Udělat místo. A podržet druhého.
Dnes slavíme posvěcení jednoho konkrétního chrámu v Římě. Lateránská bazilika je římskou katedrálou a znamením spojení místních církví. Mnozí z nás ji někdy viděli, někdo jen na fotografii. Přesto se její svátek týká i našeho malého společenství, naší kaple a lidí, se kterými se potkáváme každou neděli. Patříme do něčeho většího, než na co právě dohlédneme.
Když říkám, že nás ten krásný chrám v Římě drží všechny pohromadě, myslím právě na tohle. Na vědomí, že naše víra nezačala u nás a u nás také nekončí. Někdo nám ji předal. Někdo se za nás modlil, když jsme o tom ani nevěděli. Někdo nám udělal místo. A my můžeme podobně udělat místo dalším.
Do dnešního svátku ale vstupuje docela neklidné evangelium. Ježíš přichází do chrámu a převrací stoly. Dům jeho Otce zaplnilo obchodování. Tam, kde se má člověk setkávat s Bohem, zabírá prostor něco jiného. Ježíšovo jednání nás může zaskočit, zvlášť pokud jsme si zvykli představovat si ho jako někoho, kdo vždycky jen tiše přikývne.
Ten obraz můžeme obrátit i k sobě. Božím chrámem jsme také my a společně tvoříme jeho stavbu. Máme v sobě místo pro vztah, pro naslouchání, pro něco, co nelze převést na výsledek. Jenže se tam postupně nastěhuje spousta věcí. Starosti, obavy, potřeba mít poslední slovo. A také velmi šikovní vnitřní obchodníci. Ti se umějí tvářit docela zbožně.
Já udělám tohle, Bože, a ty se pak postaráš, aby mi vyšlo tamto. Já budu slušný, a život by se mnou měl zacházet slušně. Já druhému pomůžu, ale někde uvnitř si zapíšu, že mi to dluží. A když se očekávaná odměna nedostaví, přijde rozčarování. Vždyť jsem přece splnil svou část dohody. Jenže možná tu dohodu druhá strana vůbec neuzavřela.
Není na tom nic nepochopitelného. Potřebujeme odezvu, uznání a také spravedlivé zacházení. Má smysl domluvit se na odměně za práci a říct, co ve vztahu potřebujeme. Potíž začíná ve chvíli, kdy podle návratnosti měříme úplně všechno. Když už nemohu nic darovat. Když mě každá laskavost stojí další zápis do vnitřního účetnictví a každý člověk musí nějak obhájit, proč mu věnuji čas.
Podobně dokážeme obchodovat sami se sebou. Odpočinu si, až budu mít všechno hotové. Budu se mít rád, až se konečně změním. Smím mezi ostatní, pokud pro ně budu dost užitečný. Chrám se pak promění v provozovnu, kde se pořád něco vyrábí, ale nikomu se tam moc dobře nebydlí. Ani nám samotným. Občas by opravdu pomohlo některý ten stůl odnést.
V evangeliu ovšem Ježíš nezůstává u úklidu budovy. Mluví o chrámu svého těla, o smrti a vzkříšení. Učedníkům to dochází až později. I nám někdy smysl událostí dojde teprve s odstupem. Ježíš přináší naději, že ani rozbití nemusí být posledním slovem. Vztah s Bohem nestojí jen na tom, jak dobře jsme si svůj život uspořádali. Opírá se o něho, který znovu dává život.
A tak péče o náš chrám nemusí znamenat další velký projekt na vylepšení sebe. Může začít tím, že ho necháme vstoupit i tam, kde máme nepořádek. Pojmenujeme, co nás svazuje. Přiznáme si, za co čekáme zaplaceno. A dovolíme si být chvíli před Bohem bez nabídky vlastních zásluh. S tím, co právě máme, i s tím, co nám chybí.
Zároveň to není stavba pro jednoho. Ve společném domě potřebujeme různé lidi. Někoho, kdo umí naslouchat, někoho, kdo dovede něco opravit, i člověka, který připomene otázku, na niž jsme si zvykli nemyslet. Potřebujeme také ty, kteří právě nemohou nic nabídnout. Jejich místo mezi námi trvá. Nemusí si ho znovu odpracovat.
Možná se právě podle toho pozná, jak se nám daří budovat církev: zda v ní člověk může být pravdivě přítomný. Jestli smí říct, že nerozumí, že je unavený nebo že ho něco zranilo. Jestli společně uneseme i nepohodlnou pravdu. A zda umíme opravit, co jsme pokazili, místo abychom jen přemalovali prasklinu.
Dnes tedy můžeme pečovat o obojí. O prostor uvnitř sebe i o místo mezi námi. Někomu naslouchat bez přípravy vlastní odpovědi. Přijmout pomoc bez okamžitého splácení. Podržet člověka, kterému docházejí síly. Každý z nás je Božím chrámem. A když se navzájem neseme, roste i ten společný.
K dnešnímu svátku: Lateránská bazilika a znamení jednoty církve. Biblické souvislosti obrazu živého chrámu: Jan 2,19–22; 1 Kor 3,9–17; 1 Petr 2,4–5.
Kameny se nestávají domem tím, že každý z nich prohlásí, jak je pevný. Potřebují se dotýkat. Také naše schopnosti mohou sloužit společnému prostoru: tomu, aby se druhý nebál vstoupit.