AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 17,20–25   /   12. listopadu 2026

Už je
tady.

Boží království je mezi námi. I v den, ve kterém zdaleka nebylo všechno dobré.

Výloha řeznictví s vystaveným masem a drůbeží.

Pro někoho vypadá Boží království i takhle. 🙂

VÝCHOZÍ TEXT · LK 17,20–25Boží království je mezi vámi.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když se farizeové zeptali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ‚Hle, tady je!‘ nebo ‚tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.“ Učedníkům pak řekl: „Přijdou dny, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho. Budou vám říkat: ‚Hle, tady je!‘, ‚hle, tam!‘ Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, tak to bude i se Synem člověka v jeho den. Napřed však musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen.“

Už je tady

Často čekáme na něco, co bude. Až se to uklidní. Až se něco podaří. A Ježíš říká: „Boží království je mezi vámi.“ Když se ohlédnu za včerejškem, kolik dobrého už tam bylo.

Včera jsme se bavili o svatém Martinovi. Jeden připomněl výročí příměří na konci první světové války. Jiný to, jak málo umíme dávat. Někdo mluvit nechtěl. Někdo byl prostě rád, že jsme se sešli. Další v Martinovi našel inspiraci. A někoho napadlo popřát Martinovi.

Stejné setkání, a tolik různých pohledů. Svět je plný bolesti, zklamání a utrpení. Je v něm ale také něco, z čeho můžeme žít. Blízkost. Zájem. Ochota něco zkusit. To všechno bylo včera mezi námi.

Možná stojí za to všimnout si, co ve mně naskočí jako první. A laskavě se zeptat proč. Někdy mluví únava. Někdy staré zranění nebo zášť. A někdy si opravdu všímám něčeho, co potřebuje změnu.

Sám teď zjišťuju, že jsem citlivý na některé Pavlovy texty. Občas v nich slyším hlavně mravokárnost. Dnes se u toho chci zastavit. Co je v tom textu a co do něj přináším já?

Proč mě někdy dráždí svatý Pavel — osobní zamyšlení nad dnešním prvním čtením ↓

Boží království už je mezi námi. A já bych nerad přehlédl něco životadárného jen proto, že se mi něco jiného nelíbí.

Co se mi vybaví jako první

Až jednou

Někdy jako bychom měli skutečný život teprve před sebou. Až se vyřeší starosti. Až bude víc času. Až budu odpočatější a lidé kolem mě se začnou chovat trochu rozumněji. Pak se možná budu moct nadechnout. Jenže mezitím běží dnešek. A Ježíš do toho říká: „Boží království je mezi vámi.“ Ta věta mě vrací k tomu, co už žiju.

Když se ohlédnu za včerejškem, vidím spoustu dobrého. Ne všechno se povedlo a ne všechno bylo příjemné. Přesto se stalo něco, z čeho můžu žít i dnes. Byli jsme spolu. Někdo se ozval. Něco mě potěšilo. Něco mi dalo chuť pokračovat. Dokážu se u toho na chvíli zastavit, nebo už zase běžím k tomu, co chybí?

Jeden Martin, různé pohledy

Včera jsme se bavili o svatém Martinovi. Jeden člověk připomněl výročí příměří na konci první světové války. Další si všiml, jak málo se nám daří dávat jako Martin. Někdo nechtěl nic říkat. Jiný byl rád, že jsme se vůbec sešli. Další v Martinově příběhu našel inspiraci k tomu, jak by chtěl dávat. A někoho napadlo, že popřeje Martinovi.

Zaujalo mě, kolik různých věcí se v nás při jednom setkání ozve. A taky jak snadno bych z toho mohl udělat soutěž o správnou reakci. Jenže vzpomínka na válku má svoje místo. Přiznání, že něco neumím, také. I mlčení může mít dobrý důvod. O tom, co kdo právě nese, vím jen kousek. Nechci z těch lidí dělat příklady správného a špatného pohledu na svět.

Spíš mě to obrací ke mně. Co se mi vybaví jako první? Co mě na tom druhém okamžitě zarazí? A čemu snadno nedám žádnou váhu? Možná někdo řekne, že je rád, že jsme spolu, a já už v duchu dodávám, co všechno se nám přesto nedaří. Ta jeho radost přitom nemusí být povrchní. Možná si právě všiml něčeho důležitého.

