AMDGK větší slávě Boží
Matouš 25,14–30   /   15. listopadu 2026

Nezakopat
i sebe

Naše malé „samolepky“ mohou otevřít prostor pro Boha. Pomoci nám všimnout si, co se děje v srdci, a s důvěrou rozvíjet život, který nám byl svěřen.

Nápis z kamínků v trávě podél cesty mezi stromy.
I obyčejná cesta může připomenout, k čemu se vracet.
Dnešní evangeliumMt 25,14–30 · Pojď se radovat

Málo jsi spravoval věrně, pojď se radovat se svým pánem.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ‚Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“

Nezakopat i sebe

Včera jste mi napsali, jaké máte svoje „samolepky“, které vám připomínají Boha. Procházka o samotě. Jízda metrem. Květinový záhon před kostelem svatého Ignáce. Modlitba ve stínítku auta. A také dobří lidé, se kterými člověk znovu cítí, že je na světě dobro.

V jedné rodině mají na lednici rozpis domácích prací. Někdo z dětí nad něj připsal: „Pro život věčný to není důležité.“ A už se několikrát rozvinula debata, jestli i taková myčka nebo úklid mohou mít s věčností něco společného. 😊

A to je ono. I takhle se dá nezakopávat hřivna. Všímat si toho, co nám bylo svěřeno, a něco s tím dělat. Dávat Bohu místo v našem obyčejném dni.

Taková „samolepka“ mě může na chvíli zastavit. Pomoci mi všimnout si, co se právě děje v mém srdci. Že do něj vstupuje zášť, že si v sobě znovu přehrávám nějakou křivdu. Nebo že ke mně přichází něco dobrého a já tomu ve svém spěchu ani neotevřu. Přitom právě tady mohu něco změnit. Poděkovat. Poprosit o pomoc. Dát tomu dobrému prostor.

„Měl jsem strach,“ říká služebník, který hřivnu zakopal. Tomu asi rozumíme. Strach nás někdy vede k tomu, abychom raději nic nezkoušeli, nikomu se neotevřeli, nic neriskovali. A spolu s hřivnou pomalu zakopáváme i sebe.

Důvěřujme našemu Stvořiteli. Svěřil nám život a můžeme ho žít s ním. Hledejme dál svoje „samolepky“. A skrze ně hledejme Boha. Hledejme radost v našem životě.

Co nechávám růst ve svém srdci

Včerejší odpovědi na otázku po „samolepkách“ mi ukázaly, kolik podob může mít obyčejná připomínka Boha. Někdo ji potkává v metru, jiný před květinovým záhonem. Někdo při jídle, které pro něj připravil druhý. A někdo v dobrých lidech. Věc, chvíle nebo setkání nás mohou na okamžik vrátit k tomu, co bychom během dne snadno přehlédli. K vděčnosti. K blízkosti. K vědomí, že svůj život můžeme s někým sdílet.

V dnešním podobenství si všímám, že všechno začíná svěřením. Pán služebníkům něco dává do rukou a odchází. Každý dostává jinak, podle svých schopností. Ti první dva se do něčeho pustí. A při návratu pána oba uslyší stejná slova: „Pojď se radovat se svým pánem.“ Ten se dvěma hřivnami nemusí napřed dohnat toho s pěti. Jeho věrnost má své místo a je pozván k téže radosti.

Když to vztáhnu na naše životy, napadají mě vedle schopností také vztahy, čas a možnost někomu naslouchat. A schopnost všimnout si, co se právě děje ve mně. Můžu být uprostřed rozhovoru a zaznamenat, že už druhého neposlouchám. Jen si chystám odpověď. Nebo si uvědomit, že mě někdo potěšil a já mu ještě ani nepoděkoval. Právě takové všimnutí může být začátkem něčeho dalšího.

Tady mohou pomoci naše „samolepky“. Když mě na chvíli zastaví, vznikne malý prostor mezi tím, co prožívám, a tím, co udělám. Před odesláním zprávy se mohu nadechnout. Při pohledu na květiny si vzpomenout, že dnes bylo i něco krásného. Při setkání s dobrým člověkem nechat jeho laskavost opravdu dojít až ke mně. V tom prostoru se mohu obrátit k Bohu a přiznat mu, jak na tom právě jsem.

