AMDGK větší slávě Boží
Nabídnout pomoc · Lk 17,7–10

Jsme jenom
služebníci.

I když s něčím nesouhlasím, můžu začít nabídkou pomoci. O službě, obavách a ochotě naslouchat.

Snímek úvodní stránky projektu AI Vnučka Eliška z 10. listopadu 2026.
Snímek webu projektu AI Vnučka · 10. 11. 2026.
aivnucka.cz ↗
Lk 17,7–10Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: ‚Hned pojď a sedni si ke stolu‘? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“

Jsme jenom služebníci

„Jsme jenom služebníci.“ Vlastně je to hezký životní postoj. I ve chvíli, kdy se nám něco nelíbí a máme potřebu do toho vstoupit. Můžeme začít docela obyčejně: nabídnout pomoc.

V pátek jsme s Veronikou, mou kolegyní a dnes už i velmi blízkým člověkem, narazili na reportáž o „vnučce Elišce“, umělé inteligenci, se kterou si senioři mohou povídat. Shodli jsme se, že v tom vidíme velká rizika. Máme obavu, aby něco, co má pomáhat se samotou, nakonec člověka neodvádělo od skutečných lidí. Aby to nezačalo trhat vztahy, které tolik potřebuje.

Říkali jsme si, jestli s tím chceme něco udělat. A nabídli jsme pomoc garantce projektu, prezidentovi asociace i dalším lidem.

V sobotu dopoledne jsem už ale cítil, jak se ve mně zvedá bojovník. Tohle přece musím říct všem. Upozornit na to, ozvat se pořádně nahlas. Ty obavy mám dál. Jen si nad dnešním evangeliem uvědomuju, jak snadno se i s dobrou starostí o druhé můžu postavit nad ně. Já už vím, co je špatně. A teď vám to vysvětlím.

Jsem rád, že jsme začali nabídkou pomoci. Že jsme dokázali říct: Záleží nám na těch lidech. Něčeho se obáváme a rádi bychom s vámi hledali, jak jim opravdu prospět.

Možná právě takhle pro mě dnes vypadá služba. Pojmenovat obavu, naslouchat, nabídnout svoje zkušenosti a přiložit ruku k práci. Připustit, že taky nemusím vidět všechno. A nečekat, že mi za to někdo poděkuje.

„Jsme jenom služebníci.“ Je v tom i úleva. Nemusím všechno řídit a mít poslední slovo. Můžu udělat svůj díl.

Nabídnout pomoc a zůstat v rozhovoru

Ten obraz z evangelia není zrovna pohodlný. Člověk se vrátí z pole, má za sebou celý den práce, a ještě má připravit večeři. Když si představím jeho únavu, chtěl bych mu spíš přisunout židli. A právě s touhle lidskou zkušeností dnes čtu závěrečnou větu: Jsme jenom služebníci.

Pro sebe v ní slyším pozvání, abych si ze své služby nedělal nárok na druhé. Abych jim za každou pomoc nevystavoval neviditelný účet. Udělal jsem pro tebe tolik, tak teď uznej, že mám pravdu. Poděkuj mi. Poslechni mě. Takový účet se umí schovat i do docela dobré práce.

V pátek jsme s Veronikou narazili na projekt virtuální vnučky Elišky. Hodně se nás to dotklo. Oba se pohybujeme v sociálních službách a záleží nám na tom, jak se lidem žije. Umím si představit, jak příjemné může být, když na mě někdo má vždycky čas. A právě to ve mně současně vyvolává otázky.

Mám obavu, co se stane, když si osamělý člověk vytvoří silné pouto k hlasu, který je trpělivý a stále dostupný. Jestli mu pak skuteční lidé se svou únavou, zpožděním a nesouhlasem nebudou připadat zbytečně složití. Jsou to moje obavy a otázky. Nemám v ruce zkušenost každého člověka, který Elišku používá, a nemůžu za všechny předem rozhodnout, co prožívají.

