Jsme vzácní i tehdy, když je nás dost
Na tom setkání pod fíkovníkem mě přitahuje jeho obyčejnost. Jeden člověk se chce podívat na Ježíše. Je malý, přes ostatní nevidí, a tak běží napřed a vyleze na strom. Evangelium nevypráví, co všechno přitom Zacheovi běželo hlavou. Nemusíme mu to domýšlet. Víme, že chtěl Ježíše vidět. A Ježíš si ho všiml.
Všiml si ho a oslovil ho jménem. „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ To je docela silné. Zacheus počítal s tím, že se podívá na někoho procházejícího kolem. Teď se dozvídá, že ten člověk chce k němu domů. Najednou se ho celé dění týká úplně jinak.
Zkusme chvíli zůstat u toho pořadí. Ježíšovo pozvání zazní dřív než Zacheův slib rozdat majetek chudým a nahradit, oč druhé ošidil. Přijetí už se děje. Ježíš nečeká u dveří, až Zacheus doloží všechny opravy svého života. To mi připadá jako velká úleva. Možná také proto, že já sám pořád něco nemám hotové.
Výzvu „pojď dolů“ si můžeme přeložit i do svého dne. Ne jako další povinnost, kterou máme správně splnit. Spíš jako možnost přestat se na chvíli držet toho, z čeho se bojíme slézt. Představy, že musíme všechno zvládnout. Role člověka, který vždycky ví. Opatrného odstupu, ze kterého se dobře pozoruje, ale hůř žije vztah.
Zacheův strom je v příběhu skutečný strom, na který vylezl, aby viděl. Tohle už je naše vlastní přirovnání. Mně pomáhá všimnout si, jak snadno zůstávám o kousek vedle svého života. V hlavě si chystám, co udělám, až budu mít víc času, až se něco vyřeší, až budu vnitřně trochu srovnanější. A mezitím někdo stojí přede mnou.
Pojď ke mně. A já jdu k tobě. Tak pro mě zní dnešní pozvání. Je v něm pohyb z obou stran a místo pro oba. Zacheus sleze, Ježíš vstoupí. Mohou se potkat. Třeba i v našem vztahu s Bohem někdy stačí tolik: dovolit mu přijít do dne, který právě máme, s tím vším, co v něm je.
A pak je tu ta cedulka z hospody. „Z nedostatku zaměstnanců zde pracují lidé.“ Docela dobrý vtip. Máme tolik představ o zaměstnancích, zákaznících, vedoucích, kněžích nebo rodičích, že za nimi občas přehlédneme člověka. Někoho unaveného, nejistého, někdy protivného. Někoho, kdo má svoje starosti a třeba se dnes snaží ze všech sil, i když výsledek nevypadá slavně.
„Zacházejte s nimi opatrně, jsou vzácní.“ Opatrnost nemusí znamenat, že si nikdy neřekneme nic nepříjemného. Někdy potřebujeme pojmenovat chybu, říct dost, napravit škodu. Záleží ale na tom, jak přitom s člověkem zacházíme. Zda mu zůstane prostor odpovědět. Zda smí říct, co se stalo. Zda pro nás pořád existuje i za tím, co pokazil.
V evangeliu se škoda neztrácí. Zacheus sám mluví o vracení a náhradě. Jeho přijetí má konkrétní pokračování. Lidé, kterým ublížil, nejsou vedlejší postavy, na něž se po pěkném setkání zapomene. Blízkost s Ježíšem otevírá Zacheův život i směrem k nim. Může se začít chovat jinak. A může začít tím, na co právě dosáhne.
Myslím, že tu cedulku potřebujeme i pro zacházení se sebou. Někdy se sebou mluvíme způsobem, který bychom vůči druhému považovali za krutý. Z jedné chyby uděláme rozsudek nad celým člověkem. Když tohle v sobě uslyšíme, můžeme se vrátit pod fíkovník. Zacheus slyší své jméno a pozvání ke společnému času. Tady začíná jeho další krok.
Nemusíme teď vymýšlet velké předsevzetí. Třeba stačí při příštím setkání zpomalit o jednu větu. Podívat se na člověka, který nám něco podává. Doma nezačít hned tím, co chybí. Nebo si dovolit vyslovit před Bohem i to, za co se stydíme. Setkání může začít právě v místě, které jsme zatím obcházeli.
Jsme vzácní i tehdy, když je nás dost. I když naši práci umí udělat někdo jiný. I když jsme dnes moc užiteční nebyli. Tohle se dá nechat chvíli doznít. A pak snad o trochu snadněji slézt dolů. Do vztahu. Do obyčejného dne. K Bohu, který už jde k nám.
Pod fíkovníkem můžeme na chvíli pustit představu, že si nejprve musíme zasloužit návštěvu. Zacheus může slézt, protože už je osloven. Odpovědnost za jeho jednání v příběhu zůstává; vyrůstá však ze setkání.