AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 18,35–43   /   16. listopadu 2026

Oslovení,
ve kterém jsme blízko

Pohádkový dědeček, červený koberec a jedno oslovení u cesty. Někdy stačí vyslovit jméno a už jsme v rozhovoru.

Aleš Opatrný na schodišti s červeným kobercem.
„Máme tu pro návštěvy červený koberec.“
Dnešní evangeliumLk 18,35–43 · Pane, ať vidím

Co chceš, abych pro tebe udělal? – Pane, ať vidím.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a poručil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.

Oslovení, ve kterém jsme blízko

V sobotu jsem byl navštívit Aleše Opatrného, kterému důvěrně říkám pohádkový dědeček. Když jsem odcházel, pravil: „Máme tu pro návštěvy červený koberec. Komu se to poštěstí, projít se po červeném koberci!“

Takové oslovení jako „pohádkový dědeček“ nenajdete v občance. Vzniká ze vztahu. Je v něm něco, co samotné jméno neřekne.

Zástup v dnešním evangeliu slepci oznámí, že prochází Ježíš Nazaretský. On ale zavolá: „Ježíši, synu Davidův!“ Do oslovení vloží svou naději. Už jen nezjišťuje, kdo jde kolem. Obrací se k němu.

„Synu Davidův“ samozřejmě není domácí přezdívka. Je v tom víra, že právě Ježíš může pomoci. Mě ale zaujalo i to docela obyčejné: ostatní o Ježíši mluví, on už mluví k němu.

Možná dnes můžeme udělat podobný krůček. Oslovit Boha tak, jak je nám blízký. „Ježíši.“ „Můj milý Bože.“ Nemusíme hledat nic zvláštního. Jen ať jsme v tom oslovení opravdu my.

A když nám dnes žádné důvěrné slovo nejde přes rty, stačí i to jméno. Nemusíme předstírat blízkost, kterou zatím necítíme. Můžeme po ní toužit. I to už je začátek rozhovoru.

Od jména k setkání

Na té sobotní návštěvě mi zůstala v hlavě malá poznámka o červeném koberci. Schodiště, po kterém člověk prostě odchází domů, se najednou ukáže z trochu jiné strany. Vždyť se tu chodí po červeném koberci. Komu se to poštěstí! Je v tom humor a obyčejná radost ze setkání. A také něco z toho, proč Aleši Opatrnému důvěrně říkám pohádkový dědeček.

Máme taková oslovení pro lidi, kteří jsou nám blízcí. Některá vznikla dávno a už ani nevíme jak. Jiná připomínají společnou příhodu. Pro někoho zvenčí možná mnoho neznamenají. Nám ale stačí je vyslovit a vybaví se nám konkrétní člověk, jeho hlas, jeho způsob, jak se usměje nebo jak nás poslouchá. V několika slovech může být kus společného života.

V dnešním evangeliu mě zaujala právě změna oslovení. Člověk u cesty slyší ruch a ptá se, co se děje. Ostatní mu řeknou, že prochází Ježíš Nazaretský. A on zavolá: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Přijme zprávu, kterou dostal, a odpoví za sebe. V jeho volání je prosba a naděje. Už se obrací na někoho konkrétního.

Není potřeba stavět zástup do špatného světla kvůli tomu, že použil označení Nazaretský. Právě od těch lidí se slepec dozvěděl, kdo jde kolem. A „Synu Davidův“ není důvěrná přezdívka, jakou si dáváme mezi přáteli. Slepý člověk tak vyjadřuje svou víru v Ježíše. To osobní oslovení mě ale vede ještě k jedné myšlence: mohu o Bohu mnoho slyšet, číst a mluvit, a přitom k němu sám dlouho nepromluvit.

Možná znám správné odpovědi. Vím, co se kdy říká. Umím vysvětlit, co znamená modlitba. A přesto se může stát, že v tom všem chybí moje vlastní: „Bože…“ Ta chvíle, kdy přestanu připravovat slova a opravdu se na něj obrátím. Nemusí to být velký zážitek. Může to být krátké oslovení cestou do práce, před rozhovorem, který mě čeká, nebo večer, když už nemám sílu nic formulovat.