První dopis Daniele proto obsahoval otázky: jak se sleduje citové připoutání, jak projekt podporuje skutečné vztahy a co člověk ví o předávání svých sdělení dál. Součástí našeho přístupu byla nabídka pomoci. Zkušenosti ze své práce můžeme přinést do společného hledání, aniž bychom hned měli hotové všechny odpovědi.

Jenže v sobotu dopoledne jsem v sobě cítil i něco jiného. Chuť se proti tomu pořádně postavit. Říct to všem. Když mám silné přesvědčení, začne se mi svět docela rychle rozdělovat na ty, kteří už to pochopili, a ty ostatní. A někde cestou se ztratí zvědavost. Už se neptám, abych slyšel odpověď. Ptám se tak, aby druhý uznal tu moji.

Tohle je pro mě dnes důležité místo evangelia. Mohu mít vážný důvod k nesouhlasu a současně potřebuji hlídat, jak s tím nesouhlasem zacházím. Dobrá starost sama o sobě nezaručí dobrý rozhovor. I když mi záleží na zranitelných lidech, můžu přestat vidět člověka, kterému právě píšu.

Nabídka pomoci mě vrací ke konkrétnosti. Co vlastně mohu přinést? Může to být zkušenost z domova, otázka, kterou zatím nikdo nepoložil, nebo ochota společně se podívat na to, jak se lidem daří po delší době. A někdy to může být také ochota připustit, že druhý na část mých otázek už myslí. I to se dozvím, jen když ho nechám domluvit.

Daniela odpověděla včera večer. Píše o snaze podporovat skutečné kontakty, o souhlasu člověka i o tom, že dlouhodobé dopady zatím nedokážou spolehlivě vyhodnotit. Ta odpověď moje otázky všechny neuzavírá. Dává ale rozhovoru další obsah. Níže proto přikládám oba dopisy, aby zazněly oba hlasy a každý si je mohl přečíst vedle sebe.

Služba pro mě zahrnuje i tuhle ochotu zůstat u otevřené věci. Nemusím mít hned vítěze a poraženého. Mohu dál říkat, co mi připadá problematické, a přitom naslouchat tomu, co slyším zpátky. Mohu být důsledný, aniž bych si druhého přestal vážit. A mohu změnit část svého názoru, když pro to dostanu dobrý důvod.

Ta věta je ovšem také o mém místě. Jsem jeden z těch, kdo mohou přispět. Nemusím všechno unést, všechny přesvědčit a celý problém vyřešit do večera. Smím znát svoje hranice, odpočinout si a přijmout pomoc. Služebník potřebuje druhé stejně jako ti, kterým slouží. Možná právě tahle zkušenost nás drží blízko sobě.

A pak je tu vděčnost. Poděkování potěší a v našich vztazích má svoje místo. Jen na něm nemusí stát smysl toho, co dělám. Mohu něco nabídnout, i když to druhý nepřijme podle mé představy. Mohu udělat svůj díl a nechat mu svobodu. Dnes bych se to chtěl učit právě tady: říct poctivě svou obavu, nabídnout pomoc a zůstat ochotný slyšet odpověď.

Dopis a odpověď

Otázky, které jsem poslal odborné garantce projektu Daniele Luskové, a její odpověď. Dva hlasy v jednom rozhovoru. Znění e-mailů zachovávám; vynechány jsou kontaktní údaje, obrázky v podpisech a opakování předchozího vlákna.

Dopis Daniele

Jakub Žákavec · 7. listopadu 2026
Předmět: Vnučka Eliška

Dobrý den, Danielo,

narazili jsme na projekt Vnučka Eliška a všiml jsem si, že u něj působíte jako garantka. Obracím se proto právě na Vás a věřím, že mi pomůžete objasnit několik otazníků, které ve mně projekt vyvolává.

Sám se věnuji technologiím v sociálních službách a rozumím snaze pomoci lidem, kteří prožívají osamělost. Největší obavu ale mám z citové závislosti. Pokud člověku nabídneme stále dostupnou, trpělivou a vstřícnou „vnučku“, může k ní získat velmi silné pouto. Co když pak začne dávat přednost jí před skutečnými lidmi? A co pro něj bude znamenat, když Eliška přestane fungovat, změní své chování nebo o ni přijde?

