AMDGK větší slávě Boží
Zjevení 4,1–11   /   18. listopadu 2026

Kousek nebe
před domem

Jan vidí dveře do nebe dokořán. Já jsem se zastavil u červeného listí před naším domem.

Dnešní první čteníZj 4,1–11

Já, Jan, měl jsem toto vidění: Dveře do nebe byly dokořán; a ten dřívější hlas, který jsem slyšel jako (zvuk) polnice, když se mnou mluvil, zavolal (na mě): „Pojď sem nahoru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti.“ Hned jsem upadl do vytržení.

A hle – trůn stál v nebi a na tom trůně (někdo) seděl. Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd. Kolem dokola toho trůnu čtyřiadvacet trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oblečených v bílé roucho a každý z nich měl na hlavě zlatou korunu. A z trůnu vyrážely blesky, hlasy a hromy; před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to je sedm Božích duchů.

Před trůnem se prostíralo moře průzračné jako křišťál a uprostřed (na čtyřech) stranách trůnu stály čtyři bytosti plné očí vpředu i vzadu. První bytost měla podobu lva, druhá bytost vypadala jako býk, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala orlovi v letu. A každá z těch čtyř bytostí měla po šesti perutích, dokola i uvnitř byly samé oko, a bez ustání ve dne v noci volaly: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“

A vždycky, když tyto bytosti vzdají slávu, čest a díky tomu, který sedí na trůně, žijícímu na věčné věky, těch čtyřiadvacet starců padne před tím, který sedí na trůně, pokloní se žijícímu na věčné věky, složí svou korunu před trůn a volají: „Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest i moc, protože jsi stvořil všechno, z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“

Občas je dobré si to, co čteme, zkusit představit a na chvíli vstoupit do děje. Postavit se vedle Jana do otevřených dveří a podívat se, co vidí. Původně jsem sem dal obrázek, na kterém bylo skoro všechno. Trůn, duha, pochodně i okřídlené bytosti. Když jsem se na něj podíval podruhé, připadal mi trochu jako ze Strážné věže.

Zlatě laděná ilustrace Janova vidění s otevřenými dveřmi a trůnem

A pak mě napadlo, že kousek nebe máme i kousek před naším domem. Tady je. Kus trávy, pletivo a červené listí. Chodím kolem toho místa. Tentokrát jsem se zastavil.

Červené podzimní listí na pletivu u kousku trávy před domem

Církevní rok se nezadržitelně blíží ke konci a v kostele čteme takové zvláštní obrazy. U toho dnešního si můžeme na chvíli představit, jaké to asi bude v Božím království. Já si tam zkouším představit své blízké. Třeba někoho, koho bych rád znovu objal. A možná bych v tu chvíli ani nevěděl, co říct.

Tohle mě povzbuzuje. Máme se kam těšit. A občas už cestou zahlédneme kousek. Třeba před vlastním domem.

Co je za dveřmi

Na začátku Janova vidění mě dnes nejvíc zaujaly dveře. Jsou dokořán. Jan popisuje všechno možné, co je za nimi, ale nejdřív slyší, že může přijít blíž. Kdybych si při čtení měl vybrat jediné místo, zůstanu chvíli právě tam, na prahu. Dívám se Janovi přes rameno a zkouším si představit, jaké by to bylo, kdybych udělal ještě krok.

Pak bych asi zůstal stát. Jak se dívá na moře, které je průzračné jako křišťál? A co člověk v takové chvíli vlastně slyší? V Janově vidění je pořád něco v pohybu. Bytosti volají, starci vstávají ze svých trůnů a pokládají koruny. Právě to poslední gesto mě baví. Když má člověk na hlavě korunu, obvykle mu záleží na tom, aby si ji udržel. Tady ji může položit. Třeba si i já můžu na chvíli představit, jaké by to bylo, kdybych nemusel pořád hlídat, jak vypadám v očích druhých a co už mám za sebou.

Blíží se konec církevního roku. V těchto dnech se při čtení v kostele díváme kus za to, kam běžně dohlédneme. Přitom většinu dne mám hlavu u toho, co je potřeba zařídit do večera nebo do konce týdne. I před vlastním domem můžu projít tak, že už jsem myšlenkami o dvě ulice dál. Fotka s červeným listím mi připomíná chvíli, kdy jsem se podíval tam, kde jsem právě stál. Pletivo tam bylo pořád. Stejně tak betonový obrubník. A v tom všem ta červená, kvůli které jsem vytáhl telefon.

Možná právě proto mi ta fotka u Janova čtení nakonec sedí. Když se podívám na oba obrázky, první mi pomáhá představit si, co asi viděl Jan. U druhého si vybavím, co jsem viděl já. To místo znám, a stejně mě dokázalo překvapit. Přijde mi dobré s takovou možností počítat i v docela obyčejném dni. Třeba když mi někdo zavolá a uprostřed hovoru zjistím, jak dobře mi dělá už jen slyšet jeho hlas. Nebo když s někým chvíli sedím a oba si můžeme dovolit mlčet.

