Bohumil Kolář (1924–2015). Dnes má narozeniny v nebi. Zdroj fotografie: Nové městoEVANGELIUMLk 15,1–10 · Radost z nalezení
V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí.
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.' Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
01
Krátké zamyšleníPro začátek dne
Laskavost i k sobě
V dnešním evangeliu je spousta věcí. Mně z něj dnes vystupuje pozvání k laskavosti. Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. A v obou podobenstvích se raduje z toho, co se podařilo najít. Každý má cenu. I když se zrovna někde ztratil.
Všichni jsme lidé chybující. Někdy něco pokazíme, přehlédneme, řekneme nešikovně. Laskavost je i v tom, že to spolu dokážeme trpělivě snášet. U druhých i u sebe. Nemusíme si každou chybu připomínat ještě za deset let.
Zároveň do té laskavosti patřím i já. Mohu jít se vztyčenou hlavou a říct: „Hele, au, tohle mě bolí.“ Bez ponižování, bez potřeby vrátit ránu. Dát druhému šanci, aby si všiml, co se mezi námi děje. Třeba jednou řekne: „Děkuju, že jsi mi to řekl.“ A třeba to hned nedokáže. Jeho reakci už nemám ve svých rukou.
Někdy potřebujeme trpělivost k dalšímu rozhovoru. A někdy odvahu odejít, zvlášť když se ubližování stále opakuje. I tehdy můžeme druhému přát dobro.
Pastýř jde hledat jednu ztracenou ovci, protože mu na ní záleží. I na mně Bohu záleží. Tak k sobě zkusím být laskavější.
Při slově laskavost se mi dnes vybavil Bohumil Kolář. Učil mě. A právě dnes má narozeniny v nebi. Znal se i s mojí maminkou. Tak ji tam, prosím, pozdravuj.
02
Delší zamyšleníTrpělivost, pravdivost a odvaha
I do té laskavosti patřím já
Na začátku dnešního evangelia je docela obyčejná věc: Ježíš s někým jí. Jenže právě to druhým vadí. Ti lidé mají svou pověst, svoje chyby, něco za sebou. A Ježíš s nimi sedí u jednoho stolu. Přijímá je tak blízko, že je to vidět. Možná právě takhle začíná laskavost. Člověk dostane místo, kde může mluvit a být slyšen. I s tím, co se mu v životě nepovedlo.
Potom Ježíš vypráví o pastýři a o ženě, kteří hledají něco ztraceného. Jeden jde za ovcí, druhá rozsvítí svítilnu a vymete dům. Dávají tomu čas a práci. A když najdou, mají radost, kterou si ani nechtějí nechat pro sebe. Při tom čtení si můžu všimnout, jak se dívám na člověka, který se vrací. Dovedu se radovat, že je zase blízko? Nebo mu nejprve potřebuji připomenout všechno, co způsobil?
Všichni jsme lidé chybující. V dobré vůli něco slíbíme a pak na to zapomeneme. Jsme unavení a odpovíme ostřeji, než jsme chtěli. Přehlédneme, že druhý potřeboval naši pozornost. Ve vztahu se toho nasbírá dost. Trpělivost může znamenat, že nenechám jednu nepovedenou chvíli rozhodnout o celém člověku. Pamatuji si i to dobré. A připouštím, že někdy nevím, čím právě prochází.
Stejnou trpělivost potřebujeme i sami k sobě. Někdy se sebou mluvíme tak, jak bychom si s druhým mluvit nedovolili. Zase jsi to pokazil. Zase jsi někoho zklamal. Už bys přece měl být dál. A vlastní chybu nosíme dlouho, i když už jsme se omluvili a napravili, co šlo. Můžeme uznat, že se něco nepovedlo, a přitom se sebou zacházet slušně. V takové chvíli se také snáz hledá další dobrý krok.
Právě odtud vede moje dnešní úvaha i k hranicím. Podobenství samo neřeší, kdy je čas odejít z bolestivého vztahu. Ukazuje však cenu toho, kdo se ztratil. A do toho pohledu patřím i já. Moje únava a bolest si zaslouží pozornost. Když mi někdo opakovaně ubližuje, smím to pojmenovat. Nemusím čekat, až budu úplně na dně, abych měl právo něco říct.
