AMDGK větší slávě Boží
Posvěcení lateránské baziliky · Jan 2,13–22

Chrám, který
stavíme spolu

Každý z nás je Božím chrámem. Občas potřebujeme otevřít dveře, občas vyhnat obchodníky. A navzájem se podržet.

Průčelí lateránské baziliky v Římě se sochami nad vstupním podloubím.
Lateránská bazilika v Římě.
Jan 2,13–22Řekl to o chrámu svého těla.

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.

Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’

Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“

Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla.

Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

Chrám, který stavíme spolu

Dnes slavíme posvěcení lateránské baziliky. Krásného chrámu v Římě, který nám připomíná, že patříme k sobě. Že každý z nás se svým životem a svou vírou tvoří část společné stavby.

Božím chrámem jsme totiž i my. A ten náš chrám potřebuje péči. Někdy něco opravit, jindy otevřít dveře. A občas taky vyhnat obchodníky. I uvnitř nás se dokáže zabydlet to známé „něco za něco“. Pomůžu, když se mi to vrátí. Budu se modlit, když mi Bůh vyhoví. A pomalu se nám ze vztahů stává obchod.

Možná dnes můžeme Ježíše pustit právě sem. I za cenu toho, že nám převrátí nějaký stůl, na který jsme si už zvykli. Abychom zase dokázali něco dát bez počítání. A něco přijmout bez pocitu, že si to musíme zasloužit.

Ten svůj chrám přitom nemusíme budovat sami. Můžeme se navzájem podpírat. A když někdo nemá sílu, mohou ho chvíli nést druzí. I tak se staví církev.

Udělat místo. A podržet druhého.

Dnes slavíme posvěcení jednoho konkrétního chrámu v Římě. Lateránská bazilika je římskou katedrálou a znamením spojení místních církví. Mnozí z nás ji někdy viděli, někdo jen na fotografii. Přesto se její svátek týká i našeho malého společenství, naší kaple a lidí, se kterými se potkáváme každou neděli. Patříme do něčeho většího, než na co právě dohlédneme.

Když říkám, že nás ten krásný chrám v Římě drží všechny pohromadě, myslím právě na tohle. Na vědomí, že naše víra nezačala u nás a u nás také nekončí. Někdo nám ji předal. Někdo se za nás modlil, když jsme o tom ani nevěděli. Někdo nám udělal místo. A my můžeme podobně udělat místo dalším.

Do dnešního svátku ale vstupuje docela neklidné evangelium. Ježíš přichází do chrámu a převrací stoly. Dům jeho Otce zaplnilo obchodování. Tam, kde se má člověk setkávat s Bohem, zabírá prostor něco jiného. Ježíšovo jednání nás může zaskočit, zvlášť pokud jsme si zvykli představovat si ho jako někoho, kdo vždycky jen tiše přikývne.

Ten obraz můžeme obrátit i k sobě. Božím chrámem jsme také my a společně tvoříme jeho stavbu. Máme v sobě místo pro vztah, pro naslouchání, pro něco, co nelze převést na výsledek. Jenže se tam postupně nastěhuje spousta věcí. Starosti, obavy, potřeba mít poslední slovo. A také velmi šikovní vnitřní obchodníci. Ti se umějí tvářit docela zbožně.

Já udělám tohle, Bože, a ty se pak postaráš, aby mi vyšlo tamto. Já budu slušný, a život by se mnou měl zacházet slušně. Já druhému pomůžu, ale někde uvnitř si zapíšu, že mi to dluží. A když se očekávaná odměna nedostaví, přijde rozčarování. Vždyť jsem přece splnil svou část dohody. Jenže možná tu dohodu druhá strana vůbec neuzavřela.

Není na tom nic nepochopitelného. Potřebujeme odezvu, uznání a také spravedlivé zacházení. Má smysl domluvit se na odměně za práci a říct, co ve vztahu potřebujeme. Potíž začíná ve chvíli, kdy podle návratnosti měříme úplně všechno. Když už nemohu nic darovat. Když mě každá laskavost stojí další zápis do vnitřního účetnictví a každý člověk musí nějak obhájit, proč mu věnuji čas.