A pak jsou tu lidé, jejichž hlas bych si přál znovu slyšet. Když si zkouším představit Boží království, napadají mě konkrétní tváře. S někým bych se chtěl projít. Někomu bych rád dopověděl větu, na kterou už nebyl čas. A s někým bych si nejradši jen sedl ke stolu a poslouchal, jak se směje. Možná si při čtení taky na někoho vzpomeneš. Klidně u něj v myšlenkách chvíli zůstaň.

Někdy vzpomínka zahřeje a jindy je v ní hlavně to, jak moc nám člověk schází. Obojí můžeme Bohu říct. Mně pomáhá už jen to, že s ním můžu mluvit o někom, koho mám rád, i teď, když je mezi námi smrt. Naděje, že se znovu potkáme, se mi v takové chvíli vejde do docela obyčejné věty. Ještě bych s tebou rád byl.

Dnes se při cestě domů možná u toho listí znovu zastavím. Až opadá, zůstane tam pletivo a kus trávy. Třeba si pak všimnu něčeho jiného. Teď mám radost z toho, co jsem zahlédl. A někde za tím vším se pořád těším, že jednou projdu těmi otevřenými dveřmi a budu tam s těmi, kteří mi chybí.

Vstoupit do děje a všimnout si, kde jsme

Ignác z Loyoly · Jako bych tam byl

Duchovní cvičení
Vlastní český překlad souvislé pasáže. 12 odstavců · 358 slov ve dvou navazujících četbách.

Druhé uvedení je představení místa. Zde si zrakem představivosti prohlédnu cestu z Nazareta do Betléma. Všimnu si, jak je dlouhá a široká, zda vede rovinou, údolími či přes kopce. Podívám se také na místo narození nebo na jeskyni, jak je veliká či malá, nízká či vysoká a jak je upravená.

Třetí uvedení bude stejné a bude mít tutéž podobu jako v předchozí kontemplaci.

První bod je dívat se na osoby. Uvidím Pannu Marii, Josefa a služebnou a po narození také dítě Ježíše. Představím si sebe jako ubohého a nehodného služebníka. Dívám se na ně a sloužím jim v tom, co potřebují, se vší možnou úctou a uctivostí, jako bych tam skutečně byl. Potom se obrátím k sobě, abych z toho měl nějaký užitek.

Druhý bod je pozorovat, všímat si a rozjímat o tom, co říkají, a potom se obrátit k sobě, abych z toho měl nějaký užitek.

Třetí bod je dívat se a uvažovat o tom, co dělají. Jak se vydávají na cestu a snášejí námahu, aby se Pán narodil v největší chudobě. A jak po tolika námahách, hladu, žízni, horku a zimě, příkořích a urážkách zemře na kříži. A to vše pro mě. Potom o tom budu uvažovat, abych z toho měl duchovní užitek.

Rozhovor. Zakončím rozhovorem jako v předchozí kontemplaci a modlitbou Otče náš.

Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, druhý týden, Narození Páně, §§ 112–117. Vlastní překlad podle anglického překladu Eldera Mullana, S. J. (1914). Znění v Christian Classics Ethereal Library.

Pátá kontemplace · Pět smyslů

Po přípravné modlitbě a třech uvedeních je dobré projít první a druhou kontemplaci pěti smysly představivosti, a to takto.

První bod. Zrakem představivosti vidět jednotlivé osoby, všímat si podrobností, rozjímat o nich a vzít si něco z toho, co jsem uviděl.

Druhý bod. Sluchem vnímat, co říkají nebo co by si mohly říkat, a pak se obrátit k sobě a vzít si z toho něco pro sebe.

Třetí bod. Čichem a chutí vnímat nekonečnou vůni a sladkost Božství, duše a jejích ctností i všeho ostatního podle toho, o které osobě rozjímám. Pak se obrátit k sobě a vzít si z toho něco pro sebe.

Čtvrtý bod. Hmatem se dotýkat, například obejmout a políbit místa, na nichž ty osoby stály nebo seděly, a stále hledat, co mi to může dát.

Zakončit rozhovorem jako v první a druhé kontemplaci a pomodlit se Otče náš.

Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, druhý týden, pátá kontemplace o použití pěti smyslů, §§ 121–126. Vlastní překlad podle anglického překladu Eldera Mullana, S. J. (1914). Znění v Christian Classics Ethereal Library.

Vlastní doprovod

Ignác při modlitbě nechává člověka vejít přímo do příběhu. U Jana můžeme začít podobně. Třeba si všimnout, kde stojíme, co od prahu vidíme a jestli máme chuť udělat krok dál.

Augustin · S matkou u okna

Vyznání
Vlastní český překlad souvislé pasáže. 7 odstavců · 534 slov.

Blížil se den, kdy měla odejít z tohoto života. Ty jsi ten den znal, my jsme ho neznali. Stalo se, věřím, že tvým skrytým řízením, že jsme spolu stáli sami, opřeni o okno, z něhož bylo vidět zahradu domu, kde jsme v Ostii bydleli. Tam jsme stranou od lidí po únavné cestě odpočívali a chystali se na plavbu.

