Co nechávám růst ve svém srdci
Včerejší odpovědi na otázku po „samolepkách“ mi ukázaly, kolik podob může mít obyčejná připomínka Boha. Někdo ji potkává v metru, jiný před květinovým záhonem. Někdo při jídle, které pro něj připravil druhý. A někdo v dobrých lidech. Věc, chvíle nebo setkání nás mohou na okamžik vrátit k tomu, co bychom během dne snadno přehlédli. K vděčnosti. K blízkosti. K vědomí, že svůj život můžeme s někým sdílet.
V dnešním podobenství si všímám, že všechno začíná svěřením. Pán služebníkům něco dává do rukou a odchází. Každý dostává jinak, podle svých schopností. Ti první dva se do něčeho pustí. A při návratu pána oba uslyší stejná slova: „Pojď se radovat se svým pánem.“ Ten se dvěma hřivnami nemusí napřed dohnat toho s pěti. Jeho věrnost má své místo a je pozván k téže radosti.
Když to vztáhnu na naše životy, napadají mě vedle schopností také vztahy, čas a možnost někomu naslouchat. A schopnost všimnout si, co se právě děje ve mně. Můžu být uprostřed rozhovoru a zaznamenat, že už druhého neposlouchám. Jen si chystám odpověď. Nebo si uvědomit, že mě někdo potěšil a já mu ještě ani nepoděkoval. Právě takové všimnutí může být začátkem něčeho dalšího.
Tady mohou pomoci naše „samolepky“. Když mě na chvíli zastaví, vznikne malý prostor mezi tím, co prožívám, a tím, co udělám. Před odesláním zprávy se mohu nadechnout. Při pohledu na květiny si vzpomenout, že dnes bylo i něco krásného. Při setkání s dobrým člověkem nechat jeho laskavost opravdu dojít až ke mně. V tom prostoru se mohu obrátit k Bohu a přiznat mu, jak na tom právě jsem.
Někdy zjistím, že si v sobě pěstuji křivdu. Znovu si přehrávám stejnou větu, přidávám k ní další výklady a postupně už přes ni toho druhého skoro nevidím. Samotná bolest přitom potřebuje pozornost a péči. Můžu ji Bohu ukázat takovou, jaká je. A zkusit rozlišit, co mi pomáhá porozumět a co mě dál uzavírá. Třeba dnes dokážu přestat přikládat pod ten stále stejný vnitřní rozhovor.
Podobnou pozornost potřebuje i dobro. Někdo mi nabídne pomoc a já ji automaticky odmítnu. Někdo mě má rád a já začnu hledat, co za tím bude. Naskytne se chvíle k odpočinku, ale já ji hned zaplním další povinností. Dobro může být docela blízko, a přesto se se mnou minout. Někdy potřebuje moje obyčejné svolení: ano, přijmu to. Dovolím si být obdarovaný. Chvíli u toho zůstanu.
„Měl jsem strach,“ vysvětluje třetí služebník. A také říká, jak svého pána vidí: jako tvrdého člověka. Tahle věta nás může přivést k vlastní představě Boha. S kým vlastně počítám, když se rozhoduji? S někým, před kým musím každou chybu skrýt? S někým, komu se nikdy nezavděčím? Taková představa umí člověka velmi unavit a zúžit jeho život na opatrné vyhýbání se všemu, co by nemuselo dopadnout dobře.
Podobenství má tvrdý závěr. Jeho ostrost nemusíme přeslechnout. Zároveň v něm dvakrát zazní pozvání k radosti. Je tu vážnost svěřeného života i možnost sdílet radost s tím, kdo nám důvěřoval. Pro dnešek se chci zdržet právě u toho, co se strachem děláme. Můžeme jej před Bohem pojmenovat. Můžeme si říci o pomoc. Můžeme udělat malý krok, i když se při něm ještě trochu bojíme.
Možná proto mě těší ten rozpis prací na lednici a dětská poznámka o věčném životě. Otevřela rozhovor. Někdo si něčeho všiml, další se mohl ptát a společně hledali, jak spolu ty dvě věci souvisejí. I vyklízení myčky může být místem, kde nesu kousek společného života. Záleží také na tom, s jakým srdcem k tomu přistupuji a zda při tom vidím druhé.
Nezakopat hřivnu tedy pro mě dnes znamená dát prostor životu, který mi byl svěřen. Všimnout si, co ve mně roste. Nenechat bez povšimnutí ani to, co mě uzavírá, ani dobro, které se nabízí. Důvěřovat Stvořiteli natolik, abych se mohl znovu otevřít. Třeba k tomu dnes pomůže jediná „samolepka“. A za ní krátká věta: Bože, tady jsem. S tím, co mám, i s tím, čeho se bojím.
Kassián zaznamenává poučení opata Izáka. Krátká věta žalmu pomáhá vracet pozornost k Bohu uprostřed toho, co se v člověku právě děje. „Samolepka“ nám může připomenout právě takový návrat.