Ježíš se zastaví. Muže k němu přivedou a zazní otázka: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Tuhle otázku bychom možná přeskočili. Vždyť je přece jasné, co potřebuje. Ježíš mu však nechává prostor, aby to řekl sám. Ten člověk může vyslovit vlastní přání. Nemusí se spokojit s tím, co za něj druzí odhadnou nebo rozhodnou.

Takový prostor někdy potřebujeme i my. Chvíli nemusíme vypadat tak, jak si představujeme, že by měl vypadat věřící člověk. Můžeme říct, po čem toužíme. Co nám chybí. Čeho se bojíme. Třeba i to, že vlastně nevíme, oč prosit. Když někoho oslovím, nemusím mít hned připravený celý rozhovor. Mohu se teprve při něm dobrat k tomu, co ve mně opravdu je.

A může se stát, že slovo „Otče“ nejde snadno vyslovit. Nebo nám „Můj milý Bože“ připadá příliš důvěrné. Někdo se při takových slovech otevře, jiný se v nich necítí dobře. Ani z oslovení nemusíme udělat další povinnost. Můžeme zůstat u „Ježíši“. Dát tomu jménu chvíli času. A nechat svůj vztah růst vlastním tempem, i s nejistotou a s otázkami.

V nové knize Pavla Hoška o Richardu Rohrovi mě potěšila drobná shoda. Také Hošek při popisu osobního setkání použije slova „kouzelný dědeček“. Předtím Rohrovy knihy dlouho četl a vedl s nimi vnitřní rozhovor. Potom přišel osobní dopis, cesta a skutečná setkání. Informace dostaly hlas a tvář. Není to důkaz ničeho o dnešním evangeliu, jen velmi lidská zkušenost, která s ním může rozeznít něco společného.

Ve druhé vybrané pasáži Hošek přibližuje poznávání Boha skrze účast na lásce. Při čtení si můžeme všimnout, jak se nás ta myšlenka dotýká. Co se stane, když si dnes dovolím říct Bohu „ty“? Nemusím hned něco pocítit. Mohu mu prostě věnovat chvíli pozornosti a nechat v ní zaznít svůj skutečný život.

Slepec nakonec prohlédne a jde za Ježíšem. Setkání pokračuje cestou. I naše krátké oslovení může pokračovat tím, jak dnes budeme s lidmi. Jak je oslovíme, zda je necháme domluvit, zda se dokážeme zastavit. Třeba si díky blízkosti s Bohem všimneme i někoho, kdo dosud zůstával u kraje naší pozornosti.

Ježíši, tady jsem.

Proč ho okřikovali?

Lukáš přesný důvod neuvádí. Píše jen, že slepce okřikovali ti, kteří šli napřed. Následující pohledy pomáhají scéně porozumět; nejsou jistým popisem úmyslů jednotlivých lidí. U souvisejících textů výslovně odlišujeme autorovu myšlenku od vlastního propojení s evangeliem.

Čtyři pohledy na zástup a Ježíše

1. Slyší hluk, přehlížejí nouzi

Parafráze výkladu · 1 odst., 42 slov.

Papež František při výkladu tohoto úryvku zdůrazňuje, že lidé s mužem zacházejí, jako by neměl právo promluvit. Jeho volání je obtěžuje. Všímá si lhostejnosti, která může přerůst až v odmítání člověka. Ježíš naopak přivádí toho, kdo byl na okraji, do středu pozornosti.

Papež František, Milosrdenství je světlo, generální audience 15. 6. 2016, výklad Lk 18,35–43. Zdroj ↗

Vlastní propojení s evangeliem

Cizí bolest nás někdy začne rušit dřív, než nás osloví. Můžeme si všimnout vlastní první reakce a dát si čas člověka opravdu vyslechnout.

2. Chtějí Ježíše chránit a rozhodují, kdo k němu smí

Parafráze duchovního výkladu · 1 odst., 45 slov.

