AMDGK větší slávě Boží
Co nás drží · Lk 14,25–33

Jenom Bůh
zůstává.

Co nás podrží, když se náš život začne otřásat? Bohu můžeme svěřit i to, co sami neudržíme.

Kříž na stěně nad kamennou deskou s nápisem FRANCISCVS.
Všechno pomine. Jenom Bůh zůstává.
EVANGELIUMLk 14,25–33 · Jít za Ježíšem

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: `Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“

Jenom Bůh zůstává

Co to znamená klást všechno na druhé místo? Myslím, že Ježíš nás vede k otázce, co nás v životě opravdu drží.

Když chci stavět, musím vědět, jestli mám z čeho. Když půjdu závodit s mistrem světa v běhu na čtyři sta metrů, asi nevyhraju. Je dobré se zastavit a poctivě se podívat na své možnosti. A také na to, na co vlastně spoléhám.

Často vidíme život jako nějaký výkon. Potřebuji dobře pracovat. Ještě lépe. Mít víc rád druhé. Víc se modlit. Víc toho zvládnout. A tak se snažíme a někdy máme pocit, že pořád nejsme dost dobří.

Co je opravdu důležité, ale mnohdy poznáme až ve chvíli, kdy se nám život začne otřásat. Něco se nepovede. Přijdeme o zdraví. Rozpadne se nám něco, s čím jsme počítali. A najednou nám vlastní síly nestačí.

Dát Boha na první místo pro mě znamená svěřit mu i to, co sám neudržím. Svoje blízké, svou práci, svoje plány. I sebe. Všechno to má velikou cenu. Ale od ničeho z toho nemůžu čekat, že mi to dá jistotu navždy.

A právě tehdy nás může podržet, že Bůh zůstává. I když už nemáme co předvést. I když nemáme sílu.

Všechno pomine. Jenom Bůh zůstává.

Svěřit i to, co neudržím

Co znamená dát Boha na první místo? Můžeme si představit seznam: nahoře Bůh, pod ním rodina, potom práce a někde na konci já. Jenže v běžném životě takový seznam moc nepomůže. Dítě potřebuje naši pozornost právě ve chvíli, kdy jsme se chtěli modlit. Unavený člověk vedle nás potřebuje, abychom ho vyslechli. V těchto chvílích se vztah k Bohu může docela obyčejně uskutečňovat tím, že jsme někomu blízko.

Ježíšova slova jsou přesto tvrdá. Mluví o nejbližších lidech, o našem vlastním životě, o kříži a nakonec o všem, co máme. Nemusíme je hned uhlazovat, aby po nás vlastně nic nechtěla. Následování může stát hodně. Může nás vést k rozhodnutí, které se někomu nebude líbit, k poctivosti, která něco stojí, nebo k věrnosti ve chvíli, kdy by bylo pohodlnější odejít.

Pak Ježíš vypráví o staviteli a králi. Oba si mají nejprve sednout a přemýšlet. Spočítat náklady. Podívat se pravdivě na své možnosti. Když se rozhodnu postavit dům a nemám prostředky na dokončení, samotné nadšení ho nepostaví. A když půjdu závodit s mistrem světa na čtyři sta metrů, moje odhodlání nejspíš výsledek nezmění. Bude mi stačit, když doběhnu a budu ještě dýchat.

Ta přirovnání jsou pro mě pozváním k poctivosti. Co vlastně čekám od svých sil? Co čekám od práce, od úspěchu, od vztahů? Co všechno by mi měly zajistit? Dobře odvedená práce má cenu. Blízkost druhých je veliký dar. Jenže když od nich čekám, že mi zajistí klid a jistotu jednou provždy, kladu na ně nárok, který nemohou unést.

Často do toho vstoupí ještě výkon. Potřebuji víc pracovat. Být lepší partner, lepší rodič, lepší kněz. Mít lidi víc rád. Víc se modlit. I dobré věci se mohou změnit v nekonečné dokazování, že mám právo být spokojený sám se sebou. Dokončím jednu věc a hned mě napadne další, která mi chybí. Odpočinek zase odsunu. A Boha si přitom snadno představím jako někoho, kdo čeká, až konečně přidám.

