AMDGK větší slávě Boží
Lukáš 19,1–10   /   17. listopadu 2026

Pojď dolů.
Jdu k tobě.

Zacheus na stromě a cedulka z hospody. Za tím vším člověk, který je vzácný ještě dřív, než se mu podaří dát život do pořádku.

Dnešní evangeliumLk 19,1–10

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“

Pojď dolů. Jdu k tobě.

„Zachee, pojď rychle dolů.“ Tahle věta mě dnes baví. Zacheus vylezl nahoru, aby Ježíše uviděl. A Ježíš ho zve dolů, protože chce být s ním. Dokonce u něj doma.

Ještě předtím, než Zacheus něco vrátí, rozdá nebo napraví. Ježíš už k němu jde. Pro mě v tom zaznívá docela jednoduché pozvání: pojď dolů, pojď ke mně. A já jdu k tobě.

Na jedné cedulce stojí: „Z nedostatku zaměstnanců zde pracují lidé. Zacházejte s nimi opatrně, jsou vzácní!!“ Nejdřív se člověk usměje. A pak mu dojde, že by se ta cedulka hodila skoro všude. Do práce. Domů. Do kostela. A možná i na zrcadlo.

Zacheus má pověst hříšníka. Ježíš ho osloví jménem. Chce vstoupit do jeho života, takového, jaký právě je. A právě v tom setkání se začne něco měnit. Zacheus najednou může otevřít dům i peněženku.

Možná i my někde sedíme na větvi a čekáme, až budeme lepší, jistější, připravenější. A přitom už můžeme slézt. Bůh o nás stojí dnes.

Zacházejme spolu opatrně. I sami se sebou. Jsme vzácní. A jsme vzácní i tehdy, když je nás dost.

Sdílený příspěvek s cedulkou: Z nedostatku zaměstnanců zde pracují lidé. Zacházejte s nimi opatrně, jsou vzácní!!
Obrázek dodaný k zamyšlení. Cedulka z I. českobudějovického minipivovaru Kněžínek, sdílená Martinou Janatkovou.

Jsme vzácní i tehdy, když je nás dost

Na tom setkání pod fíkovníkem mě přitahuje jeho obyčejnost. Jeden člověk se chce podívat na Ježíše. Je malý, přes ostatní nevidí, a tak běží napřed a vyleze na strom. Evangelium nevypráví, co všechno přitom Zacheovi běželo hlavou. Nemusíme mu to domýšlet. Víme, že chtěl Ježíše vidět. A Ježíš si ho všiml.

Všiml si ho a oslovil ho jménem. „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ To je docela silné. Zacheus počítal s tím, že se podívá na někoho procházejícího kolem. Teď se dozvídá, že ten člověk chce k němu domů. Najednou se ho celé dění týká úplně jinak.

Zkusme chvíli zůstat u toho pořadí. Ježíšovo pozvání zazní dřív než Zacheův slib rozdat majetek chudým a nahradit, oč druhé ošidil. Přijetí už se děje. Ježíš nečeká u dveří, až Zacheus doloží všechny opravy svého života. To mi připadá jako velká úleva. Možná také proto, že já sám pořád něco nemám hotové.

Výzvu „pojď dolů“ si můžeme přeložit i do svého dne. Ne jako další povinnost, kterou máme správně splnit. Spíš jako možnost přestat se na chvíli držet toho, z čeho se bojíme slézt. Představy, že musíme všechno zvládnout. Role člověka, který vždycky ví. Opatrného odstupu, ze kterého se dobře pozoruje, ale hůř žije vztah.

Zacheův strom je v příběhu skutečný strom, na který vylezl, aby viděl. Tohle už je naše vlastní přirovnání. Mně pomáhá všimnout si, jak snadno zůstávám o kousek vedle svého života. V hlavě si chystám, co udělám, až budu mít víc času, až se něco vyřeší, až budu vnitřně trochu srovnanější. A mezitím někdo stojí přede mnou.

Pojď ke mně. A já jdu k tobě. Tak pro mě zní dnešní pozvání. Je v něm pohyb z obou stran a místo pro oba. Zacheus sleze, Ježíš vstoupí. Mohou se potkat. Třeba i v našem vztahu s Bohem někdy stačí tolik: dovolit mu přijít do dne, který právě máme, s tím vším, co v něm je.

A pak je tu ta cedulka z hospody. „Z nedostatku zaměstnanců zde pracují lidé.“ Docela dobrý vtip. Máme tolik představ o zaměstnancích, zákaznících, vedoucích, kněžích nebo rodičích, že za nimi občas přehlédneme člověka. Někoho unaveného, nejistého, někdy protivného. Někoho, kdo má svoje starosti a třeba se dnes snaží ze všech sil, i když výsledek nevypadá slavně.

