Obojí je pravda
Při dnešním evangeliu mě napadlo udělat takové malé hlasování. Kdo patří mezi připravené? A kdo mezi nepřipravené? Možná bychom po první otázce trochu váhali. Přihlásit se mezi připravené zní skoro troufale. Aby si někdo nemyslel, že se považujeme za lepší. U druhé otázky už by ruce možná vyletěly snáz. Přiznat nedostatky přece v kostele umíme. Ale co když by pravdivá odpověď byla zvednout ruku v obou případech?
V dnešním podobenství jsou dvě skupiny. Ten rozdíl má svou váhu: jedny mají zásobu oleje, druhým chybí. Na konci zůstávají zavřené dveře. Ježíš nás volá k bdělosti a k tomu, abychom neodkládali to, na čem záleží. Nedá se z toho udělat jen příjemná zpráva, že je všechno jedno. Zároveň ale v příběhu stojí drobnost, kterou můžeme přeslechnout. Usnuly všechny. I ty, které nakonec vešly na svatbu.
Právě tahle drobnost mi pomáhá nepředstavovat si připraveného člověka jako někoho, kdo se nikdy neunaví, nikdy nezaváhá a má pořád všechno pod kontrolou. To už je moje úvaha nad podobenstvím: snad mohu být připravený na něco důležitého a přitom zůstat obyčejným člověkem. Člověkem, který potřebuje spát, někdy neví a někdy si musí nechat pomoct.
Když se podívám na svůj den, obě skupiny v něm obvykle najdu. V jednom rozhovoru dokážu naslouchat. V dalším už si chystám odpověď, zatímco druhý ještě mluví. Někomu pomůžu s věcí, ve které se vyznám. A za chvíli stojím před něčím, s čím si vůbec nevím rady. Obojí se odehrálo. Nemusím kvůli tomu prvnímu popírat druhé ani kvůli druhému znehodnotit první.
Někdy nám jde velmi snadno věta: Zase jsem to pokazil. A z jedné konkrétní věci se rychle stane rozsudek nad celým člověkem. Pak už neřeším, komu se omluvit nebo co napravit. Jen se kolem sebe točím a sbírám další důkazy, že jsem k ničemu. Pojmenovat chybu přitom může být docela osvobozující. Tohle jsem udělal špatně. Tady se můžu vrátit a něco změnit. Je v tom určitý směr, další krok.
Podobnou poctivost ale potřebuju i vůči tomu dobrému. Někdo mi poděkuje a já už mu vysvětluju, že to nic nebylo. Pochválí mě a já hned dodám nějakou svou slabinu, aby si snad nemyslel příliš. Jenže on mi možná právě říká něco důležitého: To, cos udělal, mi pomohlo. Když to smetu ze stolu, přehlédnu i jeho zkušenost. Mohl bych prostě říct: Děkuju. Jsem rád.
Možná se bojíme, že když si dovolíme mít ze sebe radost, zpychneme. Jenže mezi radostí z toho, co se podařilo, a přesvědčením, že jsem lepší než ostatní, je dost prostoru. Mohu vědět, že něco umím, a přitom se dál učit. Mohu mít radost ze své práce a současně vědět, kolik lidí mi k ní pomohlo. Mohu za svůj dar poděkovat Bohu a pak ho nabídnout tam, kde se hodí.
A taky se nemusím měřit podle člověka vedle sebe. Ten možná umí něco, co já nikdy umět nebudu. Ale moje schopnost naslouchat, zorganizovat obyčejnou věc nebo zůstat s někým v těžké chvíli se tím nezmenšuje. Dobro druhého člověka mi nic neubírá. Může mě potěšit. A snad se postupně naučím stejně přirozeně mít radost i z toho svého.
Jeden dědeček mi říkal: „Na světě jsou dva dokonalí lidé. Jeden jsem já a druhý vy.“ Mám tu větu rád. Člověk se u ní může usmát a trochu povolit. Nemusí hned předložit soupis svých předností ani seznam pochybení. Může si všimnout, jak zvláštní představy o sobě někdy nosíme a jak těžké je prostě být tím, kým jsme.
Dnes tedy nechci hlasovat jednou provždy o tom, do které skupiny patřím. Chci se poctivě podívat, kde mi olej schází a kde ho mám dost, abych mohl svítit. To, co chybí, si zaslouží péči. To, co je dobré, si zaslouží vděčnost a prostor. Před Boha mohu přinést obojí. Možná právě odtud může začít další kus cesty.
Tady je přímo ta druhá zdvižená ruka. O svých chybách často přemýšlíme podrobně. Saleský navrhuje stejnou pozornost věnovat také darům. Přiznat si dobré a poděkovat za ně může být docela poctivá modlitba.
Přejít do ticha →