněji než slova. Jde o to, jestli se u něj v té každodennosti zastavíme. Budeme pozorní? Naučit se to může každý, kdo má rád život!

Třeba společná večeře. To je rituál. Jedinečná chvíle. Každý máme hlad, každý někde stolujeme – a můžeme zaběhnout do fastfoodu a dát si hamburger. Ale když se rozhodnu připravit jídlo doma, je to příležitost myslet na lidi, pro které vařím, aby pak ta chvíle za něco stála. Co jim bude chutnat?

Anebo víkend. Jak oslavím konec týdne? Můžu sebou jen „plácnout“ na gauč s tím, že se chci vyspat, nebo s rodinou naplánuju výlet. Večer uložím dítě ke spánku – a buď jen zhasnu a odejdu, nebo mu přečtu pohádku, pohladím ho a přikryju. Pokud to udělám, svět se na pár chvil zastaví a budu tam jen já a mé dítě, jeden pro druhého. Takové momenty potřebujeme zažívat.

Nebo se s někým pohádám a pak se usmíříme. Není třeba nic vysvětlovat, hledat rozumové argumenty, zkoumat příčiny. Přijdu jen s vstřícným gestem, třeba s kytkou. To je rituál. Říkám tím beze slov: jsem s tebou rád. Ale nedávám tu květinu automaticky! Musím o tom přemýšlet. Vyžaduje to připravenost, že to chci udělat, není to samo sebou. Co když ten člověk nemá kytky rád? Co by mu tedy udělalo radost? Možná podání ruky? Když někomu nabídnu ruku, znamená to přátelství, blízkost. Kdo z nás nepotřebuje odpuštění, nový začátek?

Každý den může být nový začátek. Jaký nárok na ten den mám? Pokud jen bezmyšlenkovitě vyběhnu z domu a poženu se do práce, možná jsem o něco přišel. Když si dám naopak po probuzení kávu a uvědomím si, jak nesamozřejmé je, že jsem se dnes ráno nadechl, pocítím vděčnost. Vsunu do svého prožívání něco, co mě trochu přesahuje, a život najednou dostane jiný rámec. To, že dnes vyšlo slunce, přece nezáleží na mně.

Rozhovor vedla Markéta Stinglová. Magnus č. 27, dvojstrana 24–25 (4. strana dodaného PDF Magnus27_Petr Glogar_rozhovor nahled.pdf). Souvislá odpověď o každodenních rituálech; upraveno pouze dělení slov a mezery ze sazby.

Souvislost s dnešním evangeliem

Glogar zde nevykládá podobenství o hostině. Ukazuje však, jak se společné jídlo může stát pozorností k druhému a jak vděčnost mění prožívání obyčejného dne. Darovaný chléb i pozvání ke stolu nám dávají příležitost zastavit se a být jeden pro druhého.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, i pro mě je u tebe místo.

Bože, i pro mě je u tebe místo.