AMDGK větší slávě Boží
Připravenost a pravdivost · Mt 25,1–13

Hlásil bych se dvakrát

Přiznat si, co se mi nedaří. A nezapomenout přiznat si také to dobré. Obojí patří k pravdě o nás.

Člověk stojí jednou nohou v modrém a druhou v okrovém kruhu, které se překrývají.
Něco umím. Něco mi chybí. Obojí jsem já.
Mt 25,1–13Ženich je tady! Jděte mu naproti!

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: ‚Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‚Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.‘ Ale prozíravé odpověděly: ‚Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.‘ Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ On však odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

Hlásil bych se dvakrát

Zkuste se přihlásit, kdo patříte mezi ty připravené. A teď, kdo mezi ty nepřipravené.

Hlásil se někdo dvakrát?

Já myslím, že bychom klidně mohli. V něčem jsme připravení, v něčem nás život pořád zaskakuje. Někde máme co nabídnout, jinde sami potřebujeme pomoc. A v dnešním podobenství nakonec usnuly všechny družičky. I ty prozíravé.

Možná je dobré umět si přiznat obojí. Občas říct: Tohle se mi nepovedlo. Tady nemám hotovo. Tady jsem něco zanedbal. Ale taky si říct — a možná častěji, než jsme zvyklí: Tohle umím. Tady jsem někomu pomohl. Tohle je ve mně dobré. I to je pravda o nás.

Jedna chyba přece nevymaže všechno dobré. A když se mi něco podaří, nemusím hned dodávat, co všechno ještě nezvládám. Někdy stačí mít radost a poděkovat.

Jeden dědeček mi říkal: „Na světě jsou dva dokonalí lidé. Jeden jsem já a druhý vy.“

Tak nevím, jak vy, ale já bych se hlásil dvakrát. A právě takhle chci přijít i před Boha. S tím, co se mi daří, i s tím, co ještě potřebuje dozrát.

Obojí je pravda

Při dnešním evangeliu mě napadlo udělat takové malé hlasování. Kdo patří mezi připravené? A kdo mezi nepřipravené? Možná bychom po první otázce trochu váhali. Přihlásit se mezi připravené zní skoro troufale. Aby si někdo nemyslel, že se považujeme za lepší. U druhé otázky už by ruce možná vyletěly snáz. Přiznat nedostatky přece v kostele umíme. Ale co když by pravdivá odpověď byla zvednout ruku v obou případech?

V dnešním podobenství jsou dvě skupiny. Ten rozdíl má svou váhu: jedny mají zásobu oleje, druhým chybí. Na konci zůstávají zavřené dveře. Ježíš nás volá k bdělosti a k tomu, abychom neodkládali to, na čem záleží. Nedá se z toho udělat jen příjemná zpráva, že je všechno jedno. Zároveň ale v příběhu stojí drobnost, kterou můžeme přeslechnout. Usnuly všechny. I ty, které nakonec vešly na svatbu.

Právě tahle drobnost mi pomáhá nepředstavovat si připraveného člověka jako někoho, kdo se nikdy neunaví, nikdy nezaváhá a má pořád všechno pod kontrolou. To už je moje úvaha nad podobenstvím: snad mohu být připravený na něco důležitého a přitom zůstat obyčejným člověkem. Člověkem, který potřebuje spát, někdy neví a někdy si musí nechat pomoct.

Když se podívám na svůj den, obě skupiny v něm obvykle najdu. V jednom rozhovoru dokážu naslouchat. V dalším už si chystám odpověď, zatímco druhý ještě mluví. Někomu pomůžu s věcí, ve které se vyznám. A za chvíli stojím před něčím, s čím si vůbec nevím rady. Obojí se odehrálo. Nemusím kvůli tomu prvnímu popírat druhé ani kvůli druhému znehodnotit první.

Někdy nám jde velmi snadno věta: Zase jsem to pokazil. A z jedné konkrétní věci se rychle stane rozsudek nad celým člověkem. Pak už neřeším, komu se omluvit nebo co napravit. Jen se kolem sebe točím a sbírám další důkazy, že jsem k ničemu. Pojmenovat chybu přitom může být docela osvobozující. Tohle jsem udělal špatně. Tady se můžu vrátit a něco změnit. Je v tom určitý směr, další krok.

Podobnou poctivost ale potřebuju i vůči tomu dobrému. Někdo mi poděkuje a já už mu vysvětluju, že to nic nebylo. Pochválí mě a já hned dodám nějakou svou slabinu, aby si snad nemyslel příliš. Jenže on mi možná právě říká něco důležitého: To, cos udělal, mi pomohlo. Když to smetu ze stolu, přehlédnu i jeho zkušenost. Mohl bych prostě říct: Děkuju. Jsem rád.

Možná se bojíme, že když si dovolíme mít ze sebe radost, zpychneme. Jenže mezi radostí z toho, co se podařilo, a přesvědčením, že jsem lepší než ostatní, je dost prostoru. Mohu vědět, že něco umím, a přitom se dál učit. Mohu mít radost ze své práce a současně vědět, kolik lidí mi k ní pomohlo. Mohu za svůj dar poděkovat Bohu a pak ho nabídnout tam, kde se hodí.