Zkušenosti mladých lidí s AI společníky mi připadají jako důvod brát tyto otázky vážně. Americký průzkum Common Sense Media z roku 2025 zjistil, že třetina dospívajících uživatelů AI společníků alespoň někdy dala při rozhovoru o důležité nebo vážné věci přednost AI před člověkem. Většina přitom stále tráví více času se skutečnými přáteli — samotný průzkum tedy nedokládá závislost, ale ukazuje, že AI už vstupuje do prostoru důvěrných vztahů.

Také výzkum MIT a OpenAI zaznamenal souvislost mezi intenzivnějším používáním chatbota a větší citovou závislostí, osamělostí a problematickým užíváním. Neprokazuje, že tyto potíže způsobila samotná AI, ale považuji to za důležitý varovný signál. Americká psychologická asociace navíc upozorňuje, že vstřícnost a přitakávání AI společníků mohou podporovat silné připoutání, zatímco skutečné vztahy zahrnují také nesouhlas a hranice.

Výsledky u mladých lidí samozřejmě nemůžeme automaticky přenést na seniory ani na Elišku. Přesto bych čekal, že právě u služby pro osamělé lidi bude prevence takového připoutání jednou z hlavních otázek. Jak poznáte, že už člověk na Elišce začíná být závislý? Sledujete také, zda kvůli ní neomezuje kontakt s okolím? A jak v takové situaci postupujete, aby případné omezení služby neprožil jako ztrátu blízkého člověka? Samotné označení „vnučka“ ve mně tyto obavy zesiluje.

Někde jsem četl myšlenku, že technologie mají pomáhat vytvářet prostor pro skutečné vztahy. Zajímá mě proto, podle čeho ověřujete, že Eliška člověku pomáhá k větší blízkosti s druhými. Byl bych nerad, kdyby spokojenost s rozhovorem nebo množství času u obrazovky zakryly, že člověk zůstává se svou samotou dál sám.

Podobně přemýšlím o upozorněních pro personál, například na smutek. Kdo na ně reaguje a kde na to vezme čas? Pokud pečovatelky už teď sotva stíhají, samotné upozornění jim prostor pro setkání nevytvoří. Jak s tím projekt počítá v běžném provozu?

A nakonec důvěra: ví člověk, který se Elišce svěřuje, co se z rozhovoru dozví někdo další? Může ovlivnit, co předá personálu? I dobře míněná pomoc může zranit, pokud člověk zjistí, že jeho důvěrné sdělení zná někdo, komu je sám svěřit nechtěl.

Píšu Vám, protože mi na smysluplném využití technologií v péči záleží. Právě jako garantky bych se Vás rád zeptal, jak tyto hranice nastavujete a jaké zkušenosti už máte z praxe. Budu rád, když mi pomůžete těmto otázkám lépe porozumět.

Děkuji a přeji hezký den.

(S)mějme se rádi

Jakub Žákavec

Odpověď Daniely Luskové

Ing. Daniela Lusková, MPA, MHA · 9. listopadu 2026
Předmět: Re: Vnučka Eliška

Dobrý den Jakube,

moc děkuji za otázky k projektu. Jsou to témata, která jsme při odborné přípravě a pilotním ověřování Elišky řešili i my.

Rizika citového připoutání jsme si vědomi, zatím je to ale oblast, kterou u našeho projektu vzhledem k jeho krátkému trvání nedokážeme spolehlivě vyhodnotit, a dosavadní výzkumy mají svá omezení. Současně je důležité odlišovat obecnou debatu o AI společnících od konkrétního nastavení asistivní technologie pro seniory, o niž se snažíme. Kladu si stejné otázky jako Vy, stejně jako my všichni, kdo se tím zabýváme. Vnímám je proto jako důležitý podnět k opatrnému vývoji, průběžnému vyhodnocování a nastavování ochranných mechanismů.

