Svěřit i to, co neudržím
Co znamená dát Boha na první místo? Můžeme si představit seznam: nahoře Bůh, pod ním rodina, potom práce a někde na konci já. Jenže v běžném životě takový seznam moc nepomůže. Dítě potřebuje naši pozornost právě ve chvíli, kdy jsme se chtěli modlit. Unavený člověk vedle nás potřebuje, abychom ho vyslechli. V těchto chvílích se vztah k Bohu může docela obyčejně uskutečňovat tím, že jsme někomu blízko.
Ježíšova slova jsou přesto tvrdá. Mluví o nejbližších lidech, o našem vlastním životě, o kříži a nakonec o všem, co máme. Nemusíme je hned uhlazovat, aby po nás vlastně nic nechtěla. Následování může stát hodně. Může nás vést k rozhodnutí, které se někomu nebude líbit, k poctivosti, která něco stojí, nebo k věrnosti ve chvíli, kdy by bylo pohodlnější odejít.
Pak Ježíš vypráví o staviteli a králi. Oba si mají nejprve sednout a přemýšlet. Spočítat náklady. Podívat se pravdivě na své možnosti. Když se rozhodnu postavit dům a nemám prostředky na dokončení, samotné nadšení ho nepostaví. A když půjdu závodit s mistrem světa na čtyři sta metrů, moje odhodlání nejspíš výsledek nezmění. Bude mi stačit, když doběhnu a budu ještě dýchat.
Ta přirovnání jsou pro mě pozváním k poctivosti. Co vlastně čekám od svých sil? Co čekám od práce, od úspěchu, od vztahů? Co všechno by mi měly zajistit? Dobře odvedená práce má cenu. Blízkost druhých je veliký dar. Jenže když od nich čekám, že mi zajistí klid a jistotu jednou provždy, kladu na ně nárok, který nemohou unést.
Často do toho vstoupí ještě výkon. Potřebuji víc pracovat. Být lepší partner, lepší rodič, lepší kněz. Mít lidi víc rád. Víc se modlit. I dobré věci se mohou změnit v nekonečné dokazování, že mám právo být spokojený sám se sebou. Dokončím jednu věc a hned mě napadne další, která mi chybí. Odpočinek zase odsunu. A Boha si přitom snadno představím jako někoho, kdo čeká, až konečně přidám.
Potom se někdy život otřese. Přijde nemoc. Něco důležitého se nepovede. Člověk, na kterém nám záleží, se rozhodne jinak, než jsme doufali. Najednou zjistíme, že můžeme udělat všechno, co je v našich silách, a přesto výsledek neudržíme. Bolí to. Víra nám nemusí tu bolest hned vzít ani vysvětlit, proč se to stalo. Může nám ale dát možnost nebýt v tom sami.
Právě tady pro mě začíná dostávat smysl, že Bůh má být první. Smím mu svěřit i to, co nedokážu napravit. Své blízké, jejich cesty, svou práci, svou budoucnost. Takové svěřování se můžu učit docela dlouho. Někdy udělám krok a za chvíli už všechno zase držím křečovitě v rukou. I s tím můžu přijít. Bez dalšího požadavku, abych alespoň tentokrát důvěřoval dokonale.
Dát blízkého člověka na druhé místo tedy pro mě neznamená mít ho méně rád. Spíš mu postupně přestávat ukládat, aby byl zárukou mého štěstí. Smí být sám sebou. Smí mít své hranice. A já ho můžu mít rád i tehdy, když nedokáže naplnit všechna moje očekávání. Vztah k Bohu může takto dávat našim vztahům větší prostor a svobodu.
Podobně rozumím i tomu zříkání se všeho, co mám. Je v něm skutečná ochota něco pustit, rozdělit se, vzdát se svého nároku. Někdy věci, jindy uznání nebo potřeby mít poslední slovo. Dnes to třeba bude jen přijetí, že na něco nestačím a potřebuji pomoc. To, co mám, můžu používat s vděčností. Nemusím z toho ale dělat podmínku, bez které můj život ztratí veškerý smysl.
A když si řekneme, že všechno pomine, může v tom být i úleva. To, co se dnes nedaří, nebude mít poslední slovo. A dobré chvíle můžeme přijímat právě teď, dokud jsou nám darované. Mají cenu, i když si je neumíme schovat navždy. Bůh zůstává. Jemu můžeme svěřit všechno, co milujeme, i sebe takové, jací dnes jsme. Se silami, které máme. I s těmi, které už nemáme.
Philippe pomáhá rozumět zřeknutí se všeho jako svobodě srdce. Důležitý je i druhý oddíl: ochota svěřit Bohu celý život neznamená očekávat, že nám všechno vezme. K dnešnímu evangeliu si z četby beru možnost pečovat o své blízké i práci a současně přiznat, že je sám neudržím. Nemusím si ani pokoj přidávat na seznam výkonů, které dnes musím zvládnout.
Přejít do ticha →