Bolest do toho patří

Svět je plný bolesti, zklamání a utrpení. To se nedá přemalovat několika hezkými větami. Ani Ježíš to v dnešním evangeliu nedělá. Ve stejném rozhovoru, ve kterém mluví o Božím království mezi námi, říká, že musí mnoho vytrpět a být zavržen. Jeho slova o království tedy zaznívají s vědomím toho, co ho čeká.

To mi pomáhá. Nemusím čekat, až bude celý můj život bez bolesti, abych v něm mohl zahlédnout Boží blízkost. Může se mi něco těžkého dít a zároveň ke mně může někdo přijít. Můžu být zklamaný a přitom přijmout drobnou laskavost. Obojí je skutečné. Ta laskavost bolest nevymaže, ale možná mi pomůže dnešek unést.

Laskavě se zeptat proč

Když ve mně opakovaně naskakují výhrady, chtěl bych se u nich zastavit. Někdy jsem prostě unavený. Někdy se ozve staré zranění. Někdy zášť, kterou bych si nejradši nepřiznal. A někdy opravdu vidím nespravedlnost nebo něco, co potřebuje změnu. Samotný nepříjemný pocit mi ještě neřekne, která z těch možností to je.

Můžu ho vzít vážně a chvíli mu naslouchat. Nemusím si hned vynadat, že jsem zase negativní. Tím bych si jen přidal další výčitku. Spíš můžu zkoumat, co se ve mně děje, a přinést to Bohu takové, jaké to je. I podráždění může být začátkem poctivého rozhovoru. Třeba teprve postupně poznám, co potřebuju.

Dnes se chci podívat na Pavla

Poslední dny jsem citlivý na některé Pavlovy texty. Někdy v nich slyším hlavně mravokárný tón. Další poučení, další požadavek. Všímám si, že ve mně roste odpor, a chci se dnes podívat, proč právě teď. Co mě na těch slovech dráždí? Co skutečně říkají v souvislosti celého dopisu? A co už předem čekám, že uslyším?

Zatím odpověď nemám. Nechci si ji vymyslet jen proto, abych tohle zamyšlení hezky uzavřel. Můžu se vrátit ke konkrétnímu místu, přečíst i okolní věty a všimnout si vlastní reakce. Třeba v textu objevím něco, co mi unikalo. Třeba lépe porozumím sobě. Pro dnešek mi stačí ochota u toho zůstat.

A vedle toho bych rád nechal zaznít i tu obyčejnou včerejší radost: je fajn, že jsme se sešli. Nemusím k ní hned nic doplňovat. Můžu ji přijmout. I to dobré, které už se stalo, patří k pravdě o našem životě. Boží království je mezi námi.

K připomenutému výročí: příměří z 11. listopadu 1918.

Proč mě někdy dráždí svatý Pavel

Některé Pavlovy věty mě dráždí. Dnes si toho chci všimnout trochu pozorněji. V listu Filemonovi čtu: „Mohl bych ti (sice prostě) nařídit, abys udělal, co je tvou povinností – (mám k tomu) od Krista plnou moc.“ A už se ve mně něco zavírá. Slyším v tom jistotu: já vím, co je správné, a mám právo ti to říct. Odkud se moje reakce bere? Co slyším v textu a co do něj přináším já?

Prosba, které se těžko říká ne

Pavel vzápětí říká, že se raději dovolává lásky a přednáší prosbu. Záleží mu na tom, aby Filemon jednal dobrovolně. To v dopise skutečně je: „Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.“ Jenže připomínka možnosti nařídit už zazněla. A ve mně zůstává.

Pak přichází další věta: „Jsi-li tedy (přesvědčen), že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.“ Rozumím tomu jako silné přímluvě za blízkého člověka. Zároveň v tom můžu slyšet, že splněním žádosti mám potvrdit náš vztah. A když ji nesplním? Znamená to, že už k sobě nepatříme?

Nejvíc mě asi zastavuje: „Nechci ti přitom říkat, že ty jsi mi dlužen (více): sám sebe.“ Právě tím, že mi svůj nárok nechceš připomínat, jsi mi ho připomněl. Na konci ještě stojí: „Já čekám, že mi křesťansky splníš mou prosbu.“ Svoboda je vyslovená. Prostor pro jinou odpověď se mi ale zdá dost malý.