Někdy stačí jednoduchá věta: „Hele, au, tohle mě bolí.“ A potom trochu konkrétněji: „Když se přede všemi vracíš k té mojí chybě, je mi to nepříjemné. Prosím, proberme to spolu v soukromí.“ Mluvím o tom, co se stalo a co potřebuji. Druhý tak dostává možnost porozumět. I já mu můžu naslouchat. Možná jsme si nerozuměli, možná si něco neuvědomil, možná potřebujeme změnit způsob, jak spolu mluvíme.
Bylo by krásné, kdyby odpověděl: „Děkuju, že jsi mi to řekl.“ Někdy se to stane. Jindy přijde obrana, ticho nebo další nepříjemná věta. Můžu si hlídat svůj tón, svoje slova a ochotu slyšet druhého. Jeho reakci za něj ale nezařídím. Nemusím své sdělení donekonečna upravovat v naději, že jednou najdu větu, proti které už nebude mít žádnou námitku. I laskavě řečená pravda může být chvíli těžká.
A někdy je čas jít. Ukončit rozhovor, který už jen zraňuje. Dát si odstup. Přestat se vracet do stejné situace bez jakékoli změny. Každý vztah je jiný a takové rozhodování může potřebovat čas i oporu někoho důvěryhodného. Odejít můžeme bez posledního úderu a bez potřeby druhého ponížit. Můžeme mu přát dobro a přitom už nebýt stále k dispozici pro další bolest.
Laskavost se učíme také z druhé strany. Někdo řekne „au“ nám. V tu chvíli bývá lákavé rychle vysvětlovat, že jsme to přece mysleli dobře. Možná jsme opravdu mysleli. Přesto ho to bolelo. Můžeme se na chvíli zastavit a nechat jeho větu doznít. Zeptat se, čemu jsme nerozuměli. Poděkovat za důvěru, se kterou nám to říká. A podle svých možností něco změnit.
Pastýř z dnešního evangelia nakonec nese ovci na ramenou. Žena svolává přítelkyně a sousedky. V obou příbězích je radost z nalezení a blízkosti. Rád bych něco z této radosti přenesl i do našich vztahů: dát prostor návratu, omluvě, opravě. A také obyčejnému zjištění, že jsme si konečně řekli pravdu. Že spolu můžeme zacházet laskavěji. I na mně Bohu záleží. Tak k sobě zkusím být laskavější.
03
Duchovní četbaKolář · Saleský · Rosenberg
Duchovní četba
Bohumil Kolář vzpomíná s vděčností na lidi, kteří mu byli blízko. František Saleský píše o mírnosti k sobě a o novém začátku po vlastní chybě. Marshall B. Rosenberg pomáhá pojmenovat bolest. Následují krátké přesné citace Koláře a Rosenberga s označenými parafrázemi a souvislá četba Saleského ve vlastním překladu.
Bohumil Kolář — Nikdy jsem se necítil opuštěný Téma: Vděčnost za lidi a převaha lásky nad nenávistí. Krátká doslovná citace: 1 odstavec, 10 slov. Vlastní parafráze: 2 odstavce, 68 slov.
„…té lásky je mnohem a mnohem více než té nenávisti…“
Vlastní parafráze souvislosti — nejde o doslovný text autora
V rozhovoru pro Nové město se ohlíží za jednotlivými obdobími svého kněžského života. V každém nachází obtíže i radost a říká, že radost převažovala. Vzpomíná také na studenty, se kterými se setkal při svém působení na fakultě.
Mluví i o osmi letech ve vězení. Vedle tíhy té zkušenosti připomíná lidi a bratrské vztahy, které tam vznikaly. Z rozhovoru vystupuje vděčnost za blízkost druhých, která ho provázela celý život.
