AMDGK větší slávě Boží
Všimnout si · Lk 17,11–19

Co vysílám
a co slyšíš.

Než poděkujeme, potřebujeme si všimnout. A než odpovíme, možná se ještě jednou zaposlouchat.

Vysílač posílá hladkou modrou vlnu, k přijímači přichází proměněná a hranatá.
Co vysílám, nemusí být to, co druhý slyší.
Lk 17,11–19Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“

Co vysílám a co slyšíš

Tohle evangelium obvykle čteme jako příběh o vděčnosti. Dnes mě ale zaujalo něco před ní: „Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven…“ Všiml si. Něco se změnilo. Někdo mu pomohl. A on se vrátil.

O těch ostatních nevíme, co jim běželo hlavou. Mně to ale připomíná, jak snadno mi něco důležitého unikne. Dobro, které pro mě někdo udělal. Změna, po které jsem dlouho toužil. Nebo to, co se mi druhý pokouší říct.

Včera mi jedna paní, se kterou si myslím, že jsme na podobné vlně, přála hodně štěstí s Eliškou. Pochopila, že do projektu AI vnučky jdeme. Nejdeme. S Veronikou v něm dál vidíme velká rizika, zvlášť pro skutečné vztahy. Nabídka pomoci a ochota mluvit o našich obavách mohly vyznít jako podpora projektu.

Vysílač a přijímač. Já mám jasno, co vysílám. Druhý ale může zachytit něco úplně jiného. A platí to i obráceně. Taky někdy slyším hlavně to, co už čekám.

Nemusíme se každým nedorozuměním dlouho trápit. Můžeme se zastavit, dovysvětlit, zeptat se: „Rozumím ti dobře?“ A všimnout si i toho dobrého, co se k nám už dostalo.

A dnes si všimněme také Martinů. Mají svátek. Tak všem Martinům všechno dobré a dost lidí, se kterými si budou rozumět.

Nejdřív si všimnout

Deset lidí stojí opodál a volá o pomoc. Ježíš je posílá ke kněžím a oni se vydají na cestu. Uzdravení přichází cestou. Potom se jeden z nich vrací. Evangelista u něj zachytí docela malý okamžik: zpozoroval, že je uzdraven. Než padne na zem a poděkuje, něco uvidí. Vlastní život už v té chvíli vypadá jinak.

O těch devíti nevíme, co si uvědomovali ani proč se nevrátili. Nechci jim do hlavy vkládat nevděk nebo nevšímavost. Ta věta mě vede spíš ke mně samotnému. Jak dlouho někdy trvá, než mi dojde, že už je něco jinak? Že už nenesu všechno sám? Že se někdo ozval, že mi někdo pomohl, že se něco z toho, o co jsem prosil, skutečně stalo?

Věcí, které ještě nejsou v pořádku, si všímám poměrně snadno. Připomínají se samy. Co se povedlo, bývá tišší. Někdo něco zařídí a já už řeším další úkol. Někdo ustoupí a já si toho ani nevšimnu. Někdo mě vyslechne a já odcházím s pocitem, že jsem si to vlastně srovnal sám. Vděčnost pak nemá z čeho vyrůst, protože jsem přehlédl člověka, přes kterého pomoc přišla.

V posledních dnech si podobně všímám i toho, jak se míjíme ve slovech. Já něco řeknu, docela přesně vím, co tím myslím, a předpokládám, že druhý slyší totéž. Jenže on má svoje zkušenosti, svoje otázky a možná zrovna jen chvilku na přečtení. Z několika vět mu vystoupí jiná věta než mně. A najednou si každý neseme trochu jiný příběh.

Včera se to ukázalo kolem AI vnučky Elišky. Jedna paní, se kterou si myslím, že jsme si názorově blízko, mi přála hodně štěstí s projektem. Pochopila, že do něj jdeme. Přitom jsme s Veronikou chtěli říct, že v něm vidíme velká rizika a že nám záleží na lidech, kterých se týká. Nabídli jsme pomoc a rozhovor o těchto obavách. Jenže nabídnout pomoc mohlo v jejích uších znamenat přidat se k projektu.