V jiné promluvě František připomíná, že lidé kolem Ježíše mohou jednat i v dobré víře, chtít klid a důstojnost. Přesto kolem něj vytvoří uzavřený kruh. Blízkost Ježíši začnou prožívat jako výsadu a někoho dalšího už dovnitř nepustí. Zapomínají přitom, odkud je Ježíš sám kdysi vyvedl.

Papež František, Christ in the Face of the Outcast, ranní promluva 17. 11. 2014; zpráva L’Osservatore Romano. Zdroj ↗

Vlastní propojení s evangeliem

Můžeme chtít pro Boha tolik klidu a pořádku, až přeslechneme člověka, kvůli kterému se Bůh právě zastavuje. To je podnět k rozjímání, nikoli doložený motiv každého člověka v zástupu.

3. Kdo vlastně vidí?

Parafráze literárního výkladu · 1 odst., 44 slov.

Bezprostředně před touto scénou učedníci nerozumějí Ježíšovým slovům o jeho utrpení. Slepý muž ho však osloví jako Syna Davidova a vloží do něj důvěru. Výklad upozorňuje na tento paradox: člověk bez zraku rozpoznává něco, co Ježíšovým průvodcům uniká. Stává se příkladem pro čtenáře evangelia.

Tabernacle Baptist Church, Richmond, studijní materiál k Lk 18, Spring 2021, oddíl New Sight, s. 21; adaptace komentáře Working Preacher k Lk 18,31–19,10. Zdroj ↗

Vlastní propojení s evangeliem

Okřikování pak můžeme číst jako další projev neporozumění. Být nablízku ještě neznamená dobře vidět, co druhý člověk potřebuje.

4. Prohlédnout může i zástup

Parafráze výkladů · 1 odst., 31 slov.

Biblista Felix Just upozorňuje, že Lukáš zakončuje příběh chválou uzdraveného člověka i všeho lidu. František v tomto společném chválení vidí další prohlédnutí: zkušenost uzdraveného pomáhá také ostatním nově vidět Boží jednání.

Felix Just SJ, disertace o slepotě, kap. 4: Analysis of Some Key Biblical and Extra-Biblical Texts, oddíl k Lk 18,35–43; papež František, generální audience 15. 6. 2016. Zdroj ↗ · Františkův výklad ↗

Vlastní propojení s evangeliem

Člověk, kterého chtěli umlčet, jim nakonec může něco ukázat. Počáteční odmítnutí nemusí být posledním slovem jejich vztahu.

Fausti, Rohr a Glogar

5. Fausti: člověk překáží v jejich představě Božího díla

Parafráze přímého výkladu Lk 18,31–43 · 3 odst., 129 slov.

V přepisu společného výkladu Silvana Faustiho a Guida Bertagny se objevuje představa slavnostního průvodu do Jeruzaléma. Lidé možná zpívají žalmy a učedníci mají své představy o přicházejícím království i o postavení v něm. Do toho někdo křičí. Fausti ukazuje, jak se člověk v nouzi může stát rušitelem našeho náboženského programu.

Žebrák se má podle této představy spokojit s almužnou a nenarušovat jejich dění. Ježíš se však zastaví a nařídí, aby ho přivedli. Fausti tak odhaluje rozpor mezi představou důležitého poslání a konkrétním člověkem, kterému se Ježíš věnuje. Průvod, zpěv i rozdělování postavení patří k jeho duchovnímu rozvinutí scény, nikoli k tomu, co zde Lukáš výslovně vypráví.

Fausti také zdůrazňuje oslovení Ježíše jménem jako osobní vztah. Přístup k němu otevírá přiznaná nouze. Nemusím si nejprve zasloužit, abych ho směl oslovit.

„Mlč! My teď máme důležité věci na práci.“

Krátká citace ve vlastním překladu z italštiny · 1 odst., 8 slov.

Silvano Fausti a Guido Bertagna, výklad Lk 18,31–43, přepis na webu komunity Villapizzone, s. 13–15. Přepis nebyl autory revidován. Zdroj ↗

Vlastní propojení s evangeliem

Nebrání nám někdy naše představa, jak má setkání s Bohem vypadat, přijmout člověka, který přichází jinak?