Potom se někdy život otřese. Přijde nemoc. Něco důležitého se nepovede. Člověk, na kterém nám záleží, se rozhodne jinak, než jsme doufali. Najednou zjistíme, že můžeme udělat všechno, co je v našich silách, a přesto výsledek neudržíme. Bolí to. Víra nám nemusí tu bolest hned vzít ani vysvětlit, proč se to stalo. Může nám ale dát možnost nebýt v tom sami.

Právě tady pro mě začíná dostávat smysl, že Bůh má být první. Smím mu svěřit i to, co nedokážu napravit. Své blízké, jejich cesty, svou práci, svou budoucnost. Takové svěřování se můžu učit docela dlouho. Někdy udělám krok a za chvíli už všechno zase držím křečovitě v rukou. I s tím můžu přijít. Bez dalšího požadavku, abych alespoň tentokrát důvěřoval dokonale.

Dát blízkého člověka na druhé místo tedy pro mě neznamená mít ho méně rád. Spíš mu postupně přestávat ukládat, aby byl zárukou mého štěstí. Smí být sám sebou. Smí mít své hranice. A já ho můžu mít rád i tehdy, když nedokáže naplnit všechna moje očekávání. Vztah k Bohu může takto dávat našim vztahům větší prostor a svobodu.

Podobně rozumím i tomu zříkání se všeho, co mám. Je v něm skutečná ochota něco pustit, rozdělit se, vzdát se svého nároku. Někdy věci, jindy uznání nebo potřeby mít poslední slovo. Dnes to třeba bude jen přijetí, že na něco nestačím a potřebuji pomoc. To, co mám, můžu používat s vděčností. Nemusím z toho ale dělat podmínku, bez které můj život ztratí veškerý smysl.

A když si řekneme, že všechno pomine, může v tom být i úleva. To, co se dnes nedaří, nebude mít poslední slovo. A dobré chvíle můžeme přijímat právě teď, dokud jsou nám darované. Mají cenu, i když si je neumíme schovat navždy. Bůh zůstává. Jemu můžeme svěřit všechno, co milujeme, i sebe takové, jací dnes jsme. Se silami, které máme. I s těmi, které už nemáme.

Duchovní četba

Dvě četby o důvěře, svobodě srdce a následování. Jacques Philippe píše o odevzdání toho, co nám leží na srdci; Anselm Grün o opouštění nároků, kterými sami sebe zatěžujeme. S dnešním evangeliem je propojujeme tematicky.

Jacques Philippe · Odevzdat Bohu celý život a získat svobodu srdce

Jacques Philippe — Hledej pokoj a zůstávej v něm
Téma: Odevzdat Bohu celý život a získat svobodu srdce.
Dva navazující oddíly, doslovný výňatek: 9 odstavců, 600 slov.

Buď se Pánu odevzdáváme zcela, nebo vůbec…

Pokud jde o odevzdanost, bude užitečné poznamenat ještě jednu věc. Má-li být odevzdanost autentická a přinášet pokoj, musí být naprostá. Je třeba odevzdat do rukou Božích všechno bez výjimky a nesnažit se mít vše pod kontrolou, natož se sami „zachraňovat“. To platí ve všech rovinách: v oblasti materiální, emoční i duchovní. Lidskou existenci nelze rozdělit na jednotlivé sektory, přičemž některé by bylo namístě s důvěrou odevzdat Bohu, zatímco s jinými bychom se měli vypořádat sami.

A pamatujme si, že to, co Bohu neodevzdáme, co si budeme chtít řídit sami a v čem Pánu nepodepíšeme „prázdný šek“, nás bude stále nějak zneklidňovat. Neboť míra našeho vnitřního pokoje se řídí mírou naší odevzdanosti, a tudíž mírou naší odpoutanosti.

Odevzdanost tedy zahrnuje rovněž složku odříkání, která je pro nás nejtěžší. Všichni máme přirozený sklon přilnout k mnoha věcem: k hmotným dobrům, prožitkům, touhám, plánům atd. Někdy nás bude stát opravdu hodně velké úsilí, abychom něco „pustili z rukou“, protože máme pocit, že se tím ztrácíme, umíráme… Ale právě tehdy se musíme z celého srdce opřít o Ježíšova slova „kdo ztrácí, ten nalézá“; o jeho princip, který je tak výslovně uveden v evangeliu: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (Mt 16,25). Kdokoli tedy přijme tento způsob vlastního umírání, nalezne pravý život.