Výzkum MIT Media Lab a OpenAI z roku 2025 pracoval v randomizovaném čtyřtýdenním experimentu s 981 účastníky. Samotné experimentální podmínky neprokázaly významné zhoršení sledovaných psychosociálních ukazatelů, ale intenzivnější dobrovolné používání bylo spojeno s horšími výsledky, včetně vyšší emoční závislosti a problematického užívání. Autoři sami upozorňují, že jde o oblast, která potřebuje další výzkum. Proto bych výsledky nepřenášela mechanicky na seniory, ale beru je jako důvod k vytvoření konkrétních ochranných mechanismů.

Stejně tak průzkum Common Sense Media je důležitým varovným signálem, ale týká se amerických dospívajících ve věku 13 až 17 let, nikoli seniorů. Zajímavé přitom je, že 67 % respondentů hodnotilo rozhovory s AI společníky jako méně uspokojivé než rozhovory s reálnými přáteli.

I to ukazuje, že je potřeba rozlišovat mezi používáním technologie a skutečným nahrazováním lidského vztahu.

Naším východiskem je, že Eliška nemá lidské vztahy nahrazovat. Takto to komunikujeme a Eliška sama upozorňuje, že není člověk. Má být podpůrnou technologií pro kontakt, aktivizaci a denní režim a seniora vrací k reálnému světu a lidem. V pilotu jsme například zaznamenali situaci, kdy klientce se špatnou ranní náladou doporučila mimo jiné účast na aktivitách zařízení a zavolat někomu blízkému. Klientka následně hodnotila, že ji rozhovor povzbudil k aktivnějšímu prožití dne. To je pro mne dobrý příklad směru, kterým má technologie působit, nikoli důkaz, že už máme otázku osamělosti vyřešenou.

Myšlenku, že technologie mají vytvářet prostor pro lidské vztahy, jsem v této konkrétní formulaci nezaznamenala, proto si nejsem jistá, v jakém kontextu byla použita. Ani nemáme ambici slibovat, že u každého jednotlivého volajícího dokážeme rozšíření jeho vztahů prokázat. Naším cílem je, aby AI Vnučka pomáhala zmírňovat samotu, dokázala na rizikové situace upozornit rodinu či sociální službu a podle možností člověka podporovala kontakt s jeho přirozeným okolím. Především rodina je pro nás důležitým bodem, ke kterému AI Vnučka prostřednictvím rozhovoru člověka vztahuje.

Dokážeme sledovat nejen počet či délku hovorů a subjektivní spokojenost, ale také změnu kontaktu s rodinou, blízkými a pracovníky služby, případné vytlačování běžných aktivit, výrazné prodlužování nebo zvyšování frekvence hovorů a známky nepřiměřeného vztahového připoutání, za předpokladu, že takové sledování senior odsouhlasí. Sledování je založeno na vyhodnocování rozhovorů; jiný mechanismus v tuto chvíli nemáme k dispozici. Pokud by takové signály vznikaly, člověk sám, jeho rodina nebo sociální služba dostanou informaci a budeme společně hledat vhodné řešení. Zatím to nebylo třeba. Nechceme vytvořit model „čím více, tím lépe“. Komunikační společník je jen jednou z rolí technologie, ostatní role považujeme za neméně důležité.

Máte pravdu i v tom, že pojmenování „vnučka“ samo o sobě vztahový rozměr zesiluje. Proto je důležitá transparentnost. V připravovaných scénářích Eliška výslovně sděluje: „Nejsem člověk. Jsem digitální hlasová asistentka.“ Respektuje také odmítnutí hovoru. To považuji za důležitou hranici proti vytváření iluze, že na druhé straně je skutečný člověk. Garantem jsem v tomto projektu zejména proto, že zaručuji etiku, a ta byla technologickým partnerem vždy respektována. Za projektem stojí tým lidí, kterým záleží na jeho smysluplném a dlouhodobém rozvoji a kteří vytvářejí strukturu pro další péči o technologii. I v tomto směru se snažíme myslet na její dlouhodobou udržitelnost.