Podobně dokážeme obchodovat sami se sebou. Odpočinu si, až budu mít všechno hotové. Budu se mít rád, až se konečně změním. Smím mezi ostatní, pokud pro ně budu dost užitečný. Chrám se pak promění v provozovnu, kde se pořád něco vyrábí, ale nikomu se tam moc dobře nebydlí. Ani nám samotným. Občas by opravdu pomohlo některý ten stůl odnést.

V evangeliu ovšem Ježíš nezůstává u úklidu budovy. Mluví o chrámu svého těla, o smrti a vzkříšení. Učedníkům to dochází až později. I nám někdy smysl událostí dojde teprve s odstupem. Ježíš přináší naději, že ani rozbití nemusí být posledním slovem. Vztah s Bohem nestojí jen na tom, jak dobře jsme si svůj život uspořádali. Opírá se o něho, který znovu dává život.

A tak péče o náš chrám nemusí znamenat další velký projekt na vylepšení sebe. Může začít tím, že ho necháme vstoupit i tam, kde máme nepořádek. Pojmenujeme, co nás svazuje. Přiznáme si, za co čekáme zaplaceno. A dovolíme si být chvíli před Bohem bez nabídky vlastních zásluh. S tím, co právě máme, i s tím, co nám chybí.

Zároveň to není stavba pro jednoho. Ve společném domě potřebujeme různé lidi. Někoho, kdo umí naslouchat, někoho, kdo dovede něco opravit, i člověka, který připomene otázku, na niž jsme si zvykli nemyslet. Potřebujeme také ty, kteří právě nemohou nic nabídnout. Jejich místo mezi námi trvá. Nemusí si ho znovu odpracovat.

Možná se právě podle toho pozná, jak se nám daří budovat církev: zda v ní člověk může být pravdivě přítomný. Jestli smí říct, že nerozumí, že je unavený nebo že ho něco zranilo. Jestli společně uneseme i nepohodlnou pravdu. A zda umíme opravit, co jsme pokazili, místo abychom jen přemalovali prasklinu.

Dnes tedy můžeme pečovat o obojí. O prostor uvnitř sebe i o místo mezi námi. Někomu naslouchat bez přípravy vlastní odpovědi. Přijmout pomoc bez okamžitého splácení. Podržet člověka, kterému docházejí síly. Každý z nás je Božím chrámem. A když se navzájem neseme, roste i ten společný.

K dnešnímu svátku: Lateránská bazilika a znamení jednoty církve. Biblické souvislosti obrazu živého chrámu: Jan 2,19–22; 1 Kor 3,9–17; 1 Petr 2,4–5.

Duchovní četba

Dvě souvislé četby ve vlastním českém překladu a krátký úryvek z knihy Tomáše Špidlíka. Každá se dotýká jiné stránky dnešního evangelia: společné stavby, nezištného vztahu a spojení s druhými.

Augustin z Hippo / Co drží Boží dům pohromadě

Augustin při posvěcení kostela obrací pozornost od hotové budovy k lidem, kteří do ní přišli. Jeho obraz patří přímo k dnešnímu svátku: dobře opracovaný kámen sám nestačí. Stavba potřebuje spojení.

Kázání 336 k posvěcení kostela
Vlastní český překlad z latiny · 4 odstavce · 273 slov

Slavností tohoto shromáždění je posvěcení domu modlitby. Toto je tedy dům našich modliteb; Božím domem jsme my sami. Jestliže jsme sami Božím domem, v tomto věku se budujeme, abychom byli na konci věku posvěceni. Stavba, či spíše stavění, znamená námahu; posvěcení znamená jásot. Co se zde dělo, když toto všechno vyrůstalo, děje se nyní, když se shromažďují ti, kdo věří v Krista.