Tak to zkusím říct ještě jednou a jednoduše: do projektu Elišky nevstupujeme. Nepřipadá nám šťastný a máme obavu zejména o skutečné lidské vztahy. Zároveň chceme být schopní mluvit s lidmi, kteří za ním stojí, a hledat, jak lidem v samotě opravdu pomoci. Tohle byl smysl nabídky. A jestli z mého textu vyznělo něco jiného, potřebuji to dovysvětlit.

Není nutné hledat viníka. Můžu se podívat i na svůj vysílač. Možná jsem důležitou větu schoval mezi tři jiné. Možná jsem spoléhal na souvislosti, které druhý nemohl znát. Můžu svou myšlenku říct znovu, kratšími slovy. A nemusím přitom začínat větou: „Vždyť jsem to přece napsal jasně.“ Ta obvykle k lepšímu spojení moc nepomůže.

Stejně potřebuju zkontrolovat svůj přijímač. Když čtu něco, s čím nesouhlasím, někdy už po první větě připravuju odpověď. Zbytek se ke mně dostane jen napůl. Jindy si pod známým slovem automaticky představím to svoje. Pomáhá mi obyčejné ověření: „Jestli ti dobře rozumím, myslíš tím…“ Druhý pak může doplnit i něco, co bych si sám nedomyslel.

Samaritán se vrací k tomu, od koho pomoc dostal. Pro mě je v tom dnes také pozvání vracet se ke konkrétním lidem. K tomu, kdo mi včera něco říkal. K tomu, jehož pomoc už beru jako samozřejmost. K člověku, o kterém mám hotový názor, a přitom jsem se ho ještě nezeptal. Nemusím stihnout napravit všechna nedorozumění. Jeden poctivý návrat může pro dnešek stačit.

A stejně se můžu na chvíli vrátit k Bohu. Rozhlédnout se po svém dni a dovolit si uvidět i to, co funguje, co mě drží a kdo je se mnou. I když zůstává dost toho těžkého. Možná teprve potom přijde obyčejné děkuju, které nemusím vyrábět z povinnosti. Už vím komu a za co.

Dnes mají svátek Martinové. Tak na ně nezapomeňme. Někdy je krátká zpráva nebo telefonát docela dobrý způsob, jak dát najevo: všiml jsem si tě. Jsem rád, že jsi. Všem Martinům všechno dobré. AMDG.

Duchovní četba

Augustin o pozorném vnímání, Benedikt o naslouchání všem a krátká citace Rosenberga o porozumění. První dvě četby jsou vlastní české překlady historických textů; Rosenberga doplňuje výslovně označená parafráze.

Augustin z Hippo / Stejný svět vidíme, ale nemusíme mu stejně naslouchat

Augustin se ptá stvořeného světa po Bohu. Dochází k rozdílu mezi pouhým pohledem a pozorností, která se ptá. Není to jeho výklad dnešního evangelia, ale blízká zkušenost všímavosti.

Vyznání, kniha X, kapitola 6, oddíly 9–10
Souvislý úryvek ve vlastním českém překladu podle historického anglického překladu E. B. Puseyho. Volné dílo.
Rozsah četby: 4 odstavce · 375 slov.

A co je to? Ptal jsem se země a odpověděla mi: ‚Já jím nejsem.‘ A všechno, co je na ní, vyznalo totéž. Ptal jsem se moře a hlubin a živých tvorů, kteří se v nich pohybují, a odpověděli: ‚My nejsme tvůj Bůh; hledej nad námi.‘ Ptal jsem se vanoucího vzduchu a celý vzduch se svými obyvateli odpověděl: ‚Anaximenés se mýlil, já nejsem Bůh.‘ Ptal jsem se nebe, slunce, měsíce a hvězd: ‚Ani my nejsme Bůh, kterého hledáš,‘ řekly. A všemu, co obklopuje bránu mého těla, jsem řekl: ‚O mém Bohu jste mi pověděli, že jím nejste. Povězte mi o něm něco.‘ A zvolali velikým hlasem: ‚On nás učinil.‘ Mým tázáním bylo moje pozorné obracení k nim a jejich odpovědí byla jejich krása.

