Můžeme přijít
Včera jsem dostal výborný domácí chléb. Obyčejná věc, která umí udělat radost. Někdo ho upekl a podělil se se mnou. A já se můžu podělit dál. Nemusíme kolem toho vymýšlet nic složitého. Přijmout, poděkovat, ukrojit i pro druhého. Možná právě taková zkušenost nám může pomoct slyšet dnešní evangelium trochu jinak, než jak jsme na ně byli zvyklí.
Když jsem byl malý, vykládali nám ten příběh přibližně takhle: Když nebudeš mít čas na Boha, Bůh se rozzlobí a na hostinu tě nepustí. A potom zazní ještě to zvláštní „přinuť lidi, ať přijdou“. Takže jedni nedostanou a druzí musí, i kdyby nechtěli? Člověk si z takového výkladu může odnést docela velký strach. Raději splním, co se ode mě čeká. Hlavně abych si Boha nerozhněval.
Jenže na začátku příběhu je někdo, kdo chystá hostinu. Připravuje jídlo a chce mít kolem sebe lidi. Ježíš použije obraz, který známe. Víme, jaké to je těšit se na společný večer. Myslet na to, co komu chutná. Přidat židli. A taky známe chvíli, kdy si všichni sednou a konečně je čas být spolu. To všechno patří k obrazu Božího království, který dnes slyšíme.
Hněv i tvrdá závěrečná věta v podobenství skutečně jsou. Nemusíme předstírat, že jsme je neslyšeli. Odmítnuté pozvání má své důsledky: společnou chvíli lze minout. Přesto bych z příběhu nechtěl udělat jednoduchý návod, jak Boha nerozzlobit. Všimněme si i toho, co hostitel udělá dál. Pošle služebníka za dalšími lidmi. Jeho dům se má otevřít těm, s nimiž původní hosté možná vůbec nepočítali.
Přicházejí lidé z ulic, lidé chudí, zranění, odkázaní na pomoc. A pak se jde ještě dál, až za město. Nikde nečteme, že by nejprve museli prokázat, jak dobře žijí. Dostávají pozvání. Možná si neumějí představit, že právě oni mají místo u takového stolu. Takový pocit dobře známe i dnes: tam se nehodím, tam bych překážel, tam jsou všichni nějak lepší než já.
V tom může mít naléhání úplně jinou podobu. Opravdu přijď. Myslím to vážně. I s tebou počítám. Takto můžeme pozvání domýšlet; není to doslovný překlad slova „přinuť“. Ale právě takové ujištění někdy člověk potřebuje, aby se vůbec odvážil přiblížit. Přátelství ani důvěru nemůžeme vynutit. Můžeme ovšem trpělivě ukazovat, že druhý je vítaný a že kvůli nám nemusí předstírat někoho jiného.
A co ti první, kteří mají pole, býky a rodinu? I my máme práci, vztahy a spoustu věcí, které potřebují naši pozornost. Není třeba si znovu naložit pocit viny, že jsme nestihli všechno, co by měl správný křesťan stihnout. Spíš se můžeme podívat, jestli nám uprostřed toho všeho zbývá schopnost něco přijmout. Nechat se pozvat. Překvapit. Přerušit na chvíli svůj plán kvůli někomu, kdo stojí vedle nás.
Můžeme přijít. Nemusíme. To slovo „můžeme“ je pro mě dnes důležité. Je v něm svoboda i možnost, že mi něco dobrého uteče. Když přijdu ze strachu, budu nejspíš pořád hlídat, jestli sedím správně, říkám správné věci a zasloužím si další kousek chleba. Když uvěřím pozvání, můžu se postupně uvolnit. Vnímat hostitele a lidi kolem sebe. Dovolit si radost.
Pozvání si nemusíme zasloužit. To může být úleva pro mě a zároveň překvapení, když se rozhlédnu, kdo všechno je pozvaný také. Boží velkorysost se nemusí vejít do našeho seznamu vhodných hostů. Bůh je daleko větší než my. I než naše představy o něm. Možná dnes stačí přijmout kousek chleba, poděkovat a všimnout si, komu můžeme nabídnout místo vedle sebe.
Fausti vidí v rozšiřování pozvání stále naléhavější Boží lásku. Jeho výklad dějin spásy míří i na náboženskou sebejistotu každého učedníka. Nejde o odsouzení židovského národa: i původně pozvaným zůstává v jeho výkladu otevřena cesta k milosti.
Přejít do ticha →