„Zacházejte s nimi opatrně, jsou vzácní.“ Opatrnost nemusí znamenat, že si nikdy neřekneme nic nepříjemného. Někdy potřebujeme pojmenovat chybu, říct dost, napravit škodu. Záleží ale na tom, jak přitom s člověkem zacházíme. Zda mu zůstane prostor odpovědět. Zda smí říct, co se stalo. Zda pro nás pořád existuje i za tím, co pokazil.

V evangeliu se škoda neztrácí. Zacheus sám mluví o vracení a náhradě. Jeho přijetí má konkrétní pokračování. Lidé, kterým ublížil, nejsou vedlejší postavy, na něž se po pěkném setkání zapomene. Blízkost s Ježíšem otevírá Zacheův život i směrem k nim. Může se začít chovat jinak. A může začít tím, na co právě dosáhne.

Myslím, že tu cedulku potřebujeme i pro zacházení se sebou. Někdy se sebou mluvíme způsobem, který bychom vůči druhému považovali za krutý. Z jedné chyby uděláme rozsudek nad celým člověkem. Když tohle v sobě uslyšíme, můžeme se vrátit pod fíkovník. Zacheus slyší své jméno a pozvání ke společnému času. Tady začíná jeho další krok.

Nemusíme teď vymýšlet velké předsevzetí. Třeba stačí při příštím setkání zpomalit o jednu větu. Podívat se na člověka, který nám něco podává. Doma nezačít hned tím, co chybí. Nebo si dovolit vyslovit před Bohem i to, za co se stydíme. Setkání může začít právě v místě, které jsme zatím obcházeli.

Jsme vzácní i tehdy, když je nás dost. I když naši práci umí udělat někdo jiný. I když jsme dnes moc užiteční nebyli. Tohle se dá nechat chvíli doznít. A pak snad o trochu snadněji slézt dolů. Do vztahu. Do obyčejného dne. K Bohu, který už jde k nám.

Nechat se uvidět

Dvě souvislé četby z poskytnutých knih. Lachmanová přímo připomíná Zachea; Holte přidává zkušenost s tím, co dělá lidský pohled. Vlastní doprovod je oddělen od slov autorů.

Kateřina Lachmanová · Přijetí předchází nápravu

Karikatury Boha
Souvislá doslovná četba: 7 odstavců · 384 slov.

Lachmanová zde výslovně připomíná Zachea. Ukazuje, jak jinak zní Ježíšovo pozvání, když si Boha přestaneme představovat jako někoho, kdo v nás vidí především přestupky.

Nový zákon předkládá tento soucitný Boží přístup k nám hříšníkům jako na dlani: Vidíme otce, který běží naproti marnotratnému synu a nechce žádný výčet jeho hříchů ani garance polepšení, touží jen co nejrychleji přijmout syna a navrátit mu synovskou důstojnost (srov. Lk 15). Vlastně ani moc nechápeme setkání Ježíše se Zacheem – tohoto veřejného hříšníka Ježíš přijímá bez jakéhokoliv kázání, podmínky polepšení... (srov. Lk 19). Jsme rádi, že Ježíš vysvobodil z rukou rozlíceného davu ženu přistiženou při cizoložství..., ale jak tento Ježíš souvisí s Bohem, který má na prvním místě starost o odstraňování hříchů, pokud možno i s hříšníky?

Ano, Boží slovo nás vytrvale učí (a my to pořadí vytrvale převracíme), že jeho láska předchází všechno naše snažení, není jen odměnou za naše dobré chování. „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství“ (Jer 31,3). Ano, Bůh člověka miloval i v době, kdy ten o něho vůbec nestál. Právě v tom spočívá celé evangelium – radostná zvěst: „Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Řím 5,8). Proto se nemusíme bát, že s naším hříchem a neláskou jeho láska končí, že s každým naším proviněním se od nás Pán odvrací, či naopak, že nás přijímá a miluje jen jako „bezhříšné“, dokonalé.

„Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství“ (Jer 31,3).

„Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků“ (Ef 2,9).

„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás ...“ (1 Jan 4,10).

Boha „policajta“ nelze milovat, toho se můžeme jen bát. Ale strachem žádný vztah lásky neroste, naopak bázeň vede člověka k tomu, aby na Boha zkoušel „pštrosí politiku“, aby se Bohu vyhýbal, aby od něj utíkal, aby se před ním schovával, tak jako kdysi Adam ve stromoví zahrady.