Bohumil Kolář, rozhovor s Irenou Sargánkovou „Nikdy jsem se necítil opuštěný“, Nové město 3/2007. Znovu zveřejněno 5. 1. 2024 pod názvem 100. výročí narození P. Bohumila Koláře. Krátká doslovná citace z odpovědi o jednotlivých etapách kněžského života; výpustky jsou označeny. Přečíst celý rozhovor v Novém městě.
Souvislost s dnešním evangeliem · vlastní doprovod
K dnešnímu evangeliu si z těchto slov beru možnost všímat si dobra i tam, kde se nedá popřít bolest. Laskavost může růst z vděčnosti za lidi, kteří nás podrželi. A dnes k nim s vděčností počítám i jeho.
František Saleský — Úvod do zbožného života Téma: Laskavé přijetí vlastní chyby a nový začátek. Souvislá četba ve vlastním překladu: 10 odstavců, 470 slov.
Jedním z nejlepších způsobů, jak užívat mírnost, je obracet ji k sobě samým. Nikdy se nehněvejme sami na sebe ani na své nedokonalosti. Je sice rozumné, abychom svých chyb litovali a aby nás mrzely, musíme se však vyvarovat bolesti zahořklé, podrážděné, popuzené a prudké.
V tom chybují mnozí lidé: když se rozhněvali, hněvají se, že se rozhněvali; trápí se, že se trápili, a rozčilují se nad svým rozčilením. Tak udržují své srdce stále rozbouřené a prosáklé hněvem. Druhý hněv zdánlivě ničí ten první, ve skutečnosti však otevírá dveře všem dalším, které přijdou.
Připočtěme, že tento hněv a tato hořkost vůči sobě samým vedou k pýše. Pramení ze sebelásky, pro kterou nás zneklidňuje a trápí pohled na vlastní nedokonalost.
Naše chyby nás tedy mají mrzet, ale tato lítost má být klidná, pokojná a pevná. Soudce, který vynáší rozsudek rozumně a s chladnou hlavou, trestá provinilce lépe, než kdyby jednal v návalu vášně. Když totiž soudí vášnivě, netrestá chyby podle toho, jaké jsou, nýbrž podle toho, jaký je on sám. Podobně se napravujeme lépe klidnou a vytrvalou lítostí než výčitkami plnými hořkosti a hněvu. Prudké výčitky totiž neodpovídají závažnosti našich chyb, ale našim vlastním sklonům.
Například člověk, který si oblíbil čistotu, se bude nesmírně hořce rozčilovat nad sebemenším proviněním proti této ctnosti, zatímco velké pomluvě, které se dopustil, se jen zasměje. Naopak člověk, který nenávidí pomlouvání, se bude trápit kvůli drobnému slovu, jež mu uklouzlo, a vůbec si nevšimne těžkého provinění proti čistotě. A podobně je tomu i v ostatním.
Odkud to pochází? Z toho, že úsudek svého svědomí neutváříme podle rozumu, ale podle vášně.
Věřte mi, Filoteo: jako napomenutí otce pronesené mírně a srdečně pomůže dítěti k nápravě mnohem více než hněv a rozčilování, tak je tomu i s naším srdcem, když udělá chybu. Napomeneme-li je laskavě a pokojně, máme-li s ním více soucitu než hněvu proti němu a povzbudíme-li je, aby si příště vedlo lépe, lítost v něm pronikne mnohem hlouběji a zasáhne je lépe než náprava hořká, urážlivá a prudká.
Kdybych se například rozhodl, že neupadnu do marnivosti, a přece do ní těžce upadl, nechtěl bych své srdce napomínat takto: Nejsi snad ubohé a odporné, když ses po tolika předsevzetích nechalo strhnout marnivostí? Zemři hanbou, už nezvedej oči k nebi, ty slepé, nestoudné, zrádné srdce, nevěrné svému Bohu! Ani jinými podobnými slovy.
Chtěl bych je však napravit rozumně a se soucitem: Nuže, mé ubohé srdce, zase jsme spadli do jámy, které jsme se tolik rozhodovali vyhnout! Vstaňme tedy a vyjděme z ní navždy. Dovolávejme se Božího milosrdenství a doufejme, že nám pomůže být od nynějška pevnější. Vraťme se na cestu pokory. Odvahu! Teď budeme pozornější. Bůh nám pomůže a uděláme něco dobrého.