Co v tom může slyšet někdo jiný

Někdo v těchto větách uslyší především naléhavou lásku. Jiný v nich může poznat řeč, kterou už někdy slýchal: rozhodni se svobodně, jen nezapomeň, co pro tebe dělám, co mi dlužíš a jak by se měl zachovat dobrý člověk. Pokud má s takovou řečí zkušenost, může pro něj být těžké vnímat samotnou prosbu. Nejprve uslyší očekávání a možnou vinu.

Zvláštní váhu to dostává, když se do našeho požadavku přidá Bůh. Pak nemusí být snadné rozlišit, zda nesouhlasím s člověkem, s jeho výkladem, nebo s Bohem samotným. A k takovému rozlišení přitom potřebuji prostor. I když věřím. I když jsem kněz.

Nemůžu z dopisu rozhodnout, co všechno Pavel zamýšlel a jak jeho slova prožil Filemon. Můžu ale poctivě pojmenovat, jak působí na mě. Prosba se tu potkává s autoritou, náklonností i připomínkou dluhu. To napětí nemusím přehlédnout, abych směl Bibli dál číst.

Aby se nám neztratil Onezimos

Uprostřed toho všeho je člověk v otroctví. Onezimos. Pavel se za něj přimlouvá a žádá, aby ho Filemon přijal jako drahého bratra. Dokonce nabízí zaplatit případnou škodu. To má pro mě velkou váhu. Filemonova nechuť by sama o sobě nebyla důvodem ponechat Onezimovu důstojnost stranou. Otroctví je popřením lidské svobody.

Můžu tedy souhlasit s tím, oč Pavel usiluje, a přesto se zarazit nad některými jeho větami. Dobrý cíl nemusí umlčet otázku, jak o něj žádáme. A vedle Filemonova souhlasu mě zajímá také Onezimův hlas. Ten v dopise přímo neslyšíme. Co by k tomu všemu řekl on?

Proč je mi blízké nabídnutí

Čím víc čtu Richarda Rohra, tím víc si všímám, jak je pro mě důležité, když mě někdo zve, abych se sám podíval. V Hoškově knize Je-li Bůh láska… je tento způsob řeči popsaný jako sdílení určitého vidění. Autor mi něco ukazuje a nechává mě udělat si vlastní úsudek. Můžu zatím nerozumět. Můžu potřebovat čas.

U Rohra ten prostor často prožívám. I on ovšem vyslovuje silná přesvědčení. A tak se musím zeptat i sám sebe, jestli mi některá jistota nevadí méně prostě proto, že s jejím obsahem souhlasím. Moje první reakce je důležitá, ale ještě nemusí být posledním slovem o druhém člověku.

Podobně je to pro mě s dlouhým duchovním čtením. Někdy rozumím jednotlivým slovům, ale nedokážu je spojit se svým životem. Současný text mi může pomoci to spojení najít. Zároveň si chci všímat, zda mi otevírá porozumění, nebo jen potvrzuje to, co už si myslím.

Nechat promluvit také jiného Pavla

V Pavlových listech najdu i věty, ke kterým se vracím rád. V prvním listu Korinťanům připomíná částečnost našeho poznání a obraz nejasného vidění v zrcadle (1 Kor 13,9–12). Ve druhém odmítá panovat nad vírou druhých a mluví o spolupráci na jejich radosti (2 Kor 1,24). I to je Pavel. Člověk, který dokáže pojmenovat hranice poznání i vlastní autority.

Chci se učit slyšet ho celého a přitom nepřehlušit, co se ozývá ve mně. Možná jsem citlivý právě na chvíli, kdy někdo svou žádost spojí s takovou jistotou, že pro moje hledání zbude málo místa. Potřebuji vědět, že smím odpovědět, ptát se a něčemu zatím nerozumět. A že tím hned neztrácím vztah ani víru.

A jako kněz si tu otázku potřebuji položit také z druhé strany. Kolik prostoru nechávám lidem já? Když o něco prosím, opravdu čekám na jejich odpověď? Nebo už jsem předem rozhodl, jak má vypadat?

Bože, pomoz mi mluvit tak, aby druhému zůstalo místo pro vlastní odpověď.

AMDG

Texty k zamyšlení: Flm 7–20, zejména verše 8–9, 14, 17 a 19–20. Přímé citace výše zachovávají znění českého liturgického čtení včetně závorek. Odkazy na 1 Kor 13,9–12 a 2 Kor 1,24 jsou obsahovým shrnutím, nikoli doslovnou citací.