6. Rohr: jistota, že už vidíme, nám může bránit prohlédnout

Parafráze souvisejícího textu; nejde o přímý výklad okřikování · 1 odst., 54 slov.

V textu Adopting a Beginner’s Mind Richard Rohr výslovně připomíná slepcovu prosbu z paralelního Markova vyprávění. Duchovnímu poznání podle něj překáží předpoklad, že už všechno podstatné víme. Učedníci mohou být zaměstnáni náboženskými debatami a potřebou mít věci pod kontrolou, zatímco Ježíš je vrací k otevřenosti dítěte. Rohr vybízí k ochotě učit se znovu vidět.

Richard Rohr, Adopting a Beginner’s Mind, Center for Action and Contemplation, 19. 3. 2023. Text čerpá z Everything Belongs, s. 32–33, a z nahrávky Beginner’s Mind (2002); odkazuje na Mk 10,51. Zdroj ↗

Vlastní propojení s evangeliem

Slepec ví, že potřebuje pomoc. Ti kolem mohou být přesvědčeni, že oni už vědí, co Ježíš potřebuje a koho má poslouchat. Proto si dovolí rozhodovat za něj. Toto propojení s Lk 18 je naším rozjímáním, nikoli Rohrovým vysvětlením motivu zástupu.

7. Glogar: dát člověku prostor vyslovit vlastní zkušenost

Parafráze souvisejícího rozhovoru; nejde o komentář k tomuto evangeliu · 1 odst., 39 slov.

Petr Glogar v rozhovoru pro časopis Magnus popisuje naslouchání a otázky, které člověku pomáhají nově porozumět vlastnímu příběhu. Nemá hotové odpovědi na život druhého. Mluví také o bezpečném prostoru, kde lze projevit bolest bez hodnocení a bez okamžitých rad.

„Jako terapeut nepřináším odpovědi, nejsem expert na klientův život.“

Krátká doslovná citace · 1 odst., 9 slov.

Petr Glogar, rozhovor v časopise Magnus č. 27, otázky o naslouchání, terapii a bezpečném prostoru. Ověřeno v poskytnutém přepisu rozhovoru.

Vlastní propojení s evangeliem

Zástup mu říká, aby mlčel; Ježíš se ptá, co chce. Dává mu možnost promluvit za sebe. Tato souvislost je naším propojením Glogarova textu s evangeliem. Jeho vlastní výklad této konkrétní scény jsme v dohledaných zdrojích nenašli.

Přejít do ticha →

Duchovní četba

Dvě souvislé pasáže z nové knihy Pavla Hoška o Richardu Rohrovi a krátký text Franze Jalicse o Ježíšově jménu. Hošek zde mluví jako autor knihy; Rohrovy výroky jsou uvnitř úryvků označeny uvozovkami. Vlastní doprovod je od četby oddělený.

Pavel Hošek — Je-li Bůh láska… — Evangelium podle Richarda Rohra

Téma: Od čtení o člověku k osobnímu setkání; kouzelný dědeček.
Souvislý úryvek z dodané knihy: 7 odst., 394 slov.

Ale postupně se začala vynořovat jakási podprahová melodie, prostupující jeho dílem (i přes různé ruchy a šumy) od začátku do konce. Melodie, kterou jsem pak už nikdy nedokázal dostat z hlavy. A jak jsem dlouhá léta vedl opatrný vnitřní rozhovor s tímto zvláštním americkým řeholníkem, vyvstávaly mi otázky, které bych mu rád položil osobně. Postupně se jejich seznam rozrůstal.

Nakonec mi došly dvě věci: zaprvé, jestli má Rohr v tom, co říká, pravdu, měl bych zřejmě přehodnotit většinu toho, co jsem si myslel, že vím. A zadruhé: na ty nejdůležitější otázky se ho prostě musím zeptat přímo, tváří v tvář.

Bylo mi rychle vysvětleno, že to nejde. Že nepřijímá návštěvy, že je dost nemocný a vyčerpaný, že se připravuje na odchod z tohoto světa. Na otázky zaslané elektronickou poštou prý přichází automatická odpověď s omluvou, že nemá kapacitu vyřizovat korespondenci a že musí laskavé tazatele odkázat na své knihy.

