Od jména k setkání
Na té sobotní návštěvě mi zůstala v hlavě malá poznámka o červeném koberci. Schodiště, po kterém člověk prostě odchází domů, se najednou ukáže z trochu jiné strany. Vždyť se tu chodí po červeném koberci. Komu se to poštěstí! Je v tom humor a obyčejná radost ze setkání. A také něco z toho, proč Aleši Opatrnému důvěrně říkám pohádkový dědeček.
Máme taková oslovení pro lidi, kteří jsou nám blízcí. Některá vznikla dávno a už ani nevíme jak. Jiná připomínají společnou příhodu. Pro někoho zvenčí možná mnoho neznamenají. Nám ale stačí je vyslovit a vybaví se nám konkrétní člověk, jeho hlas, jeho způsob, jak se usměje nebo jak nás poslouchá. V několika slovech může být kus společného života.
V dnešním evangeliu mě zaujala právě změna oslovení. Člověk u cesty slyší ruch a ptá se, co se děje. Ostatní mu řeknou, že prochází Ježíš Nazaretský. A on zavolá: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Přijme zprávu, kterou dostal, a odpoví za sebe. V jeho volání je prosba a naděje. Už se obrací na někoho konkrétního.
Není potřeba stavět zástup do špatného světla kvůli tomu, že použil označení Nazaretský. Právě od těch lidí se slepec dozvěděl, kdo jde kolem. A „Synu Davidův“ není důvěrná přezdívka, jakou si dáváme mezi přáteli. Slepý člověk tak vyjadřuje svou víru v Ježíše. To osobní oslovení mě ale vede ještě k jedné myšlence: mohu o Bohu mnoho slyšet, číst a mluvit, a přitom k němu sám dlouho nepromluvit.
Možná znám správné odpovědi. Vím, co se kdy říká. Umím vysvětlit, co znamená modlitba. A přesto se může stát, že v tom všem chybí moje vlastní: „Bože…“ Ta chvíle, kdy přestanu připravovat slova a opravdu se na něj obrátím. Nemusí to být velký zážitek. Může to být krátké oslovení cestou do práce, před rozhovorem, který mě čeká, nebo večer, když už nemám sílu nic formulovat.
Ježíš se zastaví. Muže k němu přivedou a zazní otázka: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Tuhle otázku bychom možná přeskočili. Vždyť je přece jasné, co potřebuje. Ježíš mu však nechává prostor, aby to řekl sám. Ten člověk může vyslovit vlastní přání. Nemusí se spokojit s tím, co za něj druzí odhadnou nebo rozhodnou.
Takový prostor někdy potřebujeme i my. Chvíli nemusíme vypadat tak, jak si představujeme, že by měl vypadat věřící člověk. Můžeme říct, po čem toužíme. Co nám chybí. Čeho se bojíme. Třeba i to, že vlastně nevíme, oč prosit. Když někoho oslovím, nemusím mít hned připravený celý rozhovor. Mohu se teprve při něm dobrat k tomu, co ve mně opravdu je.
A může se stát, že slovo „Otče“ nejde snadno vyslovit. Nebo nám „Můj milý Bože“ připadá příliš důvěrné. Někdo se při takových slovech otevře, jiný se v nich necítí dobře. Ani z oslovení nemusíme udělat další povinnost. Můžeme zůstat u „Ježíši“. Dát tomu jménu chvíli času. A nechat svůj vztah růst vlastním tempem, i s nejistotou a s otázkami.
V nové knize Pavla Hoška o Richardu Rohrovi mě potěšila drobná shoda. Také Hošek při popisu osobního setkání použije slova „kouzelný dědeček“. Předtím Rohrovy knihy dlouho četl a vedl s nimi vnitřní rozhovor. Potom přišel osobní dopis, cesta a skutečná setkání. Informace dostaly hlas a tvář. Není to důkaz ničeho o dnešním evangeliu, jen velmi lidská zkušenost, která s ním může rozeznít něco společného.
Ve druhé vybrané pasáži Hošek přibližuje poznávání Boha skrze účast na lásce. Při čtení si můžeme všimnout, jak se nás ta myšlenka dotýká. Co se stane, když si dnes dovolím říct Bohu „ty“? Nemusím hned něco pocítit. Mohu mu prostě věnovat chvíli pozornosti a nechat v ní zaznít svůj skutečný život.
Slepec nakonec prohlédne a jde za Ježíšem. Setkání pokračuje cestou. I naše krátké oslovení může pokračovat tím, jak dnes budeme s lidmi. Jak je oslovíme, zda je necháme domluvit, zda se dokážeme zastavit. Třeba si díky blízkosti s Bohem všimneme i někoho, kdo dosud zůstával u kraje naší pozornosti.
Ježíši, tady jsem.
Cizí bolest nás někdy začne rušit dřív, než nás osloví. Můžeme si všimnout vlastní první reakce a dát si čas člověka opravdu vyslechnout.