K dalšímu čtení: List Filemonovi s poznámkami · 1 Kor 13 · 2 Kor 1,24. K napětí mezi prosbou a naléháním také komentář Alistaira I. Wilsona k Filemonovi, verše 8–16.

Pavel Hošek, Je-li Bůh láska… Evangelium podle Richarda Rohra, CDK, Brno 2026, úvod, s. 7–11. Zde je jeho popis Rohrova způsobu řeči volně shrnut; nejde o Rohrův výklad Filemonova listu.

Duchovní četba

Dvě souvislé četby z knih. Jalics pomáhá vnímat to, co už v životě je. Grün zve k poctivému setkání s vlastním nitrem. Nejde o jejich přímý výklad dnešního evangelia; vazbu vytváří náš vlastní doprovod pod úryvky.

Franz Jalics / Všimnout si života, který už je přítomný

Jalics začíná u obyčejných chvil, ve kterých se člověku otevře hlubší rozměr života. Mohou přijít v radosti i uprostřed obtíží. Následují první tři souvislé odstavce úvodu jeho knihy.

V lidském životě existují okamžiky kontemplace. Během nich zazáří něco, nač člověk vlastně celou dobu čekal. Dávají tušit, že život nám může nabídnout víc než to, co prožíváme v šedé každodennosti. Překvapí nás a zanechávají po sobě touhu proniknout hlouběji do tajemství života, protože v sobě mají předchuť naší skutečné vlasti.

Tak někdo uprostřed louky nebo v horách zakusí šíři, která se nedá změřit v kilometrech. Je to uvědomění si něčeho, co tady odjakživa bylo, ale nikdy jsme si toho nevšimli. Časně zrána při rybaření, když je jezero úplně klidné a ryba ještě nezabrala, člověka uchvátí okamžik živoucího pokoje. A možná k jezeru nešel ani tak kvůli rybaření, jako kvůli tomuto pokoji. Jedna mladá žena, kterou jsem uváděl do kontemplativní modlitby, mi najednou řekla: „Ach ano, to už znám.“ A vyprávěla mi, že jako dítě měla na zahradě houpačku. Když ji přepadl smutek nebo když měla velkou radost, šla ven a sedla si na houpačku. Tiše tam seděla a nic nedělala. Vždycky tam prožívala živoucí ticho, ve kterém se její smutek rozplynul a radost rostla. Při uvádění do kontemplativní modlitby si na toto ticho vzpomněla. Také dětský úžas v sobě má cosi kontemplativního. Jiní lidé se stávají kontemplativními skrze nemoc nebo velké utrpení – možná ne úplně, ale aspoň trochu. Zakoušejí, že život má rozměr, kterého se bolest a slabost nedotknou. Další se zase této roviny života dotkli při náhlém setkání se smrtí. Někteří lidé prožívají něco podobného v pokorné a často zdánlivě neužitečné službě chudým a postiženým. Říkají, že jim tito lidé dali víc než oni jim. Toto „víc“ je směrovkou ke kontemplaci. Existuje také mnoho lidí, kteří skrze pomalé a vytrvalé zrání v každodenním životě cítí, jak v nich roste radost a jistota, které jim pomáhají překonávat krize. Roste v nich základ kontemplace. Často v jejich očích nebo v tom, co z nich vyzařuje, vidíme, že se na cestě kontemplace již nacházejí.

Takovéto okamžiky však neuvádějí člověka do onoho stavu kontemplace, o kterém pojednává tato kniha. Nicméně jej tímto směrem lákají a dávají mu zakusit jakousi předchuť. Bez ní by neměl zájem ani o víru, ani o cestu kontemplace.

Franz Jalics, Cesta kontemplace. Přeložila Maria Mlada Ondrášová. Stanislav Juhaňák – TRITON, Praha 2015, 1. vydání. ISBN 978-80-7387-858-0. Úvod, tištěné strany 7–8. Ověřeno v české e-knize z osobní knihovny.

Téma: Všimnout si života, který už je přítomný. Rozsah převzatého textu: 3 odstavce, 351 slov.

Vlastní doprovod

K dnešnímu evangeliu si z této četby beru pozornost k něčemu, co už je přítomné. Včerejší setkání nemuselo být mimořádné, aby v něm bylo něco životadárného. Jalics přitom nechává vedle radosti zaznít i bolest. Jeho text není návodem, jak se rychle zbavit smutku.

