Občas je dobré si to, co čteme, zkusit představit a na chvíli vstoupit do děje. Postavit se vedle Jana do otevřených dveří a podívat se, co vidí. Původně jsem sem dal obrázek, na kterém bylo skoro všechno. Trůn, duha, pochodně i okřídlené bytosti. Když jsem se na něj podíval podruhé, připadal mi trochu jako ze Strážné věže.

A pak mě napadlo, že kousek nebe máme i kousek před naším domem. Tady je. Kus trávy, pletivo a červené listí. Chodím kolem toho místa. Tentokrát jsem se zastavil.

Církevní rok se nezadržitelně blíží ke konci a v kostele čteme takové zvláštní obrazy. U toho dnešního si můžeme na chvíli představit, jaké to asi bude v Božím království. Já si tam zkouším představit své blízké. Třeba někoho, koho bych rád znovu objal. A možná bych v tu chvíli ani nevěděl, co říct.
Tohle mě povzbuzuje. Máme se kam těšit. A občas už cestou zahlédneme kousek. Třeba před vlastním domem.
Ignác při modlitbě nechává člověka vejít přímo do příběhu. U Jana můžeme začít podobně. Třeba si všimnout, kde stojíme, co od prahu vidíme a jestli máme chuť udělat krok dál.