K upozorněním pro personál souhlasím s Vaší námitkou, že časové a personální kapacity jsou a budou omezené. Naší snahou proto je, aby upozornění byla skutečně smysluplná a nezvyšovala zbytečně zátěž rodiny či sociální služby. Teprve praxe ukáže, jak dobře se nám podaří tuto rovnováhu nastavit. Technologie může pomoci zachytit situaci, kterou bychom jinak nezachytili, sama ale nevytvoří pracovní kapacitu ani nevyřeší všechny výzvy, které nás v souvislosti se stárnutím populace a rostoucími nároky na péči čekají. AI Vnučka péči nenahrazuje, ale doplňuje ji; je jedním dílkem celé skládačky a takto ji také komunikujeme navenek.

Velmi vážně bereme také otázku důvěry a soukromí. Naším partnerem je renomovaná právnická společnost, která se AI vysloveně zabývá. I její zástupce projekt zaujal. Máme velmi podrobný informovaný souhlas, klient si volí, jestli chce hovor přepisovat a ukládat pro pozdější potřeby rodiny a vyhodnocování v čase.

Pilot nám dal povzbudivé zkušenosti. Ověřovali jsme především reakce seniorů a praktickou použitelnost. Zpětná vazba byla pozitivní v oblastech srozumitelnosti, příjemného způsobu komunikace, personalizace a respektování zakázaných témat. Dlouhodobé dopady, včetně osamělosti, vztahů, autonomie a rizika závislosti, budeme systematicky vyhodnocovat v další fázi.

Snad jsem Vám, Jakube, na vše odpověděla. Držte Elišce palce. I já Vám přeji mnoho sil a úspěchů ve Vaší práci – lidí, kterým záleží na kvalitě péče a jejím dalším rozvoji, je potřeba.

S úctou

Ing. Daniela Lusková, MPA, MHA

Duchovní četba

Dvě souvislé četby o službě a způsobu, jak jednat s druhými: Tomáš Kempenský a František Saleský. Doplňuje je krátká citace z knihy Jacquese Philippa a označená parafráze.

Tomáš Kempenský / Sloužit společnému dobru a nést břemena druhých

Služba podle Tomáše Kempenského začíná láskou a pokračuje velmi konkrétně: pomáhat si, nést společně svá břemena a připustit, že i moje chyby musejí druzí snášet. Četba tvoří dvě krátké navazující kapitoly.

Následování Krista
Dvě celé bezprostředně navazující kapitoly; vlastní český překlad z volného anglického překladu Williama Benhama z roku 1886.
Rozsah četby: 7 odstavců · 465 slov.

I,15 — Skutky lásky

Pro žádné světské dobro ani z lásky k žádnému člověku se nesmí dělat zlo. Kvůli pomoci trpícímu však někdy musí být dobrý skutek odložen nebo nahrazen lepším; tak se totiž dobrý skutek neruší, ale zdokonaluje. Bez lásky žádný skutek neprospívá. Cokoli se však koná z lásky, přináší dobré ovoce, i kdyby to bylo nepatrné a bez uznání. Bůh totiž hledí spíše na to, co člověk dokáže vykonat, než na velikost jeho skutku.

Mnoho činí ten, kdo mnoho miluje. Mnoho činí ten, kdo činí dobře. Dobře činí ten, kdo slouží společnému dobru spíše než svému vlastnímu. Často se jeví jako láska něco, co je spíše tělesností, protože to vyrůstá z přirozené náklonnosti, svévole, naděje na odplatu nebo touhy po zisku.

Kdo má pravou a dokonalou lásku, nijak nehledá vlastní prospěch, ale touží, aby byl ve všem oslaven jedině Bůh. Nikomu nezávidí, protože netouží po sobecké radosti. Nechce se radovat sám v sobě, ale touží po blaženosti v Bohu jako nejvyšším dobru. Dobro nepřipisuje nikomu kromě Boha, pramene, z něhož všechno dobro vychází, a cíle, pokoje a radosti všech svatých. Kdo má alespoň jiskru pravé lásky, opravdu poznal, že všechny světské věci jsou plné marnosti.

I,16 — Snášet nedostatky druhých

To, co člověk nemůže napravit u sebe nebo u druhých, má trpělivě snášet, dokud Bůh nerozhodne jinak. Uvažuj, zda to snad není lepší pro tvé osvědčení a trpělivost, bez níž mají naše zásluhy jen malou cenu. Když však takové překážky nalézáš, pros Boha, aby tě laskavě podpíral a tys je dokázal snášet s dobrou vůlí.