A taky se nemusím měřit podle člověka vedle sebe. Ten možná umí něco, co já nikdy umět nebudu. Ale moje schopnost naslouchat, zorganizovat obyčejnou věc nebo zůstat s někým v těžké chvíli se tím nezmenšuje. Dobro druhého člověka mi nic neubírá. Může mě potěšit. A snad se postupně naučím stejně přirozeně mít radost i z toho svého.

Jeden dědeček mi říkal: „Na světě jsou dva dokonalí lidé. Jeden jsem já a druhý vy.“ Mám tu větu rád. Člověk se u ní může usmát a trochu povolit. Nemusí hned předložit soupis svých předností ani seznam pochybení. Může si všimnout, jak zvláštní představy o sobě někdy nosíme a jak těžké je prostě být tím, kým jsme.

Dnes tedy nechci hlasovat jednou provždy o tom, do které skupiny patřím. Chci se poctivě podívat, kde mi olej schází a kde ho mám dost, abych mohl svítit. To, co chybí, si zaslouží péči. To, co je dobré, si zaslouží vděčnost a prostor. Před Boha mohu přinést obojí. Možná právě odtud může začít další kus cesty.

Přiznat si dobré

Dvě souvislé četby v novém českém překladu historických volných textů a krátká citace z osobní knihovny. Vlastní doprovody jsou oddělené od slov autorů.

František Saleský · Všímat si vlastních darů bez pýchy

František Saleský — Úvod do zbožného života
Téma: Všímat si vlastních darů bez pýchy
Přeložená četba: 7 odstavců, 326 slov. Vlastní český překlad historického volného textu.

Tebe však, má dcero, chci učit hlubší pokoře; to, o čem jsem dosud mluvil, by se totiž dalo nazvat spíše světskou moudrostí než pokorou. Někteří lidé se neodvažují nebo nechtějí přemýšlet o milostech, kterými je Bůh obdařil, protože se bojí, že by se stali samolibými a ješitnými. Ale velmi se mýlí.

Jestliže je totiž podle andělského učitele pravou cestou k Boží lásce pozorně uvažovat o všech dobrodiních, která nám Bůh prokázal, pak ho budeme milovat tím více, čím lépe si je uvědomíme. A protože osobní dary přijímáme s větší radostí než dary obecné, měli bychom u nich také zvlášť prodlévat.

Vpravdě nás před Božím milosrdenstvím nic nepokořuje tolik jako množství jeho darů, právě tak jako nás před jeho spravedlností pokořuje množství našich provinění. Uvažujme o tom, co pro nás vykonal, i o tom, co jsme my vykonali proti jeho vůli. A stejně podrobně, jako procházíme své hříchy, procházejme i jeho milosti.

Nemusíš se bát, že tě vědomí toho, co ti dal, učiní pyšnou, budeš-li stále pamatovat, že všechno dobré v tobě nepochází z tebe samé. Přestávají být mezci neobratnými a páchnoucími zvířaty proto, že přenášejí vzácné poklady a voňavky nějakého knížete? „Co máš, co bys nebyl přijal? A jestliže jsi to přijal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl přijal?“

Naopak, živé vědomí přijaté milosti by tě mělo činit pokornou, protože z ocenění daru roste vděčnost. Kdyby tě však při pohledu na Boží dary přepadala nějaká marnivost, spolehlivým lékem je obrátit myšlenky ke vší naší nevděčnosti, nedokonalosti a slabosti.

Kdo pokojně uváží, co vykonal bez Boha, nemůže si nepovšimnout, že to, co koná s Bohem, není jeho vlastní zásluha. Můžeme se tedy radovat z toho, co je v nás dobré, a mít z toho potěšení, ale veškerou slávu vzdáme jedině Bohu, který jediný je původcem tohoto dobra.

V tomto duchu blahoslavená Panna vyznala, že jí Bůh učinil veliké věci: chtěla tím pokořit sebe a vyvýšit jeho. „Má duše velebí Pána,“ řekla kvůli darům, které jí dal.

III. část, kapitola V „On Interior Humility“, souvislý začátek kapitoly po větu o Mariině chvalozpěvu. Digitální vydání CCEL, rok vydání není na stránce kapitoly uveden; pasáž obsahuje značku tištěné s. 148. Vlastní český překlad historického anglického znění; členění odstavců podle webového textu. Staré přirovnání k mezkům se týká rozdílu mezi darem a jeho nositelem. Ověřený výchozí text.

Vlastní doprovod

Tady je přímo ta druhá zdvižená ruka. O svých chybách často přemýšlíme podrobně. Saleský navrhuje stejnou pozornost věnovat také darům. Přiznat si dobré a poděkovat za ně může být docela poctivá modlitba.