Ty jsem ale přečetl, několikrát. I ty, co dosud nevyšly česky. Mám je doma všechny. Pomačkané, potrhané, počmárané poznámkami, vykřičníky a otazníky na okrajích. Napsal jsem mu. A dostal tu proklatou automatickou odpověď. Že se omlouvá, ale nemá kapacitu vyřizovat korespondenci. Za několik hodin přišel další mail, začínající slovy Dear Pavel… Docela se mi rozbušilo srdce.

Bylo až překvapivě snadné vymést z diáře závěje domluvených akcí a schůzek a vytvořit na přelomu dubna a května sedmidenní okno pro dobrodružnou výpravu na druhý konec zeměkoule. Tedy ne tak docela, jen do Albuquerque v Novém Mexiku. Znělo by to nabubřele, kdybych řekl, že to byl nejdůležitější týden posledních padesáti let mého života. Ale v jistém smyslu je to pravda.

Měl jsem pocit, že je to pouť. Že jsem se ocitl v jiném čase. Setkali jsme se k rozhovoru pětkrát. Třikrát jsme byli spolu v restauraci. O každém z těch setkání by se dala napsat esej. Spolu se dvěma Rohrovými dávnými přáteli Ludvíkem Hegrlíkem a Pavlem Hrdinou, kteří se ke mně přidali, jsme během týdne v Albuquerque navštívili nejdůležitější místa spojená s Rohrovou službou.

V rozhovorech odpovídal trpělivě, soustředěně, věcně. Usmíval se. Ze všeho nejvíc mi připomínal kouzelného dědečka. Všechno jsem nahrával, a navíc rychle zapisoval, počmárané stránky zápisníku šustily a chvěly se. Asi od mojí ruky, nevím. Knížka, kterou držíte v rukou, je výsledkem těchto rozhovorů. A osmi měsíců korespondence. A dvaceti let přemýšlení nad tím, co Rohr říká. Je to myslím závažné. Je to jiné křesťanství…

Pavel Hošek, Je-li Bůh láska… Evangelium podle Richarda Rohra. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2026, 1. vydání, ISBN 978-80-7325-619-7. Předmluva, tištěné s. 5–7; od „Ale postupně se začala vynořovat“ do konce předmluvy. Znění podle opraveného přepisu dodané knihy.

Vlastní doprovod

Hošek vypráví o vlastní návštěvě Richarda Rohra. Jeho „kouzelný dědeček“ se potkává s Jakubovým „pohádkovým dědečkem“, aniž bychom ty dva příběhy zaměňovali. V obou může oslovení nést něco z osobního vztahu.

Přejít do ticha →

Pavel Hošek — Je-li Bůh láska… — Evangelium podle Richarda Rohra

Téma: Poznávat Boha skrze vztah a účast na lásce.
Souvislý úryvek z dodané knihy: 7 odst., 428 slov.

Například: Při rozjímání o tajemství Božího bytí by podle Rohra bylo užitečné, kdybychom alespoň občas nepovažovali slovo Bůh za podstatné jméno, ale spíš za sloveso. Bůh rozhodně není něco, nějaká věc mezi věcmi. Nelze ho poznávat jako objekt, ani jako objekt poznávacího procesu. Je to spíš „svaté Tajemství“ než definovatelná entita.

„Bůh nechce být poznáván jinak než láskou,“ jak řekl Jan od Kříže, a Rohr ho rád cituje. Nebo jinými slovy, je-li Bůh láska, jak se píše v Prvním listu Janově, nelze ho poznat, pokud nemilujeme. To je ovšem poznání účastné.

Dalším ze způsobů, kterými se Rohr pokouší tajemství účastného poznání přiblížit, je meditace nad významem Božího jména, zjeveného Mojžíšovi. Bůh se představuje jako „Já jsem“. Bůh je Bytí samo, jak toto tajemné Boží jméno vykládají mnozí teologové a filozofové. Setkání mezi člověkem a Bohem pak lze opsat větou, že v hlubině mystické zkušenosti se v lidském „já jsem“ ozývá ozvěna věčného „Já jsem“.