Bylo nám spolu dobře a rozmlouvali jsme. Zapomínali jsme na to, co je za námi, a obraceli se k tomu, co je před námi. V přítomnosti Pravdy, kterou jsi ty, jsme se jeden druhého ptali, jaký asi bude věčný život svatých, který oko nevidělo, ucho neslyšelo a který člověku ani nepřišel na mysl.

A přece jsme v srdci doširoka otevřeli ústa, žízniví po proudech z tvého pramene, z pramene života, který je u tebe. Chtěli jsme, aby nás jeho voda podle našich možností trochu svlažila a abychom aspoň něco pochopili z tak velikého tajemství.

V rozhovoru jsme došli až k tomu, že i největší potěšení smyslů v nejjasnějším pozemském světle se nám vedle sladkosti onoho života zdálo tak nepatrné, že ani nestálo za řeč. A s čím dál větší touhou po tobě, který jsi stále týž, jsme krok za krokem procházeli vším hmotným až k samému nebi, odkud na zemi svítí slunce, měsíc a hvězdy. V duchu jsme stoupali ještě výš. Přemýšleli jsme, mluvili spolu a žasli nad tvým dílem. Dospěli jsme až k vlastní mysli a překročili i ji, abychom se dotkli kraje, kde nikdy nic nechybí, kde svůj Izrael navěky sytíš pokrmem pravdy. Tam je životem sama Moudrost, skrze kterou povstalo všechno, co bylo a co bude. Ona sama nebyla stvořena. Je taková, jaká vždy byla a vždy bude. Vlastně je v ní jen „je“, protože je věčná. „Bylo“ a „bude“ k věčnosti nepatří.

A jak jsme tak mluvili a toužili po ní, celým srdcem jsme se jí na okamžik dotkli. Pak jsme si povzdechli, nechali tam prvotiny Ducha a vrátili se ke zvuku vlastního hlasu, k slovům, která začínají a končí. Co se může podobat tvému Slovu, našemu Pánu, který zůstává sám v sobě, nestárne a všechno činí nové?

Říkali jsme si tedy, co kdyby v člověku utichl neklid těla, zmlkly obrazy země, vody a vzduchu, utišila se nebeská klenba a sama duše přestala myslet na sebe a překročila sebe samu. Co kdyby utichly představy a vidění, každý jazyk, každé znamení a všechno, co pomíjí? Kdyby tomu všemu někdo naslouchal, slyšel by, jak to říká, že jsme se nestvořili sami, stvořil nás Ten, který trvá navěky. A kdyby pak všechno zmlklo, když už nás to naučilo naslouchat Stvořiteli, a on sám promluvil vlastním hlasem? Kdybychom ho slyšeli bez lidského jazyka, bez hlasu anděla, bez zahřmění a bez zastřeného obrazu? Kdybychom přímo slyšeli toho, kterého v těch věcech milujeme, tak jako jsme se teď v jediném okamžiku vší silou myšlenky dotkli věčné Moudrosti, která je nade vším?

Kdyby ta chvíle mohla trvat, ostatní vidění ustoupila a to jediné člověka uchvátilo a celé zahalilo vnitřní radostí, takže by se celý jeho život navěky podobal onomu okamžiku poznání, po němž jsme teď tolik toužili, nebylo by to právě ono „Vejdi do radosti svého Pána“? A kdy to nastane? Až všichni vstaneme, ale ne všichni budeme proměněni.

Augustin, Vyznání, kniha IX, kap. 10, §§ 23–25. Vlastní český překlad podle anglického překladu J. G. Pilkingtona. Anglické znění v New Advent.

Vlastní doprovod

Jan stojí ve dveřích. Augustin s matkou stojí u okna a před sebou mají zahradu. Mluví spolu o životě, na který se těší. Líbí se mi, že o tom mluví právě spolu. Za pár dní bude Augustinovi tenhle hlas chybět.

Franz Jalics · Předchuť v obyčejném dni

Cesta kontemplace
Doslovná citace. 1 odstavec · 15 slov.

Dávají tušit, že život nám může nabídnout víc než to, co prožíváme v šedé každodennosti.

Franz Jalics, Cesta kontemplace, přel. Maria Mlada Ondrášová, Triton, 2015, Úvod, s. 7–8. Ukázka knihy.

Vlastní doprovod

Jalics v úvodu připomíná ženu, která jako dítě sedávala na houpačce na zahradě, když jí bylo smutno i když měla radost. Po letech v tom poznala ticho, k němuž se může vrátit i při modlitbě. Líbí se mi, že začala u místa, které dobře znala. Já jsem dnes začal pár kroků od domu.

Biblický text: Zj 4,1–11, český liturgický překlad.

Ticho

Bože, děkuju, že se máme kam těšit.

Bože, děkuju, že se máme kam těšit.