Člověk, který se zuby nehty něčeho drží, který si chce uhájit aspoň nějakou oblast svého života a řídit si ji po svém, ten se přepočítal: přidělává si jen zbytečné starosti a ztrácí pokoj – ze strachu, aby o něco nepřišel!

A naopak, jestliže člověk vloží všechno do rukou Božích, nechá mu svobodu dávat a brát, jak Pán uzná za vhodné, nalezne nepopsatelný vnitřní pokoj a svobodu. „Kdybychom věděli, co získáme, když se všeho vzdáme!“ říká svatá Terezie od Dítěte Ježíše. Jedná se o cestu dobra, neboť necháme-li Bohu volnou ruku, aby jednal, jak on sám chce, pak vězme, že on je schopen učinit nás šťastnými daleko lépe, než bychom to dokázali my sami. Vždyť on nás zná a miluje nás mnohem více, než se známe a milujeme my sami.

Svatý Jan od Kříže vyjadřuje tutéž pravdu jinými slovy: „Všechny dary mi byly dány – ve chvíli, kdy jsem je přestal vyhledávat.“ Když se od všeho oprostíme a vložíme všechno do Božích rukou, Bůh nám dá neskonale víc; jak sám slíbil, dá nám stonásobek už „nyní v tomto čase“ (Mk 10,30).

Bůh žádá všechno, ale ne všechno si bere

Kromě již řečeného je třeba odhalit ještě další ďáblův úskok, kterým nás často zneklidňuje a zbavuje odvahy. Ohledně některých dober, která užíváme, nám podsouvá představu, že pokud je nabídneme Bohu, on nám skutečně všechno vezme a všechno v našem životě „zdevastuje“. A to v nás vzbuzuje až ochromující strach.

Nenechme se však chytit do léčky, není to tak: Pán po nás často žádá jen oproštěnost, novou svobodu na úrovni srdce neboli ochotu dát mu všechno, přičemž všechno si rozhodně nebere. Dovoluje nám pokojně vlastnit mnoho věcí, když nejsou samy o sobě špatné a mohou posloužit jeho plánům – anebo nám jen dělají radost. Umí dokonce zklidňovat skrupule, které můžeme mít, když si máme užívat některého z pozemských dober nebo čistě lidských radostí: takové skrupule bývají časté právě u lidí, kteří milují Pána a chtějí konat jeho vůli. A jestliže po nás chce, abychom se něčeho opravdu zřekli, zajisté nám to dá jasně a v pravý čas najevo. Dá nám k tomu také potřebnou sílu, a tak naše odevzdání něčeho, v tu chvíli snad bolestné, vystřídá vzápětí hluboký pokoj.

Správným postojem je tedy jednoduše naše ochota dát Bohu všechno, a to bez jakéhokoli stresu a panikaření, a nechat ho s důvěrou jednat podle jeho záměrů.

Jacques Philippe, Hledej pokoj a zůstávej v něm. Přeložila Kateřina Lachmanová. Praha: Paulínky, 2020, třetí přepracované vydání. Druhá část „Jak reagovat na to, co nás připravuje o pokoj“, navazující oddíly 5 a 6, s. 39–42 (také 39.–42. strana PDF). ISBN PDF 978-80-7450-379-5. Souvislý doslovný výňatek; sjednoceno zalomení řádků a dělení slov, typografické zvýraznění není přeneseno.

Souvislost s dnešním evangeliem

Philippe pomáhá rozumět zřeknutí se všeho jako svobodě srdce. Důležitý je i druhý oddíl: ochota svěřit Bohu celý život neznamená očekávat, že nám všechno vezme. K dnešnímu evangeliu si z četby beru možnost pečovat o své blízké i práci a současně přiznat, že je sám neudržím. Nemusím si ani pokoj přidávat na seznam výkonů, které dnes musím zvládnout.

