Nejdřív si všimnout
Deset lidí stojí opodál a volá o pomoc. Ježíš je posílá ke kněžím a oni se vydají na cestu. Uzdravení přichází cestou. Potom se jeden z nich vrací. Evangelista u něj zachytí docela malý okamžik: zpozoroval, že je uzdraven. Než padne na zem a poděkuje, něco uvidí. Vlastní život už v té chvíli vypadá jinak.
O těch devíti nevíme, co si uvědomovali ani proč se nevrátili. Nechci jim do hlavy vkládat nevděk nebo nevšímavost. Ta věta mě vede spíš ke mně samotnému. Jak dlouho někdy trvá, než mi dojde, že už je něco jinak? Že už nenesu všechno sám? Že se někdo ozval, že mi někdo pomohl, že se něco z toho, o co jsem prosil, skutečně stalo?
Věcí, které ještě nejsou v pořádku, si všímám poměrně snadno. Připomínají se samy. Co se povedlo, bývá tišší. Někdo něco zařídí a já už řeším další úkol. Někdo ustoupí a já si toho ani nevšimnu. Někdo mě vyslechne a já odcházím s pocitem, že jsem si to vlastně srovnal sám. Vděčnost pak nemá z čeho vyrůst, protože jsem přehlédl člověka, přes kterého pomoc přišla.
V posledních dnech si podobně všímám i toho, jak se míjíme ve slovech. Já něco řeknu, docela přesně vím, co tím myslím, a předpokládám, že druhý slyší totéž. Jenže on má svoje zkušenosti, svoje otázky a možná zrovna jen chvilku na přečtení. Z několika vět mu vystoupí jiná věta než mně. A najednou si každý neseme trochu jiný příběh.
Včera se to ukázalo kolem AI vnučky Elišky. Jedna paní, se kterou si myslím, že jsme si názorově blízko, mi přála hodně štěstí s projektem. Pochopila, že do něj jdeme. Přitom jsme s Veronikou chtěli říct, že v něm vidíme velká rizika a že nám záleží na lidech, kterých se týká. Nabídli jsme pomoc a rozhovor o těchto obavách. Jenže nabídnout pomoc mohlo v jejích uších znamenat přidat se k projektu.
Tak to zkusím říct ještě jednou a jednoduše: do projektu Elišky nevstupujeme. Nepřipadá nám šťastný a máme obavu zejména o skutečné lidské vztahy. Zároveň chceme být schopní mluvit s lidmi, kteří za ním stojí, a hledat, jak lidem v samotě opravdu pomoci. Tohle byl smysl nabídky. A jestli z mého textu vyznělo něco jiného, potřebuji to dovysvětlit.
Není nutné hledat viníka. Můžu se podívat i na svůj vysílač. Možná jsem důležitou větu schoval mezi tři jiné. Možná jsem spoléhal na souvislosti, které druhý nemohl znát. Můžu svou myšlenku říct znovu, kratšími slovy. A nemusím přitom začínat větou: „Vždyť jsem to přece napsal jasně.“ Ta obvykle k lepšímu spojení moc nepomůže.
Stejně potřebuju zkontrolovat svůj přijímač. Když čtu něco, s čím nesouhlasím, někdy už po první větě připravuju odpověď. Zbytek se ke mně dostane jen napůl. Jindy si pod známým slovem automaticky představím to svoje. Pomáhá mi obyčejné ověření: „Jestli ti dobře rozumím, myslíš tím…“ Druhý pak může doplnit i něco, co bych si sám nedomyslel.
Samaritán se vrací k tomu, od koho pomoc dostal. Pro mě je v tom dnes také pozvání vracet se ke konkrétním lidem. K tomu, kdo mi včera něco říkal. K tomu, jehož pomoc už beru jako samozřejmost. K člověku, o kterém mám hotový názor, a přitom jsem se ho ještě nezeptal. Nemusím stihnout napravit všechna nedorozumění. Jeden poctivý návrat může pro dnešek stačit.
A stejně se můžu na chvíli vrátit k Bohu. Rozhlédnout se po svém dni a dovolit si uvidět i to, co funguje, co mě drží a kdo je se mnou. I když zůstává dost toho těžkého. Možná teprve potom přijde obyčejné děkuju, které nemusím vyrábět z povinnosti. Už vím komu a za co.
Dnes mají svátek Martinové. Tak na ně nezapomeňme. Někdy je krátká zpráva nebo telefonát docela dobrý způsob, jak dát najevo: všiml jsem si tě. Jsem rád, že jsi. Všem Martinům všechno dobré. AMDG.
Vysílač může být stejný a přesto jeden člověk zaslechne něco jiného než druhý. Augustin zve k pozornosti, která u prvního dojmu nekončí.