Na tom bych chtěl založit dobré a pevné předsevzetí, že do své chyby znovu neupadnu. Použil bych k tomu vhodné prostředky a především radu svého duchovního průvodce.
František Saleský, Introduction à la vie dévote (Úvod do zbožného života), III. část, kapitola IX „De la douceur envers nous-mêmes“, souvislý výňatek ze začátku kapitoly, s. 218–221. Édition corrigée A. M. D. G., Lyon / Paříž: Perisse Frères, 1832. Vlastní český překlad francouzského veřejně volného textu; nejde o převzetí současného českého vydání. Členění odstavců v překladu je upraveno pro čitelnost. Francouzský text a vydání.
Souvislost s dnešním evangeliem · vlastní doprovod
Když se ztratím ve vlastní chybě, mohu se k sobě vracet podobně, jako pastýř hledá svou ovci: s ochotou najít a zvednout. Saleský zde nevykládá dnešní evangelium; jeho rada mi však pomáhá představit si, jak by mohl znít můj vnitřní hlas, kdyby se učil z Boží radosti nad návratem.
Marshall B. Rosenberg · Když už nemám sílu naslouchat
Marshall B. Rosenberg — Nenásilná komunikace. Řeč života Téma: Empatie k sobě, pravdivé vyjádření bolesti a možnost odstupu. Krátká doslovná citace: 1 odstavec, 10 slov. Vlastní parafráze: 3 odstavce, 152 slov.
„K tomu, abychom mohli empatii dávat, ji potřebujeme sami dostávat.“
Vlastní parafráze — nejde o doslovný text autora
Rosenberg upozorňuje, že neschopnost naslouchat nemusí znamenat nezájem o druhého. Někdy jsme sami tak zranění nebo vyčerpaní, že nejprve potřebujeme, aby někdo uslyšel nás. Můžeme se na chvíli zastavit a věnovat pozornost vlastnímu prožívání, podobně jako bychom ji věnovali blízkému člověku.
Vypráví o návratu domů po několika dnech náročného vyjednávání. Děti se hádaly a on už neměl sílu jejich sporům naslouchat. Namísto výčitek jim nahlas sdělil své vyčerpání a potřebu klidu. Jeho syn se zeptal, zda si o tom chce promluvit. Pojmenování vlastní nouze otevřelo možnost porozumění, kterou by obviňování snadno zavřelo.
Ne vždy se to podaří. Když druhý nedokáže přijmout naši bolest, není nutné v rozhovoru pokračovat za každou cenu. Autor připouští i odchod: dopřát si čas, získat odstup a vrátit se s obnovenou schopností vnímat. Nabízí tak několik cest, jak se postarat o sebe ve chvíli, kdy už nedokážeme dávat druhým pozornost. Přiznat svou mez může být začátkem dalšího setkání.
Marshall B. Rosenberg, Nenásilná komunikace. Řeč života. Revidované a doplněné vydání. Přeložili Norma Garcíová a Miroslav Záleta. Praha: Portál, 2022. Kapitola 7, oddíl „Bolest snižuje naši schopnost se vcítit“, tištěné s. 117–118 (114.–115. strana PDF). ISBN PDF 978-80-262-1988-0. Údaje nakladatelství. Kvůli autorským právům zde zveřejňujeme krátkou citaci a označenou parafrázi. Celou souvislou pasáž lze číst v uvedené kapitole knihy.
Souvislost s dnešním evangeliem · vlastní doprovod
V dnešním evangeliu má cenu každý jednotlivý člověk. Do tohoto počtu patřím i já, když mě něco bolí. Mohu se učit říkat pravdu o svém zranění a současně druhému ponechávat jeho důstojnost. Jak přijme má slova, už není jen v mých rukou.
K dnešnímu evangeliu si z těchto slov beru možnost všímat si dobra i tam, kde se nedá popřít bolest. Laskavost může růst z vděčnosti za lidi, kteří nás podrželi. A dnes k nim s vděčností počítám i jeho.
Přejít do ticha →