Někdy zjistím, že si v sobě pěstuji křivdu. Znovu si přehrávám stejnou větu, přidávám k ní další výklady a postupně už přes ni toho druhého skoro nevidím. Samotná bolest přitom potřebuje pozornost a péči. Můžu ji Bohu ukázat takovou, jaká je. A zkusit rozlišit, co mi pomáhá porozumět a co mě dál uzavírá. Třeba dnes dokážu přestat přikládat pod ten stále stejný vnitřní rozhovor.

Podobnou pozornost potřebuje i dobro. Někdo mi nabídne pomoc a já ji automaticky odmítnu. Někdo mě má rád a já začnu hledat, co za tím bude. Naskytne se chvíle k odpočinku, ale já ji hned zaplním další povinností. Dobro může být docela blízko, a přesto se se mnou minout. Někdy potřebuje moje obyčejné svolení: ano, přijmu to. Dovolím si být obdarovaný. Chvíli u toho zůstanu.

„Měl jsem strach,“ vysvětluje třetí služebník. A také říká, jak svého pána vidí: jako tvrdého člověka. Tahle věta nás může přivést k vlastní představě Boha. S kým vlastně počítám, když se rozhoduji? S někým, před kým musím každou chybu skrýt? S někým, komu se nikdy nezavděčím? Taková představa umí člověka velmi unavit a zúžit jeho život na opatrné vyhýbání se všemu, co by nemuselo dopadnout dobře.

Podobenství má tvrdý závěr. Jeho ostrost nemusíme přeslechnout. Zároveň v něm dvakrát zazní pozvání k radosti. Je tu vážnost svěřeného života i možnost sdílet radost s tím, kdo nám důvěřoval. Pro dnešek se chci zdržet právě u toho, co se strachem děláme. Můžeme jej před Bohem pojmenovat. Můžeme si říci o pomoc. Můžeme udělat malý krok, i když se při něm ještě trochu bojíme.

Možná proto mě těší ten rozpis prací na lednici a dětská poznámka o věčném životě. Otevřela rozhovor. Někdo si něčeho všiml, další se mohl ptát a společně hledali, jak spolu ty dvě věci souvisejí. I vyklízení myčky může být místem, kde nesu kousek společného života. Záleží také na tom, s jakým srdcem k tomu přistupuji a zda při tom vidím druhé.

Nezakopat hřivnu tedy pro mě dnes znamená dát prostor životu, který mi byl svěřen. Všimnout si, co ve mně roste. Nenechat bez povšimnutí ani to, co mě uzavírá, ani dobro, které se nabízí. Důvěřovat Stvořiteli natolik, abych se mohl znovu otevřít. Třeba k tomu dnes pomůže jediná „samolepka“. A za ní krátká věta: Bože, tady jsem. S tím, co mám, i s tím, čeho se bojím.

Duchovní četba

Dva souvislé úryvky starších autorů ve vlastním českém překladu a krátká citace ze současné knihy. Texty autorů a vlastní doprovod jsou oddělené. U každé četby najdete téma, zdroj i skutečný rozsah.

Jan Kassián — Rozmluvy s otci — X. rozmluva, kapitola 10

Téma: Krátká modlitba jako návrat k Bohu v těžkých i radostných chvílích.
Souvislý úryvek; vlastní český překlad z historického anglického překladu: 8 odst., 440 slov.

Podle postupu, který jste tak výstižně přirovnali k vyučování dětí, vám tedy musíme předat také vzor tohoto duchovního nazírání. Děti se mohou naučit prvním písmenům, poznávat jejich tvary a kreslit je pevnou rukou jen tehdy, když mají před očima předlohy pečlivě vtisknuté do vosku a zvykají si je každý den napodobovat. Stejně tak máte svůj pohled co nejvytrvaleji upírat k tomuto vzoru, učit se jej bez přerušení užitečně promýšlet a jeho používáním a rozjímáním vystupovat k ještě vyššímu poznání.

Předložíme vám tedy tuto podobu cvičení a modlitby, kterou hledáte. Každý mnich usilující o stálou vzpomínku na Boha si má zvyknout neustále ji obracet ve svém srdci a odkládat všechny ostatní myšlenky. Nedokáže se jí totiž držet, dokud se neosvobodí od všech tělesných starostí a úzkostí.