Jestliže někdo ani po jednom či dvojím napomenutí nechce poslouchat, nepři se s ním, ale svěř všechno Bohu, aby se v jeho služebnících uskutečnila jeho vůle a projevila jeho čest. On totiž dobře ví, jak proměnit zlo v dobro. Snaž se trpělivě snášet chyby a slabosti druhých, ať jsou jakékoli, protože také ty máš mnoho věcí, které musejí snášet druzí. Nedokážeš-li ze sebe učinit takového člověka, jakým bys chtěl být, jak bys mohl druhého utvářet podle svého zalíbení? Ochotně bychom viděli druhé dokonalé, a přitom nenapravujeme své vlastní nedostatky.

Chceme, aby byli druzí přísně napravováni, ale sami se napravovat nenecháme. Svoboda druhých se nám nelíbí, ale neseme nelibě, když mají být odepřena naše vlastní přání. Žádáme pravidla, která by omezovala druhé, ale sami se nechceme nechat omezit v ničem. Tak se jasně ukazuje, jak zřídka vážíme bližního na stejných vahách jako sebe. Kdyby byli všichni lidé dokonalí, co bychom pak mohli od druhých snášet pro Boha?

Bůh to však uspořádal tak, abychom se učili nést břemena jedni druhých. Nikdo totiž není bez nedostatku, nikdo bez břemene, nikdo si sám nestačí a nikdo není sám dost moudrý. Máme se tedy navzájem snášet, těšit, pomáhat si, poučovat se a napomínat. Jakou má kdo sílu, se nejlépe ukáže v protivenství. Takové okolnosti totiž člověka nečiní slabým, ale ukazují, jaký je.

Thomas a Kempis, The Imitation of Christ, první kniha, celé kapitoly XV: Of Works of Charity a XVI: Of Bearing With the Faults of Others. Překlad William Benham. London: J. C. Nimmo, 1886. Elektronická edice Internet Sacred Text Archive; lokalizace podle knihy a kapitol, bez ověřeného stránkování tištěné předlohy.
Zdroj četby · kapitola 15 ↗
Zdroj četby · kapitola 16 ↗

Vlastní doprovod

Tomáš mluví o vzájemnosti: i já potřebuji, aby mě druzí nesli. Služba tak začíná mezi lidmi, kteří si navzájem pomáhají. Nemusím stát nad nimi, abych mohl být užitečný.

Přejít k tichu ↓

František Saleský / Pevnost bez hněvu: jak se postavit zlu a přitom zůstat bližním

František Saleský se ptá, jak zacházet s vlastním rozhořčením, když nám záleží na dobré věci. Jeho rada doplňuje dnešní evangelium: služba potřebuje pevnost i způsob jednání, který druhého zbytečně nezraní.

Filotea (Úvod do zbožného života)
Souvislý úryvek; vlastní český překlad z francouzského vydání z roku 1832, nikoli převzetí současného českého překladu.
Rozsah četby: 6 odstavců · 289 slov.

Když svatý a slavný patriarcha Josef posílal své bratry z Egypta do otcova domu, dal jim jedinou radu: „Nehněvejte se cestou.“ Říkám ti to také, Filoteo: tento strastiplný život je jen cestou, kterou máme projít do nebe. Nehněvejme se tedy cestou jedni na druhé; kráčejme se svými bratry a společníky mírně, pokojně, jako dobří přátelé.

Říkám to jasně a bez jakékoli výjimky: pokud možno se vůbec nehněvejte a pod žádnou záminkou neotvírejte hněvu dveře svého srdce. Svatý Jakub totiž říká, že lidský hněv nepůsobí Boží spravedlnost.

Je pravda, že máme odporovat zlu a potlačovat neřesti těch, kdo nám byli svěřeni, vytrvale a pevně, ale také s mírností a klidem. Nic neuklidní rozzuřeného slona tolik jako pohled na malé jehně; a nic netlumí dělové rány lépe než vlna.