Tím, že uvěří, jako by se dřevo a kameny vysekávaly z lesů a hor. Když však lidé dostávají poučení, jsou křtěni a utvářeni, jako by je ruce řemeslníků a dělníků otesávaly, vyrovnávaly a uhlazovaly. Dům Páně však nevytvoří, dokud je nespojí láska. Kdyby tato dřeva a kameny k sobě nepřiléhaly v určitém řádu, kdyby se pokojně nespojovaly, kdyby se tím, že k sobě přiléhají, jistým způsobem navzájem nemilovaly, nikdo by sem nevstoupil.

Když totiž v nějaké stavbě vidíš kameny a dřevo dobře spojené, vstoupíš bezpečně a nebojíš se zřícení. Pán Kristus chtěl vstoupit a přebývat v nás, a proto jako stavitel říkal: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali. Přikázání vám dávám, říká. Byli jste totiž staří, ještě jste mi netvořili dům, leželi jste ve své zřícenině. Abyste tedy byli vytrženi ze staroby své zříceniny, milujte se navzájem.

Uvažte tedy, milovaní, že tento dům se dosud buduje po celém světě, jak bylo předpovězeno a slíbeno. Když se totiž po zajetí stavěl dům, jak o tom mluví jiný žalm, říkalo se: Zpívejte Hospodinu novou píseň, zpívejte Hospodinu, celá země. Co tam bylo nazváno novou písní, to Pán nazval novým přikázáním. Co jiného totiž obsahuje nová píseň než novou lásku? Zpívat náleží tomu, kdo miluje. Hlasem tohoto zpěváka je vroucnost svaté lásky.

Sermo 336, In dedicatione ecclesiae, § 1. Latinský text v digitální edici na Augustinus.it; vlastní český překlad.
Ověřený zdroj četby

Vlastní doprovod

Kameny se nestávají domem tím, že každý z nich prohlásí, jak je pevný. Potřebují se dotýkat. Také naše schopnosti mohou sloužit společnému prostoru: tomu, aby se druhý nebál vstoupit.

Přejít k tichu ↓

Tomáš Kempenský / Mít rád bez podmínky odměny

Stará duchovní kniha se ptá velmi přímo, zda hledáme Ježíše, nebo jen to, co od něj dostáváme. Čtěme její přísný jazyk jako pozvání ke svobodě ve vztahu; lidská potřeba útěchy přitom může zůstat součástí modlitby.

Následování Krista
Vlastní český překlad z anglického překladu Williama Benhama · 4 odstavce · 413 slov

Ježíš má mnoho těch, kdo milují jeho nebeské království, ale málo těch, kdo nesou jeho kříž. Má mnoho těch, kdo hledají útěchu, ale málo těch, kdo přijímají soužení. Nachází mnoho společníků u svého stolu, ale málo při svém postu. Všichni se s ním chtějí radovat, málokdo je ochoten něco pro něho podstoupit. Mnozí následují Ježíše, aby jedli z jeho chlebů, ale málokteří proto, aby pili z kalicha jeho utrpení. Mnozí žasnou nad jeho zázraky, málokteří jej následují v potupě kříže. Mnozí milují Ježíše, dokud je nepotkávají těžkosti. Mnozí ho chválí a velebí, dokud od něho přijímají útěchu. Když se však Ježíš skryje a na malou chvíli se jim vzdálí, propadají buď stížnostem, nebo přílišné sklíčenosti.

Ti však, kdo milují Ježíše pro Ježíše samotného, a nikoli pro vlastní útěchu, ho velebí v každém soužení a úzkosti srdce stejně jako v největší útěše. A i kdyby jim nikdy útěchu nedal, přesto by ho stále chválili a stále mu děkovali.

Jakou moc má čistá láska k Ježíši, nesmíšená s žádným ziskem ani se sebeláskou! Neměli by se nazývat námezdníky všichni ti, kdo stále hledají útěchu? Neukazují se jako milovníci sebe samých spíše než Krista ti, kdo stále hledají vlastní zisk a prospěch? Kde se najde někdo, kdo by byl ochoten sloužit Bohu docela zdarma?