Jako nám ji předalo několik těch, kteří zůstali z nejstarších otců, tak ji i my sdělujeme jen nemnohým, kteří po ní opravdu touží. Pro uchování stálé vzpomínky na Boha si tedy máme nepřetržitě stavět před oči tuto zbožnou větu: „Bože, pospěš mi na pomoc; Pane, rychle mi pomoz.“ Tento verš nebyl k tomuto účelu vybrán z celého Písma bez důvodu.

Zahrnuje totiž všechny pocity, které mohou vzniknout v lidské přirozenosti, a lze jej vhodně a dostatečně vztáhnout na každý stav i na každý útok. Obsahuje vzývání Boha proti každému nebezpečí, pokorné a zbožné vyznání, starostlivou bdělost a ustavičnou bázeň, vědomí vlastní slabosti, důvěru ve vyslyšení i jistotu přítomné a vždy připravené pomoci.

Kdo stále volá svého ochránce, je si jistý, že je vždy nablízku. Je v něm vroucí láska, poznání úkladů i strach z nepřátel. Člověk, který se jimi vidí ve dne v noci obklopen, vyznává, že bez pomoci svého obránce nemůže být vysvobozen. Tento verš je pro všechny, kdo zápasí s útoky démonů, nedobytnou zdí, neproniknutelným brněním a pevným štítem.

Těm, kdo jsou zachmuření a znepokojení nebo sklíčení smutkem či rozmanitými myšlenkami, nedovoluje zoufat nad záchranou. Ukazuje totiž, že ten, kterého vzýváme, stále přihlíží našemu zápasu a není daleko od těch, kdo ho prosí.

Nám, kterým se dostává duchovního zdaru a radosti srdce, připomíná, abychom se pro svůj šťastný stav nijak nevyvyšovali a nenadýmali. Ujišťuje nás, že tento stav nemůže trvat bez Boha, našeho ochránce, a prosí ho, aby nám pomáhal nejen stále, ale také rychle. Tento verš tedy bude prospěšný a užitečný každému z nás, ať se nacházíme v jakémkoli stavu.

Kdo si přeje, aby mu bylo pomáháno vždy a ve všem, ukazuje, že Boží pomoc potřebuje stejně ve věcech příznivých a radostných jako ve věcech smutných a těžkých: z jedněch aby byl vysvobozen a v druhých aby mohl vytrvat. Ví totiž, že lidská slabost v žádných z nich bez Boží pomoci neobstojí.

Jan Kassián, Collationes (Rozmluvy s otci), X. rozmluva, kap. 10: O způsobu ustavičné modlitby. Souvislý úryvek od začátku kapitoly po větu o lidské slabosti, před výčtem jednotlivých situací. Vlastní český překlad podle anglického překladu Edgara C. S. Gibsona v Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series, sv. 11, 1894, s. 405–406. Anglické historické znění ověřeno na St-Takla a New Advent. Zdrojový text ↗

Vlastní doprovod

Kassián zaznamenává poučení opata Izáka. Krátká věta žalmu pomáhá vracet pozornost k Bohu uprostřed toho, co se v člověku právě děje. „Samolepka“ nám může připomenout právě takový návrat.

Přejít do ticha →

Terezie z Ávily — Cesta k dokonalosti — kapitola 39, začátek

Téma: Rozlišit pokoru, která otevírá život, od výčitek, které berou důvěru.
Souvislý úryvek; vlastní český překlad ze španělského původního textu: 6 odst., 351 slov.

Dávejte si tedy, dcery, pozor také na jisté druhy pokory, které vnuká ďábel s velkým neklidem nad závažností našich hříchů. Dokáže nás v tomto ohledu tísnit mnoha způsoby, až se přestaneme účastnit přijímání a osobně modlit; našeptává nám totiž, že si to nezasloužíme. A když přistoupíme k Nejsvětější svátosti, čas, v němž jsme měly přijímat milosti, strávíme otázkou, zda jsme se dostatečně připravily.

Dojde to až tak daleko, že si duše myslí, že ji Bůh kvůli tomu, jaká je, natolik opustil, až téměř začne pochybovat o jeho milosrdenství. Všechno, čím se zabývá, jí připadá nebezpečné a všechna její služba neplodná, ať je sebelepší. Zmocní se jí taková nedůvěra, že jí klesnou ruce a nedokáže konat žádné dobro. Zdá se jí totiž, že to, co je u druhých dobré, je u ní špatné.

