Proč mě někdy dráždí svatý Pavel
Některé Pavlovy věty mě dráždí. Dnes si toho chci všimnout trochu pozorněji. V listu Filemonovi čtu: „Mohl bych ti (sice prostě) nařídit, abys udělal, co je tvou povinností – (mám k tomu) od Krista plnou moc.“ A už se ve mně něco zavírá. Slyším v tom jistotu: já vím, co je správné, a mám právo ti to říct. Odkud se moje reakce bere? Co slyším v textu a co do něj přináším já?
Prosba, které se těžko říká ne
Pavel vzápětí říká, že se raději dovolává lásky a přednáší prosbu. Záleží mu na tom, aby Filemon jednal dobrovolně. To v dopise skutečně je: „Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.“ Jenže připomínka možnosti nařídit už zazněla. A ve mně zůstává.
Pak přichází další věta: „Jsi-li tedy (přesvědčen), že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.“ Rozumím tomu jako silné přímluvě za blízkého člověka. Zároveň v tom můžu slyšet, že splněním žádosti mám potvrdit náš vztah. A když ji nesplním? Znamená to, že už k sobě nepatříme?
Nejvíc mě asi zastavuje: „Nechci ti přitom říkat, že ty jsi mi dlužen (více): sám sebe.“ Právě tím, že mi svůj nárok nechceš připomínat, jsi mi ho připomněl. Na konci ještě stojí: „Já čekám, že mi křesťansky splníš mou prosbu.“ Svoboda je vyslovená. Prostor pro jinou odpověď se mi ale zdá dost malý.
Co v tom může slyšet někdo jiný
Někdo v těchto větách uslyší především naléhavou lásku. Jiný v nich může poznat řeč, kterou už někdy slýchal: rozhodni se svobodně, jen nezapomeň, co pro tebe dělám, co mi dlužíš a jak by se měl zachovat dobrý člověk. Pokud má s takovou řečí zkušenost, může pro něj být těžké vnímat samotnou prosbu. Nejprve uslyší očekávání a možnou vinu.
Zvláštní váhu to dostává, když se do našeho požadavku přidá Bůh. Pak nemusí být snadné rozlišit, zda nesouhlasím s člověkem, s jeho výkladem, nebo s Bohem samotným. A k takovému rozlišení přitom potřebuji prostor. I když věřím. I když jsem kněz.
Nemůžu z dopisu rozhodnout, co všechno Pavel zamýšlel a jak jeho slova prožil Filemon. Můžu ale poctivě pojmenovat, jak působí na mě. Prosba se tu potkává s autoritou, náklonností i připomínkou dluhu. To napětí nemusím přehlédnout, abych směl Bibli dál číst.
Aby se nám neztratil Onezimos
Uprostřed toho všeho je člověk v otroctví. Onezimos. Pavel se za něj přimlouvá a žádá, aby ho Filemon přijal jako drahého bratra. Dokonce nabízí zaplatit případnou škodu. To má pro mě velkou váhu. Filemonova nechuť by sama o sobě nebyla důvodem ponechat Onezimovu důstojnost stranou. Otroctví je popřením lidské svobody.
Můžu tedy souhlasit s tím, oč Pavel usiluje, a přesto se zarazit nad některými jeho větami. Dobrý cíl nemusí umlčet otázku, jak o něj žádáme. A vedle Filemonova souhlasu mě zajímá také Onezimův hlas. Ten v dopise přímo neslyšíme. Co by k tomu všemu řekl on?
Proč je mi blízké nabídnutí
Čím víc čtu Richarda Rohra, tím víc si všímám, jak je pro mě důležité, když mě někdo zve, abych se sám podíval. V Hoškově knize Je-li Bůh láska… je tento způsob řeči popsaný jako sdílení určitého vidění. Autor mi něco ukazuje a nechává mě udělat si vlastní úsudek. Můžu zatím nerozumět. Můžu potřebovat čas.
U Rohra ten prostor často prožívám. I on ovšem vyslovuje silná přesvědčení. A tak se musím zeptat i sám sebe, jestli mi některá jistota nevadí méně prostě proto, že s jejím obsahem souhlasím. Moje první reakce je důležitá, ale ještě nemusí být posledním slovem o druhém člověku.
Podobně je to pro mě s dlouhým duchovním čtením. Někdy rozumím jednotlivým slovům, ale nedokážu je spojit se svým životem. Současný text mi může pomoci to spojení najít. Zároveň si chci všímat, zda mi otevírá porozumění, nebo jen potvrzuje to, co už si myslím.
Nechat promluvit také jiného Pavla
V Pavlových listech najdu i věty, ke kterým se vracím rád. V prvním listu Korinťanům připomíná částečnost našeho poznání a obraz nejasného vidění v zrcadle (1 Kor 13,9–12). Ve druhém odmítá panovat nad vírou druhých a mluví o spolupráci na jejich radosti (2 Kor 1,24). I to je Pavel. Člověk, který dokáže pojmenovat hranice poznání i vlastní autority.
Chci se učit slyšet ho celého a přitom nepřehlušit, co se ozývá ve mně. Možná jsem citlivý právě na chvíli, kdy někdo svou žádost spojí s takovou jistotou, že pro moje hledání zbude málo místa. Potřebuji vědět, že smím odpovědět, ptát se a něčemu zatím nerozumět. A že tím hned neztrácím vztah ani víru.
A jako kněz si tu otázku potřebuji položit také z druhé strany. Kolik prostoru nechávám lidem já? Když o něco prosím, opravdu čekám na jejich odpověď? Nebo už jsem předem rozhodl, jak má vypadat?
Bože, pomoz mi mluvit tak, aby druhému zůstalo místo pro vlastní odpověď.
AMDG
Texty k zamyšlení: Flm 7–20, zejména verše 8–9, 14, 17 a 19–20. Přímé citace výše zachovávají znění českého liturgického čtení včetně závorek. Odkazy na 1 Kor 13,9–12 a 2 Kor 1,24 jsou obsahovým shrnutím, nikoli doslovnou citací.
K dalšímu čtení: List Filemonovi s poznámkami · 1 Kor 13 · 2 Kor 1,24. K napětí mezi prosbou a naléháním také komentář Alistaira I. Wilsona k Filemonovi, verše 8–16.
Pavel Hošek, Je-li Bůh láska… Evangelium podle Richarda Rohra, CDK, Brno 2026, úvod, s. 7–11. Zde je jeho popis Rohrova způsobu řeči volně shrnut; nejde o Rohrův výklad Filemonova listu.
K dnešnímu evangeliu si z této četby beru pozornost k něčemu, co už je přítomné. Včerejší setkání nemuselo být mimořádné, aby v něm bylo něco životadárného. Jalics přitom nechává vedle radosti zaznít i bolest. Jeho text není návodem, jak se rychle zbavit smutku.