Vzácně se najde někdo tak duchovní, aby byl zbaven všech sobeckých myšlenek. Kdo totiž najde člověka opravdu chudého v duchu a svobodného od všech stvořených věcí? Jeho cena přichází zdaleka, až od končin země. Člověk může rozdat všechen svůj majetek, a přece to ještě není nic; může vykonat mnoho skutků pokání, a přece je to málo; může obsáhnout veškeré vědění, a přece zůstává daleko; a má-li velkou ctnost a horlivou zbožnost, přece mu mnoho chybí, totiž jedna věc, která je ze všech nejpotřebnější. Co je to? Aby poté, co se vzdal všeho ostatního, vzdal se i sebe, zcela vyšel ze sebe a neponechal si nic ze sebelásky; a aby poté, co vykonal všechno, o čem věděl, že je jeho povinností, měl za to, že nevykonal nic. Ať nepokládá za mnoho to, co by mohlo být vysoce ceněno, ale ať se pravdivě nazve neužitečným služebníkem, jak říká sama Pravda: Když vykonáte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci. Tehdy může být opravdu chudý a obnažený v duchu a říci s prorokem: Já jsem chudý a nuzný. A přece není nikdo bohatší než on, nikdo silnější, nikdo svobodnější. Umí se totiž vzdát sebe i všeho ostatního a být pokorný ve vlastních očích.

Následování Krista, kniha II, kapitola XI, § 1–4. Vlastní český překlad podle anglického znění Williama Benhama (The Imitation of Christ), Project Gutenberg, e-kniha č. 1653.
Ověřený zdroj četby

Vlastní doprovod

Zůstává mi poslední otázka: co dnes udělám prostě proto, že mám někoho rád? Takové drobné gesto může pomoci vyprovodit jednoho z našich vnitřních obchodníků.

Přejít k tichu ↓

Tomáš Špidlík / Spojení s Kristem nás spojuje s druhými

Tomáš Špidlík připomíná, že blízkost Bohu a blízkost druhým patří k sobě. Připojujeme krátkou citaci a parafrázi souvislosti. K delší četbě v knize se hodí oddíly Nový chrám a Mystické tělo Kristovo.

Katecheze o církvi
Krátká doslovná citace a samostatně označená parafráze · 1 odstavec · 18 slov

Z toho vyplývá, že čím více se člověk snaží spojit s Kristem, tím více se spojuje s druhými.

Přeložil Robert Svatoň. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2021, druhé vydání. ISBN EPUB 978-80-7412-423-5. Kapitola 1: Povolaní Otcem, Synem a Duchem Svatým, oddíl Mystické tělo Kristovo; související oddíl Nový chrám. Elektronické vydání bez pevného stránkování.

Vlastní parafráze souvislosti · 1 odstavec · 43 slov

Špidlík vysvětluje církev pomocí obrazu chrámu i těla. Jejím základem je přítomný Kristus. Rozdílnost lidí přitom může sloužit jednotě: každý má své povolání a své místo, podobně jako různé části těla. Tato jednota ještě není hotová; roste spolu s naším spojením s Kristem.

Vlastní doprovod

K dnešnímu evangeliu se tento obraz hodí právě tím, že nás vyvádí ze soukromého úklidu vlastního nitra. Otevřít se Bohu znamená učit se žít také s lidmi, které bychom si sami možná nevybrali.

Přejít k tichu ↓

Přímluvy

  1. Za církev, aby v ní lidé nacházeli bezpečí a přijetí. Ať máme odvahu přiznat chyby a naslouchat i těm, kteří se mezi námi necítí doma.
  2. Za lidi, kteří rozhodují o penězích, bydlení a práci. Ať za čísly vidí konkrétní lidi a pamatují na ty, kteří se sami nedokážou ozvat.
  3. Za všechny, kteří mají pocit, že si musí lásku zasloužit výkonem, užitečností nebo tím, že nikdy nikoho nezklamou. Ať potkají někoho, před kým mohou být sami sebou a také si odpočinout.
  4. Za nás a naše společenství. Ať poznáme, kde jsme ze vztahů udělali obchod, dokážeme dávat bez počítání a podržíme toho, kdo právě nemá sílu.
Ticho

Bože, udělej si ve mně místo.

Tak dlouho, jak potřebuješ.

Bože, udělej si ve mně místo.