Můžeme si být jisti, že „nikdy, opravdu nikdy není Bůh trýznitelem lidského svědomí“ (bratr Roger). Každý, kdo poznal Boha milosrdného, nepřestane bojovat proti karikatuře Boha neúprosného a zaměřeného jen na naše přestupky a hříchy. Svatá Terezie z Lisieux vydává svědectví o jiném Bohu: „Zdá se, že kdyby všichni tvorové měli tytéž milosti jako já, nikdo by se Pána Boha nebál, ale že by byl bláznivě milován a že žádná duše by ho nechtěla zarmoutit, a to ne ze strachu, ale z lásky.“

Kateřina Lachmanová, Karikatury Boha, 2. vydání, Karmelitánské nakladatelství, 2022. ISBN 978-80-7566-287-3. Kapitola 3: Bůh „policajt“. EPUB bez pevného stránkování. Souvislý úryvek od „Nový zákon předkládá…“ po citaci Terezie z Lisieux. Biblické citace, výrok bratra Rogera a citace Terezie jsou součástí autorčina textu; odkaz na Terezii v knize: Autobiografické spisy, s. 171 (RA, 83v).

Vlastní doprovod

Pod fíkovníkem můžeme na chvíli pustit představu, že si nejprve musíme zasloužit návštěvu. Zacheus může slézt, protože už je osloven. Odpovědnost za jeho jednání v příběhu zůstává; vyrůstá však ze setkání.

Ole Martin Holte · Vidět člověka za nálepkou

Bůh na ulici. Jak jsem našel lidskost na dně společnosti
Souvislá doslovná četba: 9 odstavců · 301 slov.

Holte píše z vlastní zkušenosti s životem na ulici a s terénní prací. Následující událost není výkladem evangelia. Ukazuje však, co se s člověkem může stát, když druhým stačí jeho vzhled.

Společnosti poskytující ochrannou službu, například Securitas a Falken, často využívají tento policejní pohled, když si vytipovávají potenciální zdroje napětí. Dívají se po obnošených šatech, neobvyklé chůzi, zelených taškách z Armády spásy, podlamujících se kolenou, nestříhaných vlasech, náznacích potíží. Mnozí bezdomovci považují za dvojnásobně urážlivé, pokud je bezpečnostní agentury označují za nežádoucí.

Když jsem se několik let po svých bezdomoveckých zkušenostech věnoval jako zaměstnanec františkánské diakonické nadace terénní práci, jednoho chladného prosincového večera jsem pozval bývalého narkomana na kávu do haly někdejšího nádraží Oslo-východ. Zamířili jsme k hlavnímu vchodu.. Proti nám vykročil hlídač se zaťatými pěstmi v černých kožených rukavicích a prohlásil, že tam nejsme vítaní. Dali jsme se s ním do diskuse a posléze do hádky, načež nás neochotně pustil dovnitř. Zamířili jsme ke kavárně La Baguette. Muž, kterého jsem pozval, na sobě několik let tvrdě pracoval a přestal užívat drogy. Od státu dostával metadon a v rámci možností se o sebe dokázal postarat. Ve chvíli, kdy nám servírka nalévala do šálků kouřící kávu, zadívala se na nás.

„Vypadáte hrozně zpustle, a takové lidi u nás neobsluhujeme. Je mi líto.“

„S fetováním jsem přestal a nijak zvlášť zpustlý si nepřipadám, nemůžete mě odmítnout obsloužit,“ namítl můj společník.

„Vedení rozhodlo, že zpustlé lidi nemáme obsluhovat, takže tak to bude.“

„Ale tenhle muž pracuje pro františkánskou charitu, on není narkoman,“ vyhrkl muž.

Žena se na mě podívala. Snažila se zakrýt nejistotu.

„Jenže on taky vypadá zpustle,“ uzavřela debatu a začala připravovat čerstvě upečenou celozrnnou bagetu s tuňákem a citronovým pepřem.

Opustili jsme kavárnu i nádražní halu. Zamířili jsme do redakce deníku Dagsavisen, kde našemu případu věnovali titulní stránku, článek vyšel právě na Štědrý den. Stránku jsme společně s dopisem zaslali vedení podniku La Baguette a požádali je, aby nám sdělili kritéria, podle kterých jejich personál rozlišuje zpustlé a nezpustlé lidi. Vůbec nám neodpověděli.

Ole Martin Holte, Bůh na ulici. Jak jsem našel lidskost na dně společnosti. Přeložila Daniela Mrázová. Portál, Praha 2022. ISBN 978-80-262-1908-8. Kapitola Novic, 14.–15. strana poskytnutého PDF (pořadí stran v souboru; soubor zde nemá vytištěná čísla). Souvislý úryvek od „Společnosti poskytující ochrannou službu…“ do konce kapitoly. Sjednoceno zalomení řádků a dělení slov.

Vlastní doprovod

Cedulka prosí o opatrné zacházení s lidmi za barem. Holteho příběh nám pomáhá rozšířit ten pohled i na člověka před barem. Vzácní jsou oba. Ježíš u Zachea nezůstane u nálepky, kterou mu přidělilo okolí.

Text evangelia: Lk 19,1–10, český liturgický překlad; Misál on-line.

Ticho

Ježíši, pojď ke mně.

Ježíši, pojď ke mně.