Přejít do ticha →

Anselm Grün · Nést svůj kříž a opouštět tlak ega na výkon a uznání

Anselm Grün — Důvěřuj novému dni. 365 křesťanských meditací
Téma: Nést svůj kříž a opouštět tlak ega na výkon a uznání.
Dvě navazující meditace, doslovný výňatek: 4 odstavce, 396 slov.

19. října

V Lukášově evangeliu Ježíš vybízí k následování takto: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Ten text se často vykládal nesprávně. Ježíš si nepřeje, abychom se ohýbali a popírali svou skutečnou podstatu. V Ježíšově řeči je použit řecký pojem aparnesasthó (ἀπαρνησάσθω), který vyjadřuje tichý odpor: Odporuj tendencím ega snažícího se urvat si všechno pro sebe, předvádějícího se, trvale nespokojeného, bažícího po stále větší míře uznání a potvrzení! Rozluč se s nepravdivou existencí, odlož pyšnou fasádu, za níž se ukrýváš, a žij své pravé já! Vnitřní odpor vůči egu nás vede k vnitřní svobodě. Ego se snadno může stát tyranem, který nás ustavičně štve k většímu úspěchu, k většímu lesku před druhými. Psychologie nazývá jedince točící se jen kolem sebe narcisty. Ježíš se nás snaží osvobodit od narcismu, aby z nás byli vnitřně harmoničtí lidé.

K opuštění ega patří i to, že na sebe denně bereme svůj kříž. Pouze v Lukášově evangeliu narážíme na toto slovní spojení „denně“ a „kříž“. Evangelista tím vyjadřuje, že kříž chápe symbolicky: Denně bychom měli přijímat to, co nám kříží plány a přání. Pouze tak můžeme Ježíše následovat.

20. října

Podzimní padající listí nám připomíná, že opouštěním se nemyslí absolutní zanechání, ale že jde o činné opouštění. Člověku je to hned sympatičtější. Například při přednášce posluchači naprosto přesně vycítí, jestli řečník oslavuje sebe a snaží se je inteligencí a sebevědomím ohromit. Na auditorium to působí spíš negativně. Lidem je trapné být svědky řečníkova předvádění. Mám-li přednášku, samozřejmě se na ni připravím. Snažím se lidem říci něco, co by jim pomohlo žít lépe. A samozřejmě si také přeju, aby se přednáška posluchačům líbila. Na přípravě a provedení se nepochybně podílí i moje ego. Asi by nemělo smysl snažit se je zcela umrtvit. Je smysluplnější opakovaně je při řeči opouštět. Řeknu si: Nezáleží na tom, že jsou lidi nadšení, ale že díky přednášce přijdou do styku sami se sebou a že znovu objeví ve vlastní duši moudrost.

Holandský kněz a psycholog Henri Nouwen se svěřil se zkušeností, že při mluvení vždycky existuje riziko, které tkví v řečníkově snaze působit zajímavě. Opouštět znamená v této souvislosti odolat zmíněnému nebezpečí a říci si: Jsem ve službách radostné zvěsti a ve službách těch, kdo přišli na přednášku. Nehodlám sloužit sobě a vlastní image, ale chci svými slovy sloužit životu, vyvolávat ten život v druhých.

Anselm Grün, Důvěřuj novému dni. 365 křesťanských meditací. Přeložila Jindra Hubková. Praha: Alpha book, 2024, první elektronické vydání. Oddíl „Říjen – Opouštět“, dvě navazující meditace 19. a 20. října, 273.–275. strana elektronického PDF (bez vytištěného čísla stránky). ISBN e-knihy 978-80-88428-93-0. Doslovný výňatek; sjednoceno zalomení řádků, dělení slov a zápis řecké diakritiky.

Souvislost s dnešním evangeliem

Grün tu rozjímá nad Lk 9,23 a nad obyčejnou zkušeností přednášejícího. Nejde o jeho výklad dnešního Lk 14,25–33. Jeho obraz opouštění ega však souvisí s tím, o čem dnes přemýšlíme: můžeme poctivě pracovat a zároveň postupně pouštět potřebu, aby naše hodnota závisela na výkonu a obdivu. Řecké slovo a symboliku kříže čteme v rámci autorova duchovního výkladu.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, tobě svěřuji i to, co sám neudržím.

Bože, tobě svěřuji i to, co sám neudržím.