Ještě se mohu ozvat
Zaujalo mě, že Ježíš nechává dnešní evangelium otevřené otázkou. Vypráví o vdově, která se znovu a znovu domáhá spravedlnosti. Ujišťuje učedníky, že Bůh slyší jejich volání. A pak se zeptá, zda při svém příchodu nalezne víru. Ta otázka zůstává viset ve vzduchu. Můžeme se u ní chvíli zdržet a zkusit si všimnout, co v nás probouzí.
Co bude s naší důvěrou během toho čekání? Když se za někoho modlíme a jeho trápení pokračuje. Když prosíme o smíření a druhý člověk se neozývá. Když bychom potřebovali aspoň malé znamení, že naše slova někam došla. Zkušenost ticha může být těžká. Nechtěl bych ji odbýt větou, že přece stačí věřit. Některé čekání bolí tak, že člověk sotva najde slova.
Možná právě tam může být modlitbou i obyčejné: Nevím, jestli mě slyšíš. Nerozumím tomu. Jsem unavený. Ale říkám to tobě. Nemusíme před Bohem vyrábět lepší podobu sebe samých. Můžeme mu přinést i pochybnost, kterou bychom v kostele raději neřekli nahlas. Vztah někdy pokračuje tím, že v něm dokážeme vyslovit také zklamání.
Bůh není automat na přání. To jsme slyšeli mnohokrát. Jenže opustit tuhle představu může znamenat také přijít o jednoduchý způsob, jak si Boží zájem ověřovat. Poprosil jsem, stalo se, tedy mě slyší. Poprosil jsem, nestalo se, tedy mě neslyší. Takovou tabulku si v hlavě možná vedeme, i když víme, že skutečný vztah je složitější. Důvěra nás zve zůstat otevření také tehdy, když do tabulky nemáme co zapsat.
Všední den přináší ještě jinou zkušenost. Nemusíme být právě zklamaní ani se s Bohem přít. Jen máme plnou hlavu. Ráno něco hledáme, pak vyřizujeme zprávy, někam jedeme, s někým mluvíme. Večer zjistíme, že celý den uběhl. Na spoustu lidí jsme mysleli. Na Boha možná vůbec. Nejspíš ho nechceme ze života vytlačit. Jen se nám v tom všem ztratil z pozornosti.
Proto se mi líbí malé připomínky. Takové naše samolepky, skutečné i pomyslné. Něco, s čím se během dne potkám a co mi připomene možnost zastavit se. Samolepka v autě. Hrnek, který beru každé ráno do ruky. Klíče od bytu. Zvon, který zaslechnu cestou. Obyčejná věc může otevřít prostor pro krátké poděkování nebo pro prosbu za člověka, za kterým právě jdu.
Nemusí z toho vzniknout dlouhá modlitba. Někdy stačí věta. Děkuju za dnešek. Prosím, buď se mnou při tomhle rozhovoru. Nevím si rady. Myslím na tebe. Třeba si při nastupování do auta vzpomenu na někoho, komu je těžko. A jindy jen na chvíli zmlknu. Ta připomínka mi může pomoci udělat něco, co bych vlastně chtěl, ale v rychlosti dne na to zapomínám.
Ani se samolepkou ovšem nemusí přijít zvláštní pocit. Nebude to pokaždé hluboké. Někdy ji přehlédnu a jindy zjistím, že kolem ní už týden chodím bez povšimnutí. Můžu začít znovu. Nechci si vést další seznam toho, co jsem měl zvládnout. Chtěl bych si spíš usnadnit návrat k někomu, na kom mi záleží. Tak jako mi fotografie blízkého člověka občas připomene, že bych mu mohl zavolat.
A do toho se znovu ozývá vdova. Prosí o spravedlnost. Byla by škoda, kdyby nám při přemýšlení o našich návycích zmizelo, proč vůbec přichází. Důvěra v Boha může nést také naši vytrvalost vůči bezpráví. Může mi pomoci znovu se někoho zastat, zkusit další rozhovor, nabídnout konkrétní pomoc. Někdy mě právě modlitba vrátí k člověku, kterého jsem už začínal odepisovat.
Jakou víru tedy Ježíš najde? Nemám jednu hotovou odpověď. V jeho otázce ale slyším pozvání, abych vztahu s Bohem nechal místo i v obyčejném dni. Abych se znovu obrátil k němu, i když nemám žádný nový důkaz. A aby mě tohle obrácení otevíralo také lidem kolem. Možná k tomu dnes postačí jedna malá připomínka. Něco, u čeho si vzpomenu: mohu se ozvat.
Najdu ještě někoho, kdo po všech zklamáních nezavřel dveře naději?