Přejít do ticha →

Terezie z Lisieux · Nezapírat dobré pod záminkou pokory

Terezie z Lisieux — Příběh jedné duše
Téma: Nezapírat dobré pod záminkou pokory
Přeložená četba: 7 odstavců, 348 slov. Vlastní český překlad historického volného textu.

Možná se, drahá matko, divíte, kam tím vším mířím, protože jsem dosud neřekla nic, co by znělo jako příběh mého života. Ale neřekla jste mi, abych zcela volně psala, cokoli mě napadne? Na těchto stránkách tedy nenajdete můj život v pravém slova smyslu, ale mé myšlenky o milostech, kterými mě Pán chtěl obdařit.

Jsem nyní v takovém období života, kdy mohu pohlédnout zpět na minulost, neboť má duše prošla výhní vnitřních i vnějších zkoušek. Teď mohu jako květina po bouři zvednout hlavu a vidět, že se na mně naplňují slova žalmu: „Pán je můj pastýř a nic mi neschází. Usadil mě na místě pastvy. Přivedl mě k osvěžující vodě. Obnovil mou duši. Vedl mě po cestách spravedlnosti pro své jméno. I kdybych šla uprostřed stínu smrti, nebudu se bát zlého, protože ty jsi se mnou.“

Ano, Pán ke mně vždy byl soucitný a milosrdný, trpělivý a plný slitování.

A tak mi působí velikou radost, drahá matko, přijít k vám a zpívat o jeho nevýslovném milosrdenství. Jen pro vás píšu příběh malé květiny, kterou utrhl Ježíš. Tato myšlenka mi pomůže mluvit volně, bez starostí o styl i o mnohé odbočky, které udělám. Srdce matky totiž svému dítěti vždy rozumí, i když dítě umí jen žvatlat. Proto jsem si jistá, že mi porozumíte a pochopíte, co chci říct.

Kdyby malá květina mohla mluvit, myslím, že by docela prostě vyprávěla o všem, co pro ni Bůh udělal, a žádný z jeho darů by neskrývala. Pod záminkou pokory by neříkala, že není pěkná nebo že nevoní, že jí slunce sežehlo lístky nebo bouře polámala stonek, kdyby věděla, že to není pravda.

Malá květina, která nyní vypráví svůj příběh, se radovala, že má dát poznat zcela nezasloužená dobrodiní, kterými ji Pán zahrnul. Ví, že v sobě neměla nic, co by bylo hodno přitáhnout jeho pozornost: požehnáním ji zahrnulo jedině jeho milosrdenství. Nechal ji vyrůst ve svaté půdě provoněné čistotou a předcházelo ji osm zářivě bílých lilií.

Ve své lásce ji chtěl uchránit před otráveným dechem světa. Sotva se její lístky rozvinuly, přesadil ji dobrý Mistr na horu Karmel, do vyvolené zahrady Panny Marie.

Kapitola I „Earliest Memories“, souvislá pasáž od „You will wonder, dear Mother…“ po „Our Lady’s chosen garden“. Anglické historické vydání připravil T. N. Taylor, Soeur Therese of Lisieux, Burns, Oates & Washbourne, 1912; osmé vydání 1922. Digitální přepis Project Gutenberg č. 16772 nemá tištěné stránkování. Vlastní český překlad; biblická citace přeložena v rámci úryvku, odstavce upraveny pro čitelnost. Ověřený výchozí text.

Vlastní doprovod

Terezie mluví obrazným jazykem své doby; osmi liliemi míní své sourozence. Pro dnešní téma je přesná její prostá poznámka: popírat vlastní dobro jen proto, aby člověk vypadal pokorně, není pravdivé. Nemusím být někým jiným, abych mohl poděkovat za svůj život.

Přejít do ticha →

Jacques Philippe · Přijít k Bohu i s tím, co není hotové

Jacques Philippe — Hledej pokoj a zůstávej v něm
Téma: Přijít k Bohu i s tím, co není hotové
Doslovná citace: 1 odstavec, 13 slov. Krátká doslovná citace z knihy ve složce Texty.

Čekáme-li s pravidelnou modlitbou na to, až budeme svatí, budeme asi čekat dlouho.

Přeložila Kateřina Lachmanová. Paulínky, Praha 2020, třetí přepracované vydání. Druhá část, oddíl 15 „Co dělat, jestliže jsme zhřešili?“, tištěná s. 66. ISBN PDF 978-80-7450-379-5. Ověřeno v osobním elektronickém výtisku ve složce Texty; sjednoceno zalomení řádků. Kvůli autorským právům zde přebíráme jen krátkou citaci; souvislou četbu najdeš v knize na s. 65–67.

Vlastní doprovod

Philippe v této části rozlišuje přiznání chyby a hledání nápravy od beznaděje, která nás od modlitby odvede. V navazujícím vlastním zamyšlení to mohu vztáhnout i na dnešek: nedokončenost není důvod odkládat setkání s Bohem. Právě s ní za ním mohu přijít.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, tady jsem — s tím, co umím, i s tím, co mi chybí.

Bože, tady jsem — s tím, co umím, i s tím, co mi chybí.