Anselm Grün / Zůstat s vlastními pocity a přinést je Bohu

Grün v kapitole „Cesta očištění“ nejprve popisuje staré pojetí exercicií založené na strachu a poté se obrací k pouštním mnichům. Následují čtyři navazující odstavce o mlčení, vlastní pravdě a srdci schopném lásky.

Jednou z možností, jak toho dosáhnout, a tím učinit první kroky na cestě očištění, je mlčení. Ostatně právě mlčení se na kratší či delší čas v klášterech vždycky praktikovalo. V mlčení jsme konfrontováni s pravdou o sobě. Pokud ji sneseme, může dojít k vnitřnímu očištění. Předpokladem je však skutečnost, že dokážeme snést sebe sama či že to se sebou vydržíme.

A tak abba Mojžíš, jeden ze slavných pouštních otců, radí mladému mnichu, který se nedokáže vypořádat s vlastními zmatenými myšlenkami a pocity: „Běž, usaď se ve své kelle a ta tě naučí všemu“ (Apofthegmata, II, 19). Ten, kdo neuprchne před vlastním vnitřním chaosem, nevyhne se mu a neunikne před ním do tisíce činností, ale snese jej a zůstane ve své cele, zakusí vnitřní očištění a setká se s vlastní pravdou. V tom případě ji může předložit Bohu s důvěrou, že Pán všechno, co se v něm v cele přihlásilo o slovo, pronikne svým Duchem a očistí od veškerých sil, jež se staví na odpor životu.

Cesta očištění tedy není v první řadě záležitostí morálky, ale je to spíše cesta psychologická. Staří pouštní mniši ji však chápou především jako cestu duchovní. Cílem očišťování je apatheia (απαθεια). Řekové tak nazývali vnitřní stav hlubokého pokoje a vnitřní osvobození od vášní. Apatheia je pro Evagria znamením zdravé duše. Kasián, který přeložil Evagriovy spisy do latiny, hovoří o puritas cordis, o čistotě srdce. Čisté srdce chápe jako srdce naplněné láskou. Mít čisté srdce znamená umožnit skutečnou lásku, nezatemněnou sobeckými motivy.

Řečtí církevní otcové z toho důvodu milují Ježíšova blahoslavenství, kde Pán říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Čisté srdce je podmínkou patření na Boha. Mám-li srdce stále ještě zatemněno vášněmi nebo potlačováním skutečných potřeb, tehdy všechno to, co v sobě neumím nebo nechci přijmout, začnu promítat na Boha (například svůj potlačovaný vztek na zuřivého a trestajícího Boha nebo své potlačované potřeby). V tom případě však nejsem s to poznat Boha takového, jaký skutečně je. Proto je očištění srdce prvním krokem na cestě mystiky, která vede dále skrze osvícení ke sjednocení s Bohem.

Anselm Grün, Ostrůvky uprostřed všedního dne. Benediktinské exercicie. Přeložila Jindra Hubková. ALPHA BOOK, 2023. ISBN e-knihy 978-80-88428-83-1. Kapitola „Cesta očištění“, 19.–20. strana elektronického PDF; tyto stránky nemají vytištěná čísla. Ověřeno v české e-knize z osobní knihovny.

Téma: Zůstat s vlastními pocity a přinést je Bohu. Rozsah převzatého textu: 4 odstavce, 342 slov.

Vlastní doprovod

Tato četba se potkává s otázkou, kterou si chci dnes položit nad Pavlovými texty. Můžu chvíli zůstat s tím, co se ve mně ozývá, a předložit to Bohu. Grünovo slovo „očištění“ tu směřuje k větší svobodě a schopnosti milovat. Nemusím svou první reakci hned potlačit ani z ní udělat konečný soud.

Úryvky jsou doslovné, pouze zalomení řádků a dělení slov na koncích řádků jsou sjednocena. Údaje o rozsahu zahrnují jen převzatý text. Soukromé soubory knih nejsou na webu zpřístupněny.

Přejít do ticha ↓

I s tím můžu přijít

Bože, přijmi mě i s tím, co mě dráždí. Pomoz mi rozumět sobě a nepřehlédnout dobro, které mi dáváš.

  • Co ze včerejška mě dnes může nést?
  • Co se ve mně ozývá tak silně, že stojí za laskavou pozornost?

Stačí zůstat u toho, co se tě dnes dotýká.

Ticho

Bože, pomoz mi zahlédnout život, který už je mezi námi.

Tak dlouho, jak potřebuješ.

Bože, pomoz mi zahlédnout život, který už je mezi námi.