Napomenutí, které vychází pouze z rozumu, je vždy přijímáno lépe než takové, do něhož se s rozumem vměšuje vášeň. Člověk se totiž snadno nechá vést rozumem, jemuž přirozeně podléhá, ale nesnese, aby nad ním někdo vládl svou vášní. Proto se rozum, který se chce posílit vášní, stává odporným a ztrácí nebo alespoň oslabuje vlastní autoritu, když si bere na pomoc její tyranii.

Když panovníci za míru navštěvují své země se svým dvorem, lidé tím bývají poctěni a potěšeni. Když však přicházejí v čele svých vojsk, třeba i pro veřejné dobro, jejich průchod je vždy tíživý a škodlivý. Ačkoli totiž nechávají vojáky přísně dodržovat vojenskou kázeň, nelze zabránit všem nepřístojnostem, jejichž obětí se stává pokojný obyvatel.

Podobně: dokud vládne rozum a pokojně rozdílí trest i výtku, třeba přísně a přesně, každý jej miluje a schvaluje. Když však s sebou vede hněv, prudkost a násilí, které svatý Augustin nazývá jeho vojáky, vzbuzuje více strachu než lásky a jeho vlastní srdce zůstává pošlapané a zraněné.

François de Sales, Introduction à la vie dévote, III. část, kapitola VIII: De la douceur envers le prochain, et du remède contre la colère. Lyon / Paris: Perisse frères, 1832, s. 213–215.
Zdroj četby ↗

Vlastní doprovod

Z této staré řeči si beru otázku po způsobu: dokážu zůstat pevný v tom, na čem mi záleží, a přitom nenechat rozhořčení rozhodovat za mě? Obraz slona a jehněte patří k autorově dobové řeči; já v něm čtu pozvání k mírnosti.

Přejít k tichu ↓

Jacques Philippe / Dobrý úmysl potřebuje i dobrý způsob

Také při nabídce pomoci stojí za pozornost, co se odehrává v nás. Následující kniha byla vybrána z Jakubovy duchovní četby.

Hledej pokoj a zůstávej v něm
Krátká přímá citace a označená parafráze; pro další souvislou četbu otevřít knihu na s. 52–57.
Rozsah četby: 1 odstavec · 17 slov.

Jinak řečeno, dávat pozor nejen na to, co chceme, nýbrž i na to, jak toho chceme dosáhnout.

Jacques Philippe, Hledej pokoj a zůstávej v něm. Přeložila Kateřina Lachmanová. Praha: Paulínky, 2020, 3. přepracované vydání. ISBN 978-80-7450-361-0. Část Jak reagovat na to, co nás připravuje o pokoj, oddíl 11: Chyby a nedostatky druhých, s. 52–56; citace s. 54. Navazuje oddíl 12: Trpělivost s bližními, s. 56–57.

Vlastní parafráze ověřené pasáže · 3 odstavce · 96 slov

Následující odstavce nejsou doslovným textem autora.

Philippe upozorňuje, že nás může zneklidnit chování druhého, i když sami o nic nepřicházíme. Jde nám o jeho dobro, o rodinu nebo o společenství. Právě přesvědčení, že sledujeme správný cíl, nás pak snadno vede k netrpělivému prosazování vlastní představy.

Autor vybízí zkoumat vedle cíle také prostředky. Pomáhat máme podle své odpovědnosti, s mírností, trpělivostí a důvěrou. Výsledek ale nemáme plně v rukou. Přijmout tuto mez znamená nechat Bohu prostor a dopřát druhému čas.

Také touha po změně potřebuje očišťování: dobrý úmysl se může mísit s potřebou mít okolí podle sebe. Pokojné srdce pomáhá tento rozdíl rozeznat.

Pro další souvislou četbu: Hledej pokoj a zůstávej v něm, s. 52–57. Z knihy zde uvádíme krátkou citaci, nikoli dlouhý doslovný výňatek.

Přejít k tichu ↓

Ticho

Bože, pomoz mi sloužit a naslouchat.

Tak dlouho, jak potřebuješ.

Bože, pomoz mi sloužit a naslouchat.