Dávejte, dcery, velký pozor na to, co vám teď řeknu. Považovat se za tak ubohou může někdy vycházet z pokory a ctnosti, jindy to však může být velmi veliké pokušení. Sama jsem jím prošla, a proto je znám.

Pokora duši nezneklidňuje, neznepokojuje ani nerozbouří, jakkoli je veliká; přichází s pokojem, útěchou a klidem. I když člověk při pohledu na svou ubohost jasně chápe, že si zaslouží být v pekle, trápí se a připadá mu spravedlivé, že by jím všichni měli opovrhovat, takže se téměř neodvažuje prosit o milosrdenství, je-li jeho pokora pravá, tato bolest přichází s takovou vnitřní něhou a uspokojením, že bychom se bez ní nechtěli ocitnout. Duši nerozbouří ani netísní; naopak ji rozšiřuje a činí schopnější více sloužit Bohu.

Ta druhá bolest však všechno mate, všechno bouří, celou duši převrací a je velmi trýznivá. Myslím, že ďábel chce, abychom se domnívaly, že máme pokoru, a pokud by mohl, zároveň nás přivedl k nedůvěře vůči Bohu.

Když se v takovém stavu ocitnete, přerušte nakolik můžete přemýšlení o vlastní ubohosti a obraťte myšlenky k Božímu milosrdenství, k tomu, jak nás miluje a co pro nás vytrpěl. A jde-li o pokušení, možná nedokážete ani toto: nedovolí totiž myšlenkám spočinout a na nic se zaměřit, leda aby vás ještě více unavilo. Už mnoho bude znamenat, když poznáte, že jde o pokušení.

Terezie z Ávily, Camino de perfección (Cesta k dokonalosti), kap. 39, § 1–2 a první odstavec § 3 podle číslování Albalearning; v elektronickém znění Bibliaclerus stejné místo jako § 1–4. Souvislý úryvek od „Pues guardaos también, hijas“ po „Harto será si conocéis es tentación“. Vlastní český překlad přímo ze španělského původního textu; elektronické vydání nemá stálé stránkování. Zdrojový text ↗

Vlastní doprovod

Terezie popisuje myšlenky, které člověka připravují o důvěru a schopnost dělat dobro. Její rozlišení se dotýká třetího služebníka: kam mě vede to, čemu právě věřím o sobě a o Bohu?

Přejít do ticha →

Samuel Prívara — Duchovní cvičení v běžném dni

Téma: Všimnout si vnitřního hnutí a dát prostor tomu, co vede k Bohu.
Krátká doslovná citace: 1 odst., 23 slov.

Posledním a často (vědomě či nevědomě) přehlíženým krokem je akce, tj. vnitřní přijetí hnutí vedoucích k Bohu a odmítnutí hnutí vedoucích od Boha.

Samuel Prívara, Duchovní cvičení v běžném dni. Průvodce modlitbou na (téměř) každý den v roce. Praha: Alpha Book, 2024, první elektronické vydání, ISBN 978-80-88428-96-1. Kapitola 2, Rozlišování, pododdíl Jak rozlišování vnitřních hnutí probíhá?, 56. stránka souboru PDF (samostatné tištěné číslo strany zde není). Pro souvislou četbu v knize 55.–57. stránka PDF.

Vlastní parafráze a doprovod · 1 odstavec, 82 slov

Prívara popisuje tři navazující kroky. Nejprve se učíme postřehnout dění ve svém nitru. Pak je pojmenováváme a sledujeme, odkud přichází a kam nás vede. A nakonec na ně odpovídáme. Všímání má vyústit v přijetí dobra a v odmítnutí toho, co nás od Boha odvádí. Přitom nemusíme věnovat všechnu sílu boji se špatnou myšlenkou; můžeme svou pozornost obrátit k dobrému hnutí. Tady se naše drobná připomínka může stát začátkem skutečné změny. Zastaví mě a já mohu odpovědět jinak, než bych odpověděl před chvílí.

Přejít do ticha →

Ticho

Bože, s důvěrou ti otevírám svůj dnešní život.

Bože, s důvěrou ti otevírám svůj dnešní život.