Tutéž myšlenku formuluje Rohr také následovně: Je-li Bůh láska, a tato láska „je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého“, jak říká apoštol Pavel, pak je možné opsat tajemství Božího bytí (ve vztahu k člověku a ke světu) jako věčný Proud lásky, která jako řeka zaplavuje stvoření a každý tvor je zván, aby vstoupil do tohoto proudu a stal se jeho součástí, jeho dalším pokračováním.

Pak nepoznává Boha v reflektujícím odstupu jako pozorovatel na břehu (což prostě a jednoduše nejde a takto poznávaný „bůh“ není Bůh), ale jako ten, kdo pluje v proudu řeky, která ho nese a on sám je součástí tohoto proudu. Boha poznáváme tak, že se otevíráme lásce, kterou je On sám. Stáváme se pokračováním tohoto věčného proudu lásky. „Proměňujeme se v lásku,“ říká Rohr.

Ano, stáváme se tím, na co hledíme. „Proměňujeme se v to, co milujeme,“ píše svatá Klára v prvním dopisu svaté Anežce a Rohr tuto myšlenku ve svých knihách často zmiňuje. Člověk se stává potrubím lásky, jak Rohr občas podotýká s žertovnou narážkou na význam svého německého příjmení. V tomto smyslu se člověk opravdu může stát „Božími ústy“ a jeho ruce „Božíma rukama“ a není v tom žádná nehorázná pýcha ani iluzivní sebezbožštění.

Stačí zachovat průtočnost potrubí, říká Rohr. To často znamená především odstranit z cesty překážku, jíž bývá právě výše popsaná rozdvojená mysl, která chce mít stále všechno pod kontrolou. Boží život volně proudí skrze nás a my pokud možno nepřekážíme, říká Rohr. Boží hlas zvučí skrze člověka, člověk se stává hudebním nástrojem, jímž proudí Boží dech a vydává osobitou melodii. Ostatně jedním z významů Rohrova příjmení je také píšťala, jak jeho hrdý nositel nadšeně připomíná.

Pavel Hošek, Je-li Bůh láska… Evangelium podle Richarda Rohra. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2026, 1. vydání. Kapitola Třetí oko, oddíl Účastné poznání, tištěné s. 70–71. Znění podle opraveného přepisu dodané knihy; vypuštěny pouze číselné odkazy na poznámky 138–150.

Vlastní doprovod

Jde o Hoškovo představení Rohrova myšlení, nikoli o Rohrovu vlastní kapitolu ani o výklad Lk 18. S dnešním evangeliem jej propojuje přechod od pozorování ke vztahu: slepec na zprávu o Ježíši odpoví tím, že se na něj sám obrátí.

Přejít do ticha →

Franz Jalics — Cesta kontemplace

Téma: Zůstat v modlitbě u Ježíšova jména.
Krátká doslovná citace: 1 odst., 18 slov.

Ostatní formy modlitby, zejména rozhovor s Bohem, jsem nevylučoval, ale těžištěm mé modlitby se stalo opakování jeho jména.

Franz Jalics, Cesta kontemplace. Přeložila Maria Mlada Ondrášová. Praha / Kroměříž: Triton, 2015, ISBN 978-80-7387-858-0. Kapitola čtvrtá Zpráva, část 3, tištěná s. 23. Ověřeno v knize ze složky Texty. Pro souvislou četbu v knize s. 23–25; zde je zveřejněna jen krátká citace.

Vlastní parafráze a doprovod · 1 odstavec, 60 slov

Jalics popisuje osobní proměnu své modlitby. Postupně v ní převažuje tichá pozornost ke Kristu a jeho jménu. Tuto zkušenost nevydává za pouhou techniku a jiné formy modlitby přitom neopouští. K našemu tématu přináší jednoduchý podnět: oslovení nemusí být jen úvod k dlouhému povídání. Můžeme u něj zůstat. Jde o jeho zkušenost, nikoli o požadavek, aby se každý modlil stejným způsobem.

Přejít do ticha →

Ticho

Ježíši, tady jsem.

Ježíši, tady jsem.