Obrátil jsem se tedy k sobě a řekl si: ‚Kdo jsi?‘ Odpověděl jsem: ‚Člověk.‘ A hle, mám tělo a duši, jedno vnější a druhé vnitřní. Kterým z nich jsem měl hledat svého Boha? Tělem jsem ho hledal od země až k nebi, kam až jsem mohl vyslat posly, paprsky svých očí. Lepší je však to vnitřní: jemu jako tomu, kdo předsedá a posuzuje, všichni tělesní poslové přinášeli odpovědi nebe a země a všeho, co je v nich: ‚My nejsme Bůh, ale on nás učinil.‘ Můj vnitřní člověk to poznával službou vnějšího; já vnitřní jsem to poznával, já, duch, skrze smysly svého těla. Ptal jsem se celého světa po svém Bohu a odpověděl mi: ‚Já jím nejsem, ale on mě učinil.‘

Což tuto podobu světa nevidí všichni, kdo mají zdravé smysly? Proč tedy nemluví ke všem stejně? Malá i velká zvířata ji vidí, ale nemohou se jí tázat, protože nad jejich smysly nestojí rozum, který by posuzoval jejich zprávy. Lidé se však mohou ptát, aby skrze stvořené věci poznávali a viděli neviditelné Boží skutečnosti. Láskou ke stvořeným věcem se jim ale podřizují, a podřízení nemohou posuzovat.

Stvořené věci odpovídají jen těm, kdo se ptají a dokážou posoudit. Nemění však svůj hlas, totiž svou podobu, když je jeden člověk pouze vidí a druhý se při pohledu na ně ptá. Nejeví se jednomu jinak než druhému. Oběma se ukazují stejně, ale pro jednoho jsou němé a k druhému mluví. Vlastně mluví ke všem; rozumějí jim však jen ti, kdo hlas přijatý zvenčí porovnávají s pravdou uvnitř.

Augustin: Confessiones X, 6, 9–10. Vlastní český překlad podle E. B. Puseyho, The Confessions of Saint Augustine, Project Gutenberg, eBook 3296. Úryvek od otázky stvořenému světu po rozlišení mezi viděním a porozuměním; členění do čtyř odstavců pro tuto četbu.
Zdroj četby ↗

Vlastní doprovod

Vysílač může být stejný a přesto jeden člověk zaslechne něco jiného než druhý. Augustin zve k pozornosti, která u prvního dojmu nekončí.

Přejít k tichu ↓

Benedikt z Nursie / Dopřát sluch i tomu, od koho odpověď nečekáme

Text vznikl pro klášter a nese jeho dobové uspořádání. Nejde o návod, jak uspořádat všechny dnešní vztahy. Připomíná však, že před rozhodnutím má dostat slovo každý, také nejmladší, a že odpovědnost zavazuje i představeného.

Řehole, kapitola 3: O svolávání bratří k poradě
Celá kapitola ve vlastním českém překladu podle historického anglického vydání. Volné dílo; členění do čtyř odstavců pro tuto četbu.
Rozsah četby: 4 odstavce · 212 slov.

Kdykoli je v klášteře třeba projednat nějakou důležitou věc, ať opat svolá celou obec a sám vyloží, o co jde. A když vyslechne radu bratří, ať věc ve své mysli uváží a učiní to, co pokládá za nejprospěšnější. Řekli jsme, že mají být k poradě svoláni všichni, protože Pán často odhaluje to nejlepší někomu mladšímu.

Bratři však mají svou radu předkládat se vší podřízeností a pokorou a nemají se opovážit tvrdošíjně hájit to, co se jim zdá dobré. Rozhodnutí má záviset na opatově rozvaze, aby všichni ochotně uposlechli to, co on rozhodne jako nejlepší. Jako totiž náleží učedníkům poslouchat mistra, tak náleží jemu uspořádat všechno rozvážně a spravedlivě.

Ve všem tedy ať se všichni řídí ustanoveními řehole a nikdo se od ní neodchyluje. Nikdo v klášteře ať nenásleduje přání svého vlastního srdce a nikdo ať se neopovažuje s opatem drze přít, uvnitř kláštera ani mimo něj. Kdo by se toho přece opovážil, ať podléhá kázni řehole. Opat sám však ať všechno činí v bázni Boží a podle řehole; ať ví, že ze všech svých rozhodnutí bude bez jakékoli pochybnosti skládat účet Bohu, nejspravedlivějšímu soudci.

Jestliže je pro klášter třeba projednat záležitost menšího významu, ať se poradí pouze se staršími, jak je psáno: ‚Všechno konej po poradě, a když tak učiníš, nebudeš litovat.‘

Benedikt z Nursie: Řehole, kap. 3, celá. Vlastní český překlad podle The Rule of St. Benedict, A Pax Book, předmluva W. K. Lowther Clarke, London: S.P.C.K., 1931. Online Library of Liberty, elektronická s. 16; zdroj výslovně uvádí public domain.
Zdroj četby ↗

Vlastní doprovod

V dnešním evangeliu se vrací právě cizinec. Benedikt zase připomíná mladšího bratra. Pomoc k porozumění nemusí přijít z místa, které máme předem vybrané.

Přejít k tichu ↓

Marshall B. Rosenberg / Naslouchání jako překlad významu

Ze šesté kapitoly Dar empatie vybírám jednu větu. Vysílač a přijímač tu dostávají lidskou podobu: snažíme se porozumět tomu, co je za slovy druhého.

Nenásilná komunikace – základní myšlenky
Krátká doslovná citace z knihy ve složce Texty; doplněná vlastní parafrází. Nejde o dlouhý doslovný výňatek.
Rozsah četby: 1 odstavec · 13 slov.

Proces empatie považuji za proces podobný překladu z cizího jazyka do jazyka mateřského.

Marshall B. Rosenberg: Nenásilná komunikace – základní myšlenky. Praha: Portál, 2025. Překlad Johana Martinová, Hana Antonínová, Norma Garcíová, Kateřina Pietrasová a Miroslav Záleta. Kap. 6, Dar empatie, tištěná s. 104 (také 104. strana ověřeného PDF). ISBN 978-80-262-2354-2. Souvislost ověřena v kapitole 6. Soukromou knihu nezveřejňujeme.

Vlastní parafráze · 2 odstavce · 62 slov

Následující text není doslovným textem autora.

Rosenberg přirovnává empatické naslouchání k převodu mezi jazyky. Nestačí zopakovat slova: člověk hledá zkušenost, kterou druhý zkouší sdělit. V této pasáži ji spojuje s jeho pocity a potřebami.

Takové porozumění nemáme předem hotové. Odhadujeme, co může druhý prožívat, a necháváme si prostor pro opravu. Důležitá je ochota být s ním v kontaktu. Někdy pomůže shrnout, co jsme slyšeli, jindy dát čas mlčení.

Vlastní doprovod

Pro další četbu v knize: kapitola 6, Dar empatie. Dnešní jednoduchá možnost: než začnu odpovídat, ověřím si, co se ke mně vlastně dostalo.

Přejít k tichu ↓

Ticho

Bože, pomoz mi vnímat, co mi dosud unikalo.

Tak dlouho, jak potřebuješ.

Bože, pomoz mi vnímat, co mi dosud unikalo.