AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 17,26–37   /   13. listopadu 2026

Jsme
křehcí.

Nemusíme čekat, až bude všechno v pořádku, abychom k sobě mohli být laskaví.

Jemné chmýří odkvetlé pampelišky pokryté drobnými kapkami.
Křehká. A krásná právě teď.
VÝCHOZÍ TEXT · LK 17,26–37Den, kdy se zjeví Syn člověka.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako bylo v době Noemově, tak tomu bude v době Syna člověka: jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy a přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo v době Lotově: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, z nebe spadl oheň a síra a zahubilo to všechny. Právě tak to bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal, a stejně tak, kdo bude na poli, ať se nevrací nazpět! Pamatujte na Lotovu ženu! Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. Říkám vám: Té noci budou dva na jednom lůžku: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě ženy budou spolu mlít obilí: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ Zeptali se ho: „Kde, Pane?“ Odpověděl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“

Jsme křehcí

Tohle evangelium mě nemá vystrašit. Spíš připravit na chvíle, kdy to nebude úplně OK. Kdy se něco změní a já s tím nic moc nezmůžu. Život se občas nezeptá, jestli se nám to právě hodí.

Včera mi jedna blízká osoba napsala: „Nebreč, jsem ráda nohama na zemi, jsme křehcí, tak si to ještě nestěžujem…“ Zůstalo mi v hlavě hlavně to: jsme křehcí. Tak obyčejná věta. A tolik se do ní vejde.

Můžeme mít plány, něco budovat, mít se rádi. A přesto se může stát něco, na co nebudeme připravení. Neznamená to, že jsme něco pokazili nebo málo věřili. Prostě nejsme nezničitelní.

Možná se můžeme připravovat právě tím, že si to dovolíme přiznat. Že si řekneme o pomoc. Že dnes neodložíme všechno hezké na dobu, až bude klid. A nebudeme k tomu, co už je těžké, přidávat ještě požadavek, že to musíme zvládnout bez slz.

Dívám se na tu pampelišku s kapkami. Je křehká. A krásná právě teď. Nemusí nejdřív získat jistotu, že vydrží každý vítr.

Ani my ji nemáme. Ale dnes si můžeme být blízko. A snad i věřit, že Bůh s námi zůstává, když nám dojdou síly.

Když to nebude úplně OK

Když se život nezeptá

V dnešním evangeliu lidé jedí, pijí, vstupují do manželství, kupují, sázejí a stavějí. Je to docela obyčejný seznam toho, čím se zabýváme. Samotné ty činnosti přece nejsou špatné. Potřebujeme jíst, máme se rádi, pečujeme o to, kde a jak žijeme. Jen se někdy uprostřed toho všeho zabydlí představa, že takhle to bude pokračovat pořád. Že na důležité věci ještě zbude čas.

Pak přijde zpráva nebo rozhovor a ten samozřejmý svět se pohne. Navenek může všechno zůstat stejné. Lidé chodí nakupovat, někdo se směje, někde se staví nový dům. A pro jednoho člověka už je všechno jinak. To není vysvětlení celého dnešního evangelia. Ježíš mluví o zjevení Syna člověka. Já v jeho slovech dnes slyším také připomenutí, že náš život nemáme zajištěný tak pevně, jak někdy potřebujeme věřit.

Jsme křehcí

Včera mi jedna blízká osoba napsala: „Nebreč, jsem ráda nohama na zemi, jsme křehcí, tak si to ještě nestěžujem…“ Nechci z osobní zprávy dělat poučku pro všechny. Mně ale pomohla zůstat nohama na zemi. Jsme křehcí. Když to vyslovíme, můžeme přestat předstírat, že se nás nejistota netýká. A možná se u toho i trochu nadechnout.

Člověk někdy ke své bolesti přidá ještě hodnocení sebe sama. Měl bych být klidnější. Měl bych mít větší důvěru. Měl bych to brát statečněji. Pak už neneseme jen to, co se stalo, ale také výčitku, že to neseme špatně. Mně dnes připadá důležité dovolit si i plakat. Mít strach. Nevymyslet hned správnou větu. Křehkost není porucha, kterou musíme odstranit, než se smíme ukázat druhým.

Co vlastně znamená připravit se

Dost možná si připravenost představuju jako stav, kdy mě už nic nezaskočí. Budu mít všechno promyšlené, zabezpečené, vnitřně srovnané. Jenže některé věci nás zaskočí vždycky. Ani dlouhé přemýšlení předem nám nevezme bolest ze ztráty. A láska k druhému člověku v sobě nese také možnost, že o něj budeme mít strach. Zbavit se každého rizika by znamenalo vzdát se i něčeho velmi živého.

Připravovat se tedy pro mě může znamenat učit se rozpoznat, o co se mohu opřít. Komu mohu zavolat. Před kým nemusím hlídat každé slovo. Kde dokážu říct: teď nevím, teď nemůžu, potřebuju tě. Takové vztahy vznikají v obyčejných dnech. Při jídle, cestou domů, v krátké zprávě. Právě v tom životě, o kterém evangelium mluví.

Nevracet se pro všechno

Ježíšova výzva nevracet se pro věci je naléhavá. V jejím obrazu si dnes všímám, jak těžko pouštím představu, že zachráním úplně všechno. Svůj plán, svou podobu budoucnosti, jistotu, že to dopadne tak, jak si přeju. Někdy se držím právě té představy tak pevně, že už nemám volnou ruku pro člověka, který stojí vedle mě.

Pustit něco z ruky samozřejmě neznamená přestat pečovat o život. Ježíšovu větu o jeho ztrátě nechci používat jako pobídku k přehlížení bolesti nebo k odmítání pomoci. Slyším v ní otázku po sevření: kolik sil mě stojí pokus udržet za každou cenu všechno při starém? A co bych mohl přijmout, kdybych alespoň na chvíli povolil?

Krása, která nic neslibuje

Na fotografii je odkvetlá pampeliška obalená kapkami. Každá se drží na něčem nepatrném. Když se na ni dívám, nechce se mi přemýšlet, jak dlouho to vydrží. Chce se mi chvíli zůstat u toho, co vidím. Něco tak jemného může nést tolik krásy. A ta krása se nemusí obhajovat tím, že přetrvá navždy.

Možná podobně můžeme přijmout dnešek. Napít se spolu čaje. Napsat zprávu. Vyslechnout druhého bez rychlé rady. Nečekat, až budeme silnější, klidnější a budeme všechno chápat. Přijde-li těžká chvíle, smíme v ní hledat pomoc i Boha, třeba jen beze slov. Víra pro mě dnes znamená důvěru, že i s tím, co neunesu sám, mohu zůstat ve vztahu. S lidmi. S Bohem. Jsme křehcí. Tak se k sobě podle toho chovejme.

Zůstat v naději

Dvě souvislé četby k dnešnímu tématu. Převzaté texty jsou oddělené od mého doprovodu. U Grüna jde o meditaci ze 7. ledna, vybranou pro dnešní téma.

Oliver Burkeman — Čtyři tisíce týdnů. Time management pro smrtelníky

Téma: Iluze kontroly a přijetí zranitelnosti.
Doslovná četba: 4 odstavce, 452 slov.

Za značnou částí našeho trápení s časem stojí iluze, kterou shrnuje název knihy zmiňované hned v první kapitole: Ovládněte svůj čas a svůj život od gurua time managementu Briana Tracyho. Neustále se snažíme čas ovládnout, a proto s ním tolik zápasíme – chceme nad svým životem převzít kontrolu. Myslíme si, že nás to ochrání před světem a že budeme v bezpečí.

U některých z nás se tento zápas projevuje snahou být tak produktivní a efektivní, abychom už nemuseli zažívat pocit viny, že jsme zklamali druhé, ani se obávat, že nás kvůli nedostatečnému výkonu propustí z práce. Možná se také chceme vyhnout konfrontaci s vyhlídkou, že zemřeme bez naplnění svých největších ambicí. Někdo zase nedokáže unést úzkost ze závazku k něčemu, co v praxi může, ale nemusí dobře dopadnout, a proto se nepouští do důležitých projektů nebo nevstupuje do intimních vztahů. Marníme životy nadáváním na dopravní zácpy a spíláním batolatům, protože se opovažují brát nám tolik času: nepokrytě nám totiž připomínají, jak málo kontroly nad svými rozvrhy ve skutečnosti máme. A honíme se za tou největší iluzí o ovládnutí času: za touhou, abychom po sobě před smrtí zanechali stopu (v kosmickém měřítku) a nebyli ihned převálcováni ubíhající věčností.

Sen, že nad časem jednou získáme převahu, je ta nejsnáze omluvitelná z pomýlených lidských představ. Její alternativa je totiž příliš znepokojivá. Bohužel však pravdivá: v tomto zápase jsme odsouzeni k prohře. Náš čas je natolik omezený, že nikdy nedosáhneme dominantní pozice, v níž bychom dokázali dostát každému požadavku nebo se mohli vydat za každou ambicí, která se nám zdá důležitá. Místo toho musíme dělat těžká rozhodnutí. Jen málokdy si můžeme diktovat (nebo aspoň přesně předvídat), co se s naším omezeným časem stane. Proto nikdy nezískáme pocit, že bezpečně určujeme běh událostí, že nás nemůže zasáhnout žádné trápení a že jsme připraveni na cokoli, co nám naše cesta přinese.

Provizorní život

Hlubší smysl toho všeho můžeme najít v Heideggerově tajemné domněnce, že čas nedostáváme ani nemáme, ale že čas zkrátka jsme. Ve vztahu s okamžiky našeho života nikdy nebudeme mít navrch, protože nejsme ničím než těmi okamžiky. „Ovládnout je“ by vyžadovalo nejdřív se dostat mimo ně, odříznout se od nich. Ale kam bychom šli? „Čas je látka, z které jsem utvořen,“ píše Jorge Luis Borges. „Čas je řeka, jejíž proud mě strhává, avšak ta řeka jsem já. Čas je tygr, jenž mě trhá na kusy, avšak ten tygr jsem já. Čas je oheň, jenž mě stravuje, avšak ten oheň jsem já.“ Jste-li řekou, nevyškrábete se do bezpečí na břeh. A tak je výchozím stavem nejistota a zranitelnost, protože v každém z okamžiků, kterým bez možnosti úniku jste, se může stát cokoli: od naléhavého e-mailu, který zhatí vaše ranní plány, až po ztrátu, jež od základů otřese vaším světem.

Oliver Burkeman, Čtyři tisíce týdnů. Time management pro smrtelníky. Přeložila Libuše Mohelská. Brno: Jan Melvil Publishing, 2022. ISBN 978-80-7555-161-0. Kapitola 14 „Lidská nemoc“, první tři odstavce a první odstavec oddílu „Provizorní život“. 209.–210. strana elektronického PDF; stránky nemají vytištěné číslo. Ověřeno v knize ze složky Texty; sjednoceno zalomení řádků a dělení slov.

Vlastní doprovod

Burkeman zde nepíše výklad evangelia. Pojmenovává zkušenost, kterou v dnešním čtení slyším i já: ani sebepečlivější plán nám nezajistí nezranitelnost. Jeho text mě vede k otázce, zda si nezaměňuji péči o život se snahou ovládnout každý jeho okamžik.

Přejít do ticha →

Anselm Grün — Důvěřuj novému dni. 365 křesťanských meditací

Téma: Naděje uprostřed nejistoty a blízkost druhých.
Doslovná četba: 3 odstavce, 366 slov.

Francouzský existencialista Gabriel Marcel vytvořil na základě své křesťanské víry filosofii naděje. Rozlišuje mezi absolutním „doufám“ a mezi „doufám v“ nebo „doufám, že“. První zmíněné vždycky směřuje k tomu, že my lidé, kteří se cítíme v zajetí, doufáme ve světlo a svobodu, a to nikoli ve smyslu vnějších objektů, nýbrž ve smyslu prosvětlení vlastní existence a svobody vlastního nitra. Marcel staví naději do protikladu k optimismu. Optimista je pevně přesvědčen, že se věci „musejí nějak zařídit“. Hledí na skutečnost ve zcela konkrétním postoji. Doufající člověk se naproti tomu zapojuje do procesu vznikání. Skutečná naděje se nevztahuje k určité události, která má nastat, ale k novému vznikání vlastní existence a života jako takového. Naděje může existovat pouze tam, kde existuje i pokušení k zoufalství.

Například syn odcestoval do ciziny a svému otci o sobě už dlouho nedává vědět. Otec dosud doufá, že mu listonoš donese od syna zprávu, ale jeho naděje může být zklamána. Dokud si přesně představujeme, jak má být naše naděje naplněna, ocitáme se v nebezpečí, že si spleteme naději s pouhými přáními. Gabriel Marcel prohlašuje, že naděje přesahuje naši představivost. Měli bychom si přestat vytvářet přesné představy o tom, v co doufáme. Doufá-li nemocný, že se po nějaké době opět uzdraví, a tato naděje se nenaplní, propadne zoufalství. Doufat neznamená pevně ulpět na konkrétní představě, například na tom, že se uzdravíme. Spíše to znamená, že překročíme své vlastní představy. Tím se z myšlenky na uzdravení stane zkušenost s proměnou a očištěním. Ještě není všechno ztraceno, byť se neuzdravím. V naději roste naše tušení hlouběji sahající spásy, kterou nezničí ani nemoc.

Gabriel Marcel je přesvědčen, že neexistuje naděje bez společenství a lásky. „Doufám“ tedy v podstatě znamená „doufám v tebe“, ba dokonce „doufám v tebe pro nás“. V naději nezůstávám vězet v sobě a své osamělosti, naopak se otvírám sdílení s druhými, a v konečném důsledku sdílení s Bohem, základem mého bytí. Marcel píše, že postoj „vlastnění“ likviduje naději. Jedině ten, kdo se odpoutal od okovu jakékoli podoby vlastnění, bude s to „zakusit božskou lehkost života v naději“ (Marcel, str. 78). Filosof Gabriel Marcel chápe naději jako Boží dar, který je zároveň voláním. Můžeme ji odmítnout. Naděje potřebuje obojí: naši vůli a dar Boží milosti.

Anselm Grün, Důvěřuj novému dni. 365 křesťanských meditací. Přeložila Jindra Hubková. Praha: Alpha book, 2024, první elektronické vydání. ISBN 978-80-88428-93-0. Oddíl „Leden – Nový začátek a naděje“, celá meditace pro 7. ledna. 11.–13. strana elektronického PDF; stránky nemají vytištěné číslo. Ověřeno v knize ze složky Texty; sjednoceno zalomení řádků a dělení slov.

Vlastní doprovod

Grün zde představuje myšlení Gabriela Marcela; nejde o komentář k dnešnímu Lukášovu evangeliu. Jeho slova mi připomínají, že se naděje může opírat o vztah i tehdy, když nemohu zaručit výsledek. Čtu je jako nabídku opory. Člověk, kterému je těžko, nepotřebuje další měřítko, zda doufá dost dobře.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, i se svou křehkostí jsem tady s tebou.

Bože, i se